Vzhledem k aktuální mimořádné situaci nejen v naší zemi omezujeme možnost platby objednávek na dobírku a doporučujeme úhradu bankovním převodem z důvodu maximální možné eliminace osobního kontaktu. Děkujeme za pochopení - Arta.cz
Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

JAKUB JAN RYBA: MISSA SOLEMNIS IN C

DNI 152

DNI168   [8595056601681]   vydáno 1/2020

Markéta Böhmová soprán (2, 3, 5)
Tereza Maličkayová soprán (7)
Jarmila Balážová mezzo-soprán (2, 3)
Lucie Hilscherová mezzo-soprán (8, 10)
Matúš Šimko tenor (2, 3)
Jaroslav Patočka bas (2, 3, 9, 11)

L’Armonia Terrena & L'Armonia Vocale, řídí Zdeněk Klauda

přehrát album Ryba Missa Solemnis 56:17
1. Missa solemnis in C - Kyrie 4:05
2. Missa solemnis in C - Gloria 8:10
3. Missa solemnis in C - Credo 7:40
4. Missa solemnis in C - Sanctus 1:10
5. Missa solemnis in C - Benedictus 3:30
6. Missa solemnis in C - Agnus Dei 4:25
7. Octo ariae et duetto - O Deus ego amo te 4:44
8. Octo ariae et duetto - Jesu decus angelicum 4:03
9. Octo ariae et duetto - Eloquia Domini 4:31
10. Octo ariae et duetto - O Jesu mi dulcissime 3:42
11. Octo ariae et duetto - Et factus est 6:35
12. Salve Regina 3:11

Jakub Jan Ryba (26. 10. 1765–8. 4. 1815), je renesanční osobností, jejíž odkaz čeká na své znovuzrození již více než dvě staletí. Rybova hudební tvorba je pokládána za vrchol tzv. kantorské hudby v českých zemích, ale v mnohém jí svojí kvalitou převyšuje a výrazně se jí vymyká. Po Rybově podnětném období studií v Praze byl celý Rybův život nedobrovolně spojen s venkovským prostředím, kde natrvalo zakotvil jako učitel a regenschori v Rožmitále. Hudebně podnětné prostředí, v němž odmalička vyrůstal, dalo vyklíčit jeho velkému talentu, který mu byl v nepříznivých životních podmínkách oporou. Ryba z něj sice čerpal svojí neutuchající pílí a houževnatost, ale stigma trpkosti plynoucí z nesplněných přání a snů se však v krizových obdobích přesto připomínalo a prohlubovalo Rybovy duševní útrapy. Kromě hudby se Ryba věnoval i literární činnosti. Byl ctitelem rodné řeči a přispěl neobvyklou měrou i rodícímu se národnímu obrození. Nejpopulárnějším Rybovým dílem se ve své době staly Pohřební písně, k nimž zveršoval české texty, zhudebnil a podložil je dechovou harmonií. Jako učitel naplňoval ve své hudební tvorbě myšlenku, aby lid v co největší míře rozuměl zpívanému slovu a měl tak z něj co největší užitek. O průnik mateřské řeči do latinské liturgie se zasloužil především prostřednictvím skladeb, v nichž bylo tehdy užití českého textu naprosté unikum (Te Deum, Regina coeli, Stabat mater). Dosud plně nedoceněným vrcholem těchto snah jsou Nešporní zpěvy, uvedené v koncertní světové premiéře v červnu 2019 v rámci Festivalu Jakuba Jana Ryby, pro něž z latiny přeložil pět nedělních žalmů a chvalozpěv Magnificat, následně je zveršoval a zhudebnil. V oblasti liturgické hudby s latinským textem, která v jeho tvorbě dominuje, považujeme za ojedinělý úctyhodný projekt s názvem Cursus sacro-harmonicus. S jeho tvorbou Ryba započal v roce 1808 a intenzivně se jí věnoval až do konce svého života. Koncept souboru skladeb je mimořádný tím, že měl obsahovat mše, gradualia a offertoria pro každou neděli liturgického roku a význačné svátky. Přestože Ryba stihl vytvořit pouhou jednu třetinu, kterou představují skladby od 1. adventní neděle po Zelený čtvrtek, srovnatelnou obdobu bychom v jeho době i později hledali marně. Ryba vytvořil česky psanou hudební nauku, první v Čechách od doby Jana Blahoslava (tiskem vyšla v roce 1817), a stal se též autorem prvních umělých písní s českým textem, které byly vydány tiskem. Závěr Rybova života poznamenala neutěšená situace po státním bankrotu v roce 1811, odklon od původních školských reforem a všeobecná deziluze. Pod tíhou nemoci, vyčerpání a bezvýchodné životní situace ukončil svůj život vlastní rukou. Těžko bychom dnes hledali někoho, komu by se po vyslovení jména Jakuba Jana Ryby nevybavila jeho nejznámější kompozice, kterou zná doslova celý svět pod názvem Česká mše vánoční „Hej, mistře“. Avšak žádný hudební skladatel by neměl žít v povědomí národa jen prostřednictvím jediné skladby, obzvláště je-li jeho hudební tvorba tak bohatá, rozmanitá a hodnotná, jako je tomu v Rybově případě. Z cca 1500 hudebních děl, která za svůj těžký i poměrně krátký život vytvořil, se do dnešních dnů dochovala pouhá třetina z nich, ale i z nich chápeme, že Ryba dokázal vytvářenou kompozici mistrovsky přizpůsobit podmínkám a provozovacímu aparátu, který měl k dispozici. Většina jeho skladeb ale odkazuje k pěvecké vyspělosti tehdejších zpěváků, ať už působili na kůrech ve velkých městech nebo na venkově, jakým byl i Rožmitál. Rybovy latinské mše a árie, jejichž průřez byl vybrán pro toto CD, jsou toho nejlepším důkazem. Ryba duchovní tvorbu vnímal jako nejúčinnější prostředek, který povznáší duši k Bohu – tvůrci, který je „nejčistší radostí.“ Měla se především pravdivě dotknout lidských srdcí, člověka měla přitáhnout k vznešeným, mírným, dobrotivým a laskavým pocitům a odpoutávat od pozemských věcí… Opravdová radost prýštící z Rybových duchovních kompozic je odleskem tohoto jeho hlubokého přesvědčení a nejlepším důkazem vlastního tvrzení „Co jde od srdce, jde k srdci“. Ryba v naprosté většině svých mešních kompozic zhudebnil kodifikovaný text latinského ordinária s jeho pěti (šesti) neproměnlivými částmi Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, jemuž díky tehdejší jednotné latinské liturgii rozuměli všichni. Takové mše byly vlastně univerzálními chrámovými skladbami, do nichž se dle potřeby a konkrétního svátku vřazovaly proměnlivé složky s odpovídajícími texty.

O okolnostech vzniku slavnostní mše, jejíž notový materiál uložený v Českém muzeu hudby v Praze (sign. III D 43) je opatřen titulem Missa solemnis in C pro Festo Resurrectionis (N 347), Ryba nezanechal ani v jednom ze svých životopisů žádné zprávy. V tematickém soupise svých děl, který připojil ke sbírce mší z roku 1796, je prostřednictvím dvoutaktového incipitu uvedena mezi slavnostními mšemi jako čtvrtá z nich s datací 1788. Pokud vznikla v Rožmitále, což je nanejvýš pravděpodobné, pak mohla být jednou z prvních skladeb, ne-li vůbec první, kterou mladý kantor ve svém novém působišti zkomponoval. Chtěl-li se zde uvést jako skladatel na patřičné úrovni, pak ji mohl vytvořit v prvním měsíci svého, tehdy ještě ne, definitivního pobytu v Rožmitále, a jak její název vypovídá, určit ji k provedení o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, která však tehdy připadla na velmi brzké datum, 23. březen. Mohla však vzniknout i během následujících měsíců a zaznít mimo velikonoční období nebo až o Velikonocích v následujícím roce. Hudebně se Mše vyznačuje vyspělým kompozičním jazykem vídeňského klasicismu a vyrovnaností všech použitých složek. Obsazení orchestru je poměrně bohaté: Flauto traverso concertante, aneb pro Rybu tak typický, sólisticky koncipovaný part flétny, dále pak dvojice hobojů, lesních rohů, trubek, tympány, smyčcové nástroje a varhany jako basso continuo. Většina částí je komponovaná pro smíšený čtyřhlasý sbor s drobnými vokálními sóly zcela jistě zamýšlenými pro zpěváky ze sboru. Jedinou výjimkou je Benedictus, které je koncipované jako sopránová árie s doprovodem bassa continua a dvou sólových viol. Jak jsme u Ryby zvyklí i z jiných jeho kompozic, často pracuje s jednotlivými nástrojovými skupinami odděleně tak, aby výsledná partitura obsahovala co nejvíce zvukových barev a jejich odstínů. Celkovou koncepcí Mše odpovídá v plné míře primárnímu služebnému účelu a rozměry jednotlivých částí jsou rozvrženy tak, aby nenarušovaly průběh liturgie. Pokud však hovoříme o služebném záměru, nemáme na mysli jakoukoliv formu rutiny či všední invence. Rybův eminentní zájem o duchovní hudbu byl dán jeho velmi živým pojetím víry a hudba pro něj byla prostředek, jak dát při bohoslužbě vyniknout obsahu a emocionálnímu náboji liturgického textu a vlít lidem do srdcí lásku a odhodlání. Ani tato Mše není v tomto ohledu výjimkou.

Kyrie otevírá mešní ordinárium ve ztišené a pokorné atmosféře vstupem smyčcových nástrojů. Hudba náladou připomene Schubertovu Mši č. 2G dur zejména ve své samozřejmosti a prosté přirozenosti. Homofonní vstupy sboru jsou střídány antitezí v podobě unisono tečkovaného rytmu smyčcových nástrojů někdy podporovaných lesními rohy a ve vrchní oktávě dobarvené Rybovou tolik oblíbenou flétnou. Christe eleison zahajuje drobné fugato, které je tektonicky využito k postupné gradaci, aby se v plném tutti celého ansámblu mohlo vrátit Kyrie eleison, které je posléze také zpracováno jako expozice fugy. Antitetický motiv z úvodního oddílu není zapomenut, ale Ryba s ním i nadále pracuje v basových nástrojích (violy, violoncella, kontrabas) a rozvíjí jej do figurace, která se tak stává doprovodem hudby, které v expozici výrazově oponoval. Formální třídílnost této části uzavře skladatel volnou reminiscencí úvodu. Malou kódu pak utváří ze sestupných motivků v houslích a hobojích a hudba se tak rozplývá do ticha, ze kterého v počátku vzešla. Část Gloria začíná v plném zvuku orchestru i sboru a je vpravdě oslavou. Stoupající stupnicové motivy ve smyčcových nástrojích jako by se vzpínaly k Bohu. Synkopický doprovod prvních houslí jen ještě více jitří celkový náboj této věty. Posléze přichází motiv střídajících se tónů v sekundovém poměru, který posléze použil například i ve svém slavném latinském Stabat mater, kde pomocí něj graduje dramatické okolnosti předcházející Ježíšovu ukřižování. Zde je tento motiv zasazen do durového kontextu a lze jej vnímat jako oslavné pohnutí. Posléze se z něj narodí doprovodná složka (unisonu celé smyčcové skupiny), kde velmi netypicky v pouhých dvou pásmech (1. sbor unisono – quasi chorál, 2. figurace smyčců) Ryba zhudebňuje text „et in terra pax hominibus“. Toto řešení je sice neotřelé, ale dramaticky velmi působivé, navíc také zohledňuje dobrou srozumitelnost nově exponovaného textu. Laudamus Te je hudebně reprízou Gloria. Text Domine Deus svěřil Ryba sólovému altu, doprovodil jej pouze jemným předivem smyčcových nástrojů a podpořil ve vrchní oktávě flétnou. Qui tollis je svěřena sólovému vokálnímu kvartetu za doprovodu smyčcových nástrojů. Obě tyto skupiny jsou pojaty do značné míry nezávisle. Orchestrálnímu partu dominuje ostinátní figura prvních houslí. Vokální linky jsou naopak vedeny horizontálně v dlouhých frázích, které elegantně překlenují zmíněné ostináto. Quoniam Tu solus opět přináší návrat úvodního Gloria. Celý oddíl Gloria je pak ukončen čtyřhlasou fugou na text Amen, kde nechybí ani těsna. V úplném závěru Ryba komponuje kódu z hlavního tematického materiálu Gloria. Celkově má tedy tato část charakter ronda: A-B-A-C-D-A-E-KA. Jádro mešního ordinária Credo opět vychází z quasi chorálního způsobu zhudebnění, kdy autor všechny hlasové skupiny spojuje do jediného mohutného proudu unisona lidu, který se vyznává: „Credo in unum Deum, Patrem omnipotentem“ a doprovázen je stejně semknutou skupinou smyčcových nástrojů. Tento syrový způsob uchopení v něčem připomene jiného hudebního velikána Ludwiga van Beethovena, se kterým měl Ryba společnou celou řadu charakterových vlastností i způsob hudebního uvažování. Tuto naléhavost posléze skladatel odlehčí sóly altu (Deum de Deo), tenoru (Genitum non factum) a basu (Qui propter). Část Et incarnatus je pojata zvukomalebně, přičemž hudební aparát je redukován pouze na smyčce a sólový pěvecký kvartet. Tektonicky zde Ryba klene velký oblouk od úvodního „Et incarnatus“ k vrcholu „Crucifixus etiam pro nobis“ a zpět k „passus et sepultus est“. Et resurexit v souladu s významem textu přináší radostnou hudbu s jasnými barvami, kterým dominují trubky, lesní rohy a tympány. Credo pak uzavírá větou Et vitam, která je zhudebněna jako expozice čtyřhlasé fugy s homofonním závěrem. Sanctus je v poměru k ostatním částem mše velmi stručné. V počátku opět Ryba využívá imitační kontrapunkt a v meditativní atmosféře doprovázené smyčcovými nástroji nechává postupně rozeznít všechny čtyři sólové hlasy, aby se k nim posléze připojil celý sbor a orchestr v slavnostním zvuku Pleni sunt coeli et terra. Benedictus je koncipováno jako sólová árie svěřená sopránu a doprovod je z celkového orchestrálního zvuku redukován na basso continuo a dvě sólové violy. Jedná se tedy o takovou oázu komorní hudby v rámci celé kompozice. Mešní ordinárium se uzavírá částí Agnus Dei. Úvod je opět svěřen sólistům, ke kterým se posléze přidá sbor. Styl a charakter této věty je čistě mozartovský. Pozoruhodné jsou tři takty zdánlivě obyčejných stupnicových postupů (housle, flétna) s basovou prodlevou (viola), které zde zazní celkem čtyřikrát a vytváří jakési zastavení v čase určené pro usebrání. Celá Mše pak končí pokorným smířením v pianissimu sboru a celého orchestru.

Árie a duety jsou nejmenšími útvary církevní hudby, ale v Rybově tvorbě patří vedle těch naopak největších, tedy mší, k nejčetnějším, dochovalo se jich více než osm desítek. Melodicky uhlazené i virtuózně pojaté kompozice pro jeden či dva hlasy komponoval Ryba, podobně jako mše, celý život. Zhudebnil v nich převážně mimoliturgické, výhradně latinské texty. Velké koloraturní árie psal pro soprán, výjimečně pro bas, altové a tenorové bývají naopak střízlivější, ale zato melodicky vroucí (J. Němeček). Výběr pro toto CD pochází z jednoho souboru s názvem Octo ariae et duetto (N 32-40), který vyšel tiskem ještě za autorova života a jeho vydání u knihkupce Josefa Polta v Praze Ryba zmínil ve svém Denníku rodinném takto: Roku 1808. vydal jsem u téhož knihkupce 8 chrámových arií a jedno duetto pro chrámní kůry. Příležitost k vydání tiskem chtěl Ryba jistě co nejlépe zúročit, vybral tedy, nebo spíše nově zkomponoval po dvou áriích pro každý zpěvní hlas, z nichž v jedné je zpravidla v popředí složka melodická a v druhé technická, virtuózní. Soubor zakončil duetem pro soprán a alt pouze s doprovodem dvou viol a varhan. Jejich oblibu dokládají četné opisy s různými variantami nástrojového obsazení i textu, rozšířené po mnoha českých kůrech. Soubor otvírají dvě sopránové árie s texty vyjadřujícími niterný vztah k Bohu. Žádný z nástrojů doprovodného orchestru ani v jedné z nich, podobně jako u árií tenorových, nemá sólovou funkci, jako je tomu u árií altových a basových. Hudební jazyk celé této sbírky je pevně ukotven v klasicismu a s ním je spojený smysl pro vyváženost proporcí, přehledná formální stavba a svěží invence. Árie O Deus ego amo te pro soprán je komponována poměrně virtuózním způsobem, jsou v ní hojně obsaženy koloratury a skýtá příležitosti pro další zdobení dle možností sólistky. Je zajímavá také tím, že je v ní obsažena citace melodie z jeho nejznámější pastorely Rozmilý slavíčku, a to konkrétně z místa „zazpívej, zazpívej, mému Ježíšku“. V první z altových árií s názvem Jesu decus angelicum (N34) je využita koncertantním způsobem sólová viola. Ani tato árie není prosta koloraturních pasáží, avšak svým charakterem je více intimní. V následující árii O Jesu mi dulcissime (N 35) Ryba exponuje sólový klarinet. Tato árie je asi ze všech nejprostší, ale i v této nepochybně záměrné jednoduchosti je obsažena působivost Rybovy melodiky a nápadité práce s použitým instrumentářem. Bez zajímavosti není, že hned úvodní vstup klarinetu připomene svým melodickým obrysem úvodní Taminovu árii Dies Bildnis ist bezaubernd schön z Mozartovy opery Kouzelná flétna. Z tohoto a mnoha dalších Rybových citátů Kouzelné flétny se tedy domníváme, že Ryba tuto operu musel znát. Není jisté, zda ji osobně slyšel během svého studijního pobytu v Praze nebo se mu dostala do ruky až později v tištěné podobě. Zcela zřetelný vrchol představují poslední dvě árie na texty starozákonních žalmů určené sólovému basu, z nichž v první s názvem Eloquia Domini (N 38) uslyšíme jako koncertantní nástroj sólový fagot. Jedná se o náročnou árii, která od sólisty vyžaduje rozsah plných dvou oktáv od velkého Es do es1. Obsahuje decimové skoky, kde autor předpokládá dokonalé legato a vyspělou pěveckou techniku. Sólovému fagotu v průběhu zdatně sekunduje klarinet. Za zcela výjimečnou lze označit poslední árii celého souboru, rozsáhlou basovou árii na vybrané verše z žalmu 9 a 10 s názvem Et factus est (N 39), v níž jsou jako koncertantní pojaty hned tři nástroje (klarinet, lesní roh, viola). Árie je zřetelně dvojdílná, první pomalou část (Adagio) Ryba naplňuje citem prosycenou lyrikou a postupně exponuje všechny sólisty. Druhá, rychlá část (Allegro) je pak velmi virtuózní, zejména její vokální part, který obsahuje efektní koloratury, což u basového oboru nebývá tak běžné jako třeba u sopránu. Ryba tu také využívá recitativ accompagnato (doprovázený orchestrem) po operním vzoru, což z árie dělá naprosté unikum celé této oblasti jeho tvorby.

V Rybově době hudba v chrámu nikdy nezaznívala v dnešním slova smyslu „koncertně“, ale byla organickou součástí liturgie, která jí byla základem, inspirací a důvodem její tvorby. Hudba zněla výhradně z kůru, umocňovala duchovní prožitek, pozornost přítomných však byla soustředěna k hlavnímu oltáři, u nějž byla mše sloužena. Mistrná instrumentace, pozoruhodná práce s textem s důrazem na jeho význam a nesporná autorova zbožnost a úcta k liturgii dělají i z těchto drobných kompozic díla duchovně hluboká, hudebně hodnotná a posluchačsky vděčná. Středověký text mariánské antifony Salve Regina zhudebnil Jakub Jan Ryba mnohokrát. Z celkového, blíže neurčeného počtu se dochovalo třináct těchto skladeb, u dvou z nich však není Rybovo autorství jisté. Další dvě, které uvádí v soupise svých skladeb, jsou nezvěstné, a to včetně té z roku 1774, první skladby, o níž se sám zmínil v hudebním životopise v souvislosti se svými hudebními začátky, kterou složil již v devíti letech. Jedna z nejznámějších mariánských modliteb ho tedy provázela po celý život. V některých verzích využil jeden či dva sólové hlasy, většinou jsou však skladby čtyřhlasé s doprovodem orchestru s různorodým obsazením, od toho nejskromnějšího po to nejbohatší, srovnatelné s největšími Rybovými církevními díly. Kompozice, která byla vybrána pro toto CD (N 294), je dochovaná v jednotlivých partech pro varhany a čtyři zpěvní hlasy a uložena v Moravském zemském muzeu v Brně pod sign. A.32.548. Rukopis je jednoznačně Rybův a kromě roku 1809 je zde výslovně uvedeno, že skladbu zkomponoval ve svých 44 letech. Na pravé straně titulního listu je napsáno Ex rebus Guilielmi Ryba paedag: Rosmital 1815, což odkazuje k Rybovu synovi Vilémovi, který se stal po otcově smrti rožmitálským učitelem a vlastnil notový materiál některých jeho děl, včetně partů České mše vánoční. Tato Salve Regina patří v celé Rybově tvorbě k nejméně obvyklým, neboť se v jejím zhudebnění zcela proti svým zvyklostem vzdal orchestru a ponechal pouze varhany (basso continuo). Poskytl tak maximální prostor pozoruhodné polyfonii čtyř hlasů, kterou hojně a mistrovsky využíval i ve svých nejhodnotnějších dílech. Po většinu času se jedná o volnou polyfonii s imitačními prvky, přičemž kompozice je prosta jakýchkoliv mechanicky řemeslných postupů. Naopak je dobře patrné, že se jedná o dílo prodchnuté inspirací, kterou pro Rybu byla tato mariánská antifona. Jednotlivé textové pasáže jsou vhodně rétoricky, harmonicky i barevně podtrženy. Ad te clamamus (k tobě voláme) či Ad te suspiramus (k tobě vzdycháme) jsou zvýrazněny zmenšenými septakordy, které jsou obsaženy jak latentně v jednotlivých melodických linkách, tak harmonicky jako vertikální výslednice polyfonního vedení hlasů. In hac lacrimarum vale (v tomto slzavém údolí) je vyjádřeno sledem sestupných sextakordů. Celá skladba je však vytvořena z jediného motivického jádra, které prochází v jejím průběhu různými proměnami. Tato jednotící monotematičnost je pro celou kompozici určující, a ačkoliv se jedná o skladbu svým rozměrem drobnou (80 taktů), její kompoziční úroveň patří k tomu nejlepšímu, co se z díla Jakuba Jana Ryby zachovalo.

                                                                                             Hubert Hoyer a Zdeněk Klauda


Dirigent Zdeněk Klauda (*1979) je komplexní uměleckou osobností. Vedle kariéry dirigenta se věnuje vedení hudebního nastudování v Národním divadle v Praze a současně je dramaturgem Festivalu Jakuba Jana Ryby. Mezinárodní kariéru započal v roce 2008, kdy byl přizván k nastudování Dvořákovy Rusalky v rámci Salcburského festivalu. Od té doby je pravidelně zván do prestižních evropských operních domů (Bavorská státní opera v Mnichově, Semperova opera v Drážďanech, Vídeňská státní opera či Pařížská národní opera). V roce 2012 se podílel na hudebním nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky pro festival v Glyndebourne a v další sezoně pak Mozartovy Figarovy svatby tamtéž. V roce 2012 získal 3. cenu na dirigentské soutěži v rumunské Constantě. Jako asistent spolupracoval s dirigenty Franzem WelserMöstem, Kyrillem Petrenkem, Vladimirem Jurowskim nebo Tomášem Netopilem. Je zakladatelem a šéfdirigentem vlastního orchestru Komorní filharmonie L‘Armonia Terrena, ve kterém spolupracuje s hráči absolutní české špičky. Pro vydavatelství Nibiru Publishers natočil se svým orchestrem tři CD, první „DECADE“ se sopranistkou Simonou Šaturovou a s díly Mozarta a Myslivečka, druhému CD s nahrávkou světové premiéry díla Jakuba Jana Ryby Stabat mater bylo uděleno prestižní ocenění DIAPASON DÉCOUVERTE a září roku 2019 vyšla u stejného vydavatelství nová nahrávka „Requiem“ Antonína Rejchy. Hostuje u českých orchestrů (Jihočeská komorní filharmonie, Filharmonie Hradec Králové, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice), operních domů (Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě) a na významných českých festivalech (Svatováclavský hudební festival). Pravidelně doprovází s orchestry špičkové české i světové pěvce jako jsou Simona Šaturová, Adam Plachetka či Veronika Dzhioeva. V lednu 2018 debutoval jako dirigent na scéně moskevské Nové opery. V témže roce uvedl s orchestrem Národního divadla v Praze ve světové premiéře oratorium Augustýna Šenkýře Dies Numini et Principi. V lednu 2019 se podílel na hudebním nastudování Prodané nevěsty v drážďanské Semperově opeře, debutoval u Štátnej filharmónie Košice a v únoru 2019 debutoval v Národním divadle v představení Mozartovy opery Kouzelná flétna. V sezóně 2019/2020 bude dirigovat v Národním divadle v Praze Mozartovu operu Figarova svatba. V listopadu 2019 vystoupil se svým orchestrem jako host Českého spolku pro komorní hudbu v rámci jejich koncertní sezóny pro Českou filharmonii.

 

Komorní filharmonie L‘Armonia Terrena je stálým uměleckým tělesem tvořeným špičkovými instrumentalisty na poli interpretace sólové, komorní a orchestrální hudby fungujícím v čele s výraznou uměleckou osobností koncertního mistra Jana Valty (mj. Heroldovo kvarteto). Orchestr byl založen v roce 2014 dirigentem a renesanční hudební osobností Zdeňkem Klaudou u příležitosti realizace projektu sólového alba sopranistky Simony Šaturové „Decade“ s operní tvorbou dvou hudebních géniů klasicismu Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta vydaného téhož roku u společnosti Nibiru Publishers. Od roku 2016 je orchestr pravidelným hostem festivalů a prestižních pořadatelů, kde publiku představují především díla českých mistrů 18. a 19. století. Členové předních českých komorních souborů (např. České filharmonické kvarteto, Baborák Ensemble, Heroldovo kvarteto, Sedláčkovo kvarteto, Doležalovo kvarteto, Smyčcové kvarteto Hanse Krásy apod.), předních českých orchestrů (Česká filharmonie, Národní divadlo) a mladí vynikající sólisté společně hrají pod značkou L‘Armonia Terrena na moderní nástroje, avšak se zřetelem na stylovou vyhraněnost interpretovaného repertoáru. Jejich nahrávka světové premiéry Rybova latinského Stabat Mater i díky tomu získala mimo jiné prestižní ocenění DIAPASON découverte. Rybovo Stabat mater orchestr koncertně provede v Praze dne 07. dubna 2020 v kostele sv. Šimona a Judy v komorním cyklu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. V září 2019 orchestru vyšlo opět u společnosti Nibiru Publishers nové CD s nahrávkou světové premiéry díla Antonína Rejchy Requiem a u téže společnosti je očekáváno do konce roku 2019 i vydání CD s dílem Jakuba Jana Ryby Missa Solemnis in C per Festo Resurrectionis. Orchestr toto Rybovo dílo koncertně zrealizuje dne 18. května 2020 v Bazilice na Svaté Hoře u Příbrami v rámci 3. ročníku Festivalu Jakuba Jana Ryby.


Další nahrávky souboru L'Armonia Terrena se Zdeňekm Klaudou:
  

© Studio Svengali, duben 2020
coded by rhaken.net