Koncertní předehra Othello a Symfonie č. 5 F dur nezaujímají v repertoáru tak pevné místo jako jiná díla rozsáhlé orchestrální tvorby Antonína Dvořáka (1841–1904), např. Slovanské tance, Violoncellový koncert nebo poslední tři symfonie. Přesto se jedná o výtvory velké umělecké hodnoty. Jejich částečné opomíjení pramení z příčin, které mají jen málo – pokud vůbec – něco společného s jejich vlastními kvalitami.
Othella ve skutečnosti někteří odborníci řadí mezi Dvořákova vůbec nejlepší orchestrální díla. Určité rozpaky kritiků však vyvolává skutečnost, že skladba nepůsobí jako typický výtvor svého autora – zdá se být méně „dvořákovská“ než např. její dvě společnice z trilogie koncertních předeher, zkomponovaných v letech 1891–92: idylická V přírodě a veselá Karneval. Tragédie zkrátka není žánrem, který bychom si s Dvořákem obvykle spojovali. Dokonce i Eduard Hanslick, skladatelův nejhorlivější obhájce mezi vídeňskými hudebními kritiky, se ve své recenzi Othella domníval, že „zničující dramatický konflikt je Dvořákovu naturelu vzdálený“ a že si zde skladatel nasazuje „masku“, tedy že není věrný sám sobě. Hanslick však nedokázal ocenit ani Dvořákovo Stabat mater, které dnes většina odborníků na celém světě považuje za mimořádně silné zhudebnění tragického námětu. Je třeba jediné: naslouchat hudbě s otevřenou myslí a oprostit se od tendence jednotlivé skladatele „škatulkovat“.
Autografní partitura Othella obsahuje poznámky psané Dvořákovou rukou. Jedna z nich se vztahuje k Othellovi a Desdemoně, kteří „jsou si v tichém, blahem opojujícím objetí“, a to v úseku, kde se vzestupné chromatické stupnice střídají s dlouho drženými akordy, jenž jsou ve své harmonické exotičnosti skutečně opojné. Potom se však Othellova neopodstatněná žárlivost – její předzvěst slyšíme již brzy po začátku předehry – ve vlnách stupňuje až k momentu, kdy v plné síle celého orchestru zazní sled disonantních akordů a bolestné výkřiky v sestupných pasážích samotných violoncell a kontrabasů jako obraz uškrcení Desdemony. Othello svého činu téměř okamžitě lituje a začne se modlit – v hudbě se navrací prosebný motiv úvodních taktů díla. Když mrtvou Desdemonu naposled políbí, zaslechneme ozvěnu „opojujícího obětí“. Pak se v Othellovi znovu vzedme zlost, kterou však tentokrát obrátí proti sobě, a v divokém furiosu závěrečných stran partitury spáchá sebevraždu.
Pokud jde o Dvořákovu Symfonii č. 5, příčiny její „problematické“ recepce mají jinou povahu. I v tomto díle sice nalezneme silné drama – v závěrečné čtvrté větě –, to však vyústí do „šťastného konce“. Milovníci Dvořákovy „idylické“ hudby si přijdou na své již v úvodní větě, zatímco věta třetí uspokojí obdivovatele jeho vesele laděných tanečních stylizací. Onen „problém“ však spočívá v tom, že této symfonii bývá přisuzována nižší hodnota, neboť je považována za „rané“ dílo. Skladatel ji zkomponoval roku 1875, tedy ještě před zlomovým rokem 1878, kdy konečně dosáhl všeobecného uznání svého talentu, avšak rozhodně se nejedná o dílo začátečníka. Dvořák již do té doby vytvořil množství skladeb, v nichž opakovaně prokázal své výjimečné schopnosti a v nichž nacházíme místa úchvatné krásy. V jednom ohledu však v jeho tvorbě přelomu let 1874 a 1875 skutečně něco „začíná“: poprvé zde zaznívá Dvořákův „vlastní hlas“ – osobitý styl, který si spojujeme s jeho zralými díly.
Nějakou chvíli trvalo, než svět zrození tohoto zvučného hlasu plně zaznamenal. Takže např. Pátá symfonie ležela v šuplíku téměř čtyři roky; premiéry se dočkala až 27. března 1879 v Praze. Kritiky byly nadšené a jedna z nich zdůrazňovala, že krásy tohoto díla určitě ještě více vyniknou při opakovaném poslechu. Další pražské provedení však následovalo až po téměř deseti letech! Háček byl v tom, že Dvořák nepřetržitě chrlil nová díla, která přirozeně budila větší zájem než ta starší. V roce 1887 však provedl jakousi inventuru skladeb zkomponovaných před rokem 1878 a některé z nich nabídl svému hlavnímu nakladateli, berlínskému Simrockovi. Byla mezi nimi i Pátá symfonie. Simrock skutečně všechna tato díla v revidované podobě vydal, přičemž v případě symfonie se jednalo jen o drobné retuše. Premiéra takto vydané verze se konala 7. dubna 1888 v Křišťálovém paláci nedaleko Londýna. Anotace v tisku uváděly, že se jedná o „novou symfonii“, takže když pak kritici zjistili pravý stav věcí, někteří byli očividně zklamáni. Přesto dokázali skladbu v mnohém ocenit; jeden ji nazval „skvělým dílem“ a jiný prohlásil, že ji obdivuje „od první do poslední noty“.
Jedním z mnoha pozoruhodných rysů Dvořákovy Páté symfonie je její nezvyklá dramaturgická koncepce: náznaky napětí v prvních třech větách vyústí ve Finale do skutečné bouře. Ta se však nakonec uspokojivě „pročistí“ a téměř v samotném závěru zazní reminiscence na hned dva výrazné motivy z úvodu díla. Tyto neobvyklé formální vlastnosti stejně jako řada různých drobností se znovu objeví o osm let později v díle o něco staršího skladatele, známého svým vlivem na Dvořáka, který však mohl stejně tak čerpat inspiraci od svého mladšího kolegy: ve Třetí symfonii Johannese Brahmse, rovněž v tónině F dur. Ačkoli Brahms Dvořákovu Pátou pravděpodobně nikdy neslyšel, v roce 1876 měl v ruce její partituru jako člen vídeňské komise, která pozitivně vyhodnotila Dvořákovu žádost o stipendium. Mohl si ji prostudovat také roku 1883, když psal svou Třetí: tehdy ji měl u sebe několik let dirigent Vídeňských filharmoniků Hans Richter. Nelze říci, zda se Brahms Dvořákem inspiroval vědomě, či nevědomě. Zdá se však nepravděpodobné, že by taková shoda rysů u dvou různých symfonií ve stejné tónině byla čistě náhodná. V každém případě se jedná o další doklad, že Dvořákova početná „raná“ díla skrývají ještě mnoho netušených podnětů k bádání.
David R. Beveridge
MUSICA FLOREA dirigent Marek Štryncl
1. housle: Eleonora Machová, Martin Kaplan, Vojtěch Jakl, Veronika Manová, Eva Kalová, Ĺuba Habart, Bohumila Bidlová, Petra Ščevková 2. housle: Simona Tydlitátová. Jan Hádek, Viktor Tomek, Martina Kuncl Štillerová, Jiřina Štrynclová, Anna Kůdelová, Vít Nermut viola: Lýdie Cillerová, Martin Stupka, Magdalena Malá, Radim Sedmidubský, Jakub Verner violoncello: Helena Matyášová, Petra Machková Čadová, Dalibor Pimek, Matyáš Keller, Jan Raitmajer kontrabas: Ondřej Štajnochr, Tadeáš Mesany, Zuzana Blahová flétna, pikola: Marek Špelina, Anna Špelinová hoboj: Inge Marg, Aleš Ambrosi anglický roh: Michaela Hrabánková klarinet, basklarinet: Ludmila Peterková, Marjolein De Roos fagot: Kryštof Lada, Petr Budín trubka: Lubomír Kovařík, Marek Vajo lesní roh: Jiří Tarantík, Dorota Šimonová, Barbora Šimůnková, Krzystof Bialasik pozoun: Ondřej Sokol, Pavel Novotný, Martin Švadlenka tuba: Jiří Genrt harfa: Ivana Pokorná tympány: David Růžička bicí nástroje: Jiří Krob, Martin Kopřiva
Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea:
