Před šesti lety založil trutnovský trumpetista Jan Přibil kapelu NO BORDERS. Přizval své dřívější spolupracovníky, bubeníka Branka Križka a kontrabasistu Jana Greifonera. Piána se ujal Slovák, tehdy prvním rokem studující v Praze, Matej Benko. Kapela se uvedla na české klubové a festivalové scéně interpretací skladeb současných jazzových umělců a fungovala v kvartetním obsazení až do odchodu svého zakladatele (zdravotní důvody). Zbývající členové zkoušeli přizvat další sólisty k dlouhodobé spolupráci, aby doplnili obsazení kvarteta, časem ale zjistili, že je pro ně formace tria vyhovující. Po dobu následujících tří let sloužili i jako doprovodná jednotka Evě Emingerové (CD „Sophisticated Lady“), Janě Koubkové a dalším sólistům. Souběžně s triem pracovali i samostatně (Benko s triem Víta Švece – CD „Keporkak“, Križek s Elenou Suchánkovou, Greifoner s J. J. Jazzmen, atd.). Rok 2006 se stává rokem uvedení jejich první desky. Ruší se také původní název, seskupení dostává jméno svého leadra.
RECENZE:
Distant Relative, Vzdálený Příbuzný, úvodní skladba slovenského pianisty Mateje Benka, může v prvních okamžicích vyvolávat dojem příbuzného, od něhož je dobré držet se trochu dál. Od samého začátku působí rezolutně a nedá si jen tak něco líbit. Ale to je zásadní charakter Benkovy hry: dynamická, úderná, podporovaná na témže stupni vzrušení bicími Branko Križka, které neustále vynalézají nové figurky, jako by usilovaly o zvláštní cenu za invenci v doprovodu. A posluchači dnešního jazzu patrně takovou kombinaci uvítají jako příbuzného, kterého je docela příjemné poznat. V Absenci, druhém čísle, se dynamická úroveň mírně zklidní, zvuk se projasní a pročistí, ale vnitřní inenzita tu zůstává a důraznost úhozu zvýrazňuje i každý jednotlivý tón v perlivých pasážích.
Lyrika přijde ke slovu ve třetím čísle, Fairytale About Caroline. Nejde však o jemné mlžení: průraznost a mužnost tónu je plně sloučitelná i s baladou, v níž se více uplatní i kontrabas Jana Greifonera. Jako muzikantsky nápaditý a výrazný partner piana.To má velmi dobrý smysl pro únosnost, uměřenost a vyváženost mírně odlišných ploch: nezahltí nás volným preludováním ani okouzlením původní melodií. Tyto sympatické rysy se vystupňují seště v Kernově standardu Smoke Gets In Your Eyes. Tempo je pro pianisty až nebezpečně pomalé, ale je výrazově zvládnuto s bravurou, využívající jednohlasých pasáží, vyznívajících do správně dávkovaného ticha. Kontrabas se drží v Benkově výrazové a stylové koncepci. Jedna z nejlepších verzí tohoto evergreenu, které znám. A také jeden ze tří převzatých titulů, které jinak vyplňuje sedm Benkových oroginálů.
Druhý převzatý kus je Lôro brazilského kytaristy Egberta Gismontihio, vybraný podle zákona kontrastu: sprška ostře artikulovaných tónů s bouřící basou a perkusemi v latinském rytmu, vyslovené tour de force, z něhož ovšem místo násilí vyzařujepřirozená dynamika. Trochu podobného rázu je i Benkova skladba All Fool´s Day. Třetí převzatý titul Chan Chan Francisca Repilada je smířlivé, závěrečné ukončení alba: tady už nástroje jen zpívají, ale výraznost jejich linek se tím nezmenšuje. I tento výběr tří zahraničných skladeb ukazuje, že Benko má ve výstavbě celého alba šťastnou ruku – nechceme-li už mluvit o jeho zdařile promyslené koncepci.
Dva kousky označuje Benko ve skromném bookletu za náznak své další cesty. Universality – Piano Intro prý v jeho šuplíku strávilo tři roky rozpaků než se rozhodl, že toto důstojné akordické preludium by bylo možné předeslat skladbě Universality. Ta podle jeho poznámky prý může předznamenávat nový směr jeho tria.
Zdá se, že by měla znamenat příklon k větší jednoduchosti, průzračnosti, ke zdůraznění přístupně zapamatovatené melodie. Ta se neustále vrací téměř ve formě klasické passacaglie, vždy jinak mírně a střízlivě obměňována, ale vždy znovu se svádivou úklonou posluchači. Není to sice srovnání pianistické, ale hudebně bych tu cítil podobnou změnu, jakou svého času prošel třeba Pat Metheny. Na takovém vykročení musíme Benkovi popřát šťastnou cestu – ale byla by škoda, kdyby přitom zůstali stranou některé rysy, které se objevili ve zbývajících osmi titulech alba.
Lubomír Dorůžka pro časopis HARMONIE, srpen 2006
BLÍZKÁ INDIVIDUALITA. Ve stínu vonícího jihočeského lesa poslouchám nové CD Universality Tria Mateje Benka. Doporučuju! Pořádně nahlas a nechat to působit! Obejme vás kontemplace, temperament, kompozice, autoritativní rytmická jistota, a to i v latině, pohyb uvnitř hudby ... Uprostřed pražského stresu jsem to album vnímala zpočátku jako „slušnou novou jazzovou položku“. Jako všechny desky. Je jich příliš, příliš mnoho. Tady v klidu se ihned vposlouchávám dovnitř. A je to tam! Čert vem silnou světovou konkurenci, tohle je Matej Benko, blízká individualita. Slovák žijící šest let v Praze, který hraje s Triem Víta Švece a Evou Emingerovou. Skupinu No Borders s Janem Greifonerem (kontrabas) a Brankem Križkem (bicí) nedávno přejmenoval na své trio. Chystá se na spolupráci s krajankou, zpěvačkou Miriam Bayle. Jak se k sobě ti dva hodí!
Petra Konrádová, Časopis Reflex 30/2006
Česko-moravská scéna je historicky vzato trvale zabydlována vynikajícími slovenskými jazzmany, jsou tedy trvalou přísadou tuzemského jazzu. Také dnes jich v Praze z mladších generací působí už trvale celá řada a patří k nim též pianista Matej Benko. Mimoklubové veřejnosti se představil jako sólista a skladatel skvělého tria Víta Švece už před dvěma lety na CD Keporkak. Nyní u téže produkce vyšlo triové album Matej Benko: UNIVERSALITY (Arta/2HP, 2006, 65:54). Jeho současné trio však má své kořeny jinde – v kapele No Borders trutnovského trumpetisty Jana Přibila, po jeho odchodu z kapely. Kontrabasistou tria je Jan Greifoner a bubeníkem Branko Križek. Současně se zrodem alba opustili původní název a hrají pod jménem svého kapelníka. Nahrávka Benkových skladeb, zrcadlících ozvěny latinského jazzu, zní po pianistické stránce velmi svrchovaně. Většinu repertoáru tvoří Benkovy skladby a jestliže k titulní skladbě Universality praví, že předznamenává nový směr jeho hudby, lze toto směrování vytušit už při skladbě Lôro od Egberta Gismontiho z jeho alba Sanfona (ECM 1981). Tento geniální brazilský skladatel pohybující se na klikaté hranici mezi jazzem a soudobou hudbou, vždy užívající výraznou tresť z kořenů brazilské hudby (což jej zase přibližuje k ranku world music), právě představuje cestu z formálních šablon latinoamerického jazzu. Závěrečná skladba Chan Chan, následující hned po probírané Universality, velký úvodní hit proslulého alba Buena Vista Social Club v podání zpěváka a kytaristy Eliadese Ochoa, není vůbec svou krásnou jednoduchostí v rozporu se směřováním Benkovy hudby – jen to potvrzuje, že ho inspirují silné melodické nápady a takové touží nacházet.
Vladimír Kouřil pro kulturní magazín UNI 9/2006
Kapela slovenského pianisty patří k jakémusi čilejšímu pohybu v mladším českém jazzu, který skýtá naději, že se zdejší scéna úplně nezapouzdří v minulosti. Benko se jako autor silně inspiruje jihoamericými styly, dokáže si však uhájit dost prostoru pro vlastní kompoziční styl. Trio zjevně hodlá zůstat na jazzové půdě, chytře si však adaptuje kytarovou skladbu brazilce Egberta Gismontiho a Chan Chan, tj.ústřední hit Buena Vista Social Club. Benkovo trio (Jan Greifoner – kontrabas, Branko Križek – bicí) slouží i jako doprovodná jednotka Evě Emingerové či Janě Koubkové, muzikanti kolují i v dalších kapelách.Snad je český provoz na malé scéně neuštve a nevezme jim energii, aby dál hledali vlastní hlas.
Zlatý hřeb: na první poslech bez pochyby Chan Chan, hit kubánských Buena Vista Social Club, je to most, přes který vás Benko vtáhne kamsi dovnitř.
Zní to jako: osobní a docela hluboké propojení s inspirací latin jazzu
