VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Antonín Rejcha: 36 fug
Jaroslav T?ma - fortepiano Anton Walter, 1790

F10146  *2CD*  [8595017414626]   CD JE VYPRODANÉ   vyšlo 5/2006   recenze  

36 Fugues For Piano - Jaroslav T?ma 133
1.
Fugue No.1 - Allegro 3:15
2.
Fugue No.2 - Allegro 2:49
3.
Fugue No.3 - Theme de J.Haydn 4:24
4.
Fugue No.4 - A deux sujets 3:13
5.
Fugue No.5 - Theme de J.S.Bach 4:49
6.
Fugue No.6 - Allegro moderato 2:59
7.
Fugue No.7 - Theme de W.A.Mozart 2:36
8.
Fugue No.8 - Cercle harmonique 3:46
9.
Fugue No.9 - Theme de D.Scarlatti 4:15
10.
Fugue No.10 - Allegro maestoso 2:05
11.
Fugue No.11 - Allegro moderato 4:16
12.
Fugue No.12 - Allegretto 1:47
13.
Fugue No.13 - A deux sujets 1:44
14.
Fugue No.14 - Fugue Fantasie 6:53
15.
Fugue No.15 - A 6 sujets et a 6 parties 2:57
16.
Fugue No.16 - Andante un poco allegretto 4:36
17.
Fugue No.17 - Allegro 2:42
18.
Fugue No.18 - A deux sujets 5:29
19.
Fugue No.19 - Allegro 4:46
20.
Fugue No.20 - 1 ére mesure composée 4:20
21.
Fugue No.21 - Allegro 3:21
22.
Fugue No.22 - Allegretto 3:46
23.
Fugue No.23 - Allegro 3:34
24.
Fugue No.24 - 2 éme mesure composée 2:09
25.
Fugue No.25 - Allegro 3:00
26.
Fugue No.26 - Allegro 3:30
27.
Fugue No.27 - Introductio Allegro 3:44
28.
Fugue No.28 - 3 éme mesure composée 5:35
29.
Fugue No.29 - Allegro moderato 4:47
30.
Fugue No.30 - A trois sujets 4:11
31.
Fugue No.31 - A deux sujets 4:41
32.
Fugue No.32 - A deux sujets 5:32
33.
Fugue No.33 - Allegro 2:29
34.
Fugue No.34 - A deux sujets 1:34
35.
Fugue No.35 - Allegro 3:35
36.
Fugue No.36 - Allegro moderato 3:40

Sv?tová premiéra nahrávky neoby?ejného cyklu na kladívkovém klavíru od víde?ského výrobce Antona Waltera, z doby kolem roku 1790.

 

Díl první – CD I

Fuga ?.
1 Allegro   3:15
2 Allegro   2:49
3 Théme de J. Haydn
   – Molto moderato   4:24
4 a deux sujets - Allegro moderato   3:13
5 Théme de J.S.Bach – Allegretto   4:49
6 Allegro moderato   2:59
7 Théme de W.A.Mozart – Allegro   2:36
8 Cercle harmonique – Allegretto   3:46
9 Théme de D. Scarlatti 
   - Allegro moderato   4:15
10 Allegro maestoso   2:05
11 Allegro moderato   4:16
12 Allegretto   1:47
13 a deux sujets - Allegro moderato   1:44
14 Fugue-Fantaisie (Théme de G.Frescobaldi)
    - Ferme et avec Majesté-Presto    6:53
15 a 6 sujets (Théme de G.Fr.Händel)
    – Adagio   2:57
16 Andante un poco allegretto   4:36

Díl druhý – CD II

Fuga ?.
17 Allegro   2:42
18 a deux sujets – Adagio   5:29
19 Allegro   4:46
20 1ére mesure composée – Allegretto   4:20
21 Allegro   3:21
22 Allegretto   3:46
23 Allegro   3:34
24 2éme mesure composée
    - Allegro moderato   2:09
25 Allegro   3:00
26 Allegro   3:30
27 Introduction-Fuga
    - Allegro-meme mouvement   3:44
28 3éme mesure composée – Allegro   5:35
29 Allegro moderato   4:47
30 a trois sujets - Allegro moderato   4:11
31 a deux sujets - Allegro moderato   4:41
32 a deux sujets - Poco lento  ; 5:32
33 Allegro   2:29
34 a deux sujets - Un poco presto     1:34
35 Allegro   3:35
36 Allegro moderato   3:40

Usedám-li ke kladívkovému klavíru, vzpomenu si ?asto na svoje n?kdejší rozpaky nad úvodními takty Beethovenovy Valdštejnské sonáty, které jsem poci?oval, když ješt? jako dít? školou povinné jsem se pokoušel zahrát si ji alespo? p?ibližn? a nedokonale pro radost z muzicírování a neum?lého lista?ení. P?ipadala mi krásná, ale smysl úvodního opakovaného C dur akordu mi unikal. P?išel mi p?íliš tvrdý, nebarevný a nanicovatý. Jak jej mohl tak dokonalý skladatel v tak nemožné poloze napsat? Samoz?ejm?, že jsem tehdy sed?l u normálního k?ídla a o n?jakých klavírech z Beethovenových ?as? jsem nev?d?l nic. Netušil jsem ani, že o ?adu let pozd?ji, už jako student varhanní hry na konzervato?i, uslyším o tomto sonátovém úvodu od koleg? klavírist?, že jde o interpreta?ní o?íšek, který prost? musí klavírista zvládnout dokonalým úhozem a p?ekonat tak zvukové obtíže vyplývající z nep?íjemného souhrnu alikvotních tón? z klavíru se linoucích. Teprve o mnoho let pozd?ji, a sice p?i prvním setkání s kopií nástroje z po?átku 19. století, mi v okamžení probleskl hlavou další možný úhel pohledu: Vždy? tento problematický C dur akord zní na dobov? odpovídajícím nástroji ihned naprosto samoz?ejm? a bezproblémov?!! Navíc je barevn? bohatší...
A bylo mi jasno: Stejn? samoz?ejm? a bohat? budou patrn? tedy znít i mnohá další místa v nespo?etných skladbách skladatel? oné doby, která mne dosud spíše nudila nebo n??ím neuspokojovala. Skladatelé, mist?i klavírní hry, p?ece vždy psali pro nástroje jim d?v?rn? známé, a nikoli pro velká monstra s ocelovými rámy a dokonalou mechanikou, která p?ineslo až století dvacáté. To dnes zd?raz?uji i p?i v?domí, že práv? t?eba Beethoven toužil rozhodn? po zvuku nosn?jším a mohutn?jším, jakého nemohl na soudobých klavírech dosáhnout. Možná i proto vyznívají jeho skladby na dnešních klavírech ur?it? zajímav?ji a velkolep?ji, než díla mnohých jeho sou?asník?.
Beethoven?v p?ítel a kolega v bonnském orchestru Antonín Rejcha - ob?ma bylo tehdy patnáct let - se stal flétnistou residen?ního orchestru kolínského kurfi?ta Maxmiliána poté, co byl v roce 1785 za kapelníka orchestru povolán jeho strýc Josef Rejcha. Beethoven hrál u pultu viol, oba mladíci se vzd?lávali v hudb? u varhaníka a pozd?jšího ?editele hudby Christiana Gottloba Neefeho, v roce 1789 se spolu nechali zapsat také ke studiu filosofie na universit? v Bonnu.
Ve srovnání s hv?zdnou, zejména posmrtnou „kariérou“ Beethovena – skladatele, vypadá Rejcha jako mén? úsp?šný souputník. Rozhodn? p?inejmenším jeho klavírní tvorba stojí na okraji zájmu dnešních interpret?. Je až s podivem, jak velmi z?ídka zaznívají Rejchovy fugy, a když p?ece, tak výlu?n? v roli vyzobaných rozinek. Základní otázkou bývá, zda celek 36 fug, který lze ur?it? považovat za Rejchovo st?žejní klavírní dílo, je zamýšlen pouze jako skladba teoretického významu, ?i zda je myslitelné jej v úplnosti provozovat ve?ejn?. Marn? jsem hledal zprávu o tom, zda n?kdy k soubornému provedení došlo, krom? mého provedení na Pražském jaru v roce 2003. Jisté je, že jednotliv? byly fugy v dob? Rejchov? hojn? provád?ny a vzbuzovaly i nelibé reakce kritik?.
Již v roce 1799 došlo v Pa?íži k vydání dvanácti fug tiskem, všech t?chto dvanáct pak Rejcha ve Vídni v roce 1805 za?adil, by? v odlišném po?adí, mezi 24 ostatních, které vznikly pozd?ji. Nové víde?ské vydání - nyní již všech 36 fug - nese dedikaci Josefu Haydnovi, dokonce s oslavnou básní ve francouzštin? a n?m?in?. Sou?asn? vydal Rejcha i teoretickou práci, která m?la už p?edem vyvracet p?ípadné námitky kritik?: Über das neue Fugensystem (O novém systému fugy).
A skute?n?: Jestliže i n?která díla slavných malí?? minulosti ozna?ují znalci za výst?ední ba až málem pomatená, mohlo by n?co podobného platit o Rejchových fugách, nejen tehdy, ale dokonce i dnes.
Rejcha, vyhledávaný a žáky milovaný profesor skladby a kontrapunktu na pa?ížské konzervato?i (od roku 1818, kdy byl jmenován, odchoval celé generace hudebník? - mezi nejvýznamn?jší pat?í nap?. Hector Berlioz, Charles Gounod, César Franck a od r. 1823 i Ferenc Liszt) si byl v?dom všech omezení, která p?ísná formální pravidla p?inášejí svobodymilnému skladatelskému duchu. Uznávaje ale historickou formu fugy za životnou pro budoucnost, pokusil se o zdánliv? nemožné. Vymyslel a prakticky vyzkoušel všechny možné novátorské postupy, které by strnulost p?ísných pravidel fugy omezily. Fuga v jeho rukou z?stává fugou, je stále onou polyfonní formou, kdy základem je p?edivo kladené na sebe horizontáln?, avšak další atributy, jako je sled nástup? hlas?, tonální vazby a vývoj, hudební forma, to vše prodchl nevy?erpatelnou fantasií.
Smyslem jeho snah nejsou schválnosti. Rejcha si je dob?e v?dom, že poslucha? musí na jedné stran? dostávat krmi, kterou jeho ucho i intelekt zná a má ji osvojenu. Nepot?ebuje n?co nového a dosud neslýchaného za každou cenu. Hody pro znalce a estéty p?ichystal a skladatelským adept?m možné cesty vývoje nazna?il ?ímsi jiným. Velmi rafinovan? pracuje tak, že p?ináší tém?? v každém okamžiku obojího trochu, totiž nap?. triviáln? traktovanou sekvenci, tak jak ji bylo lze odedávna slýchat – v podob? t?eba jednoduchého modelu posunovaného o stupe? nahoru ?i dol?, a zárove? n??ím p?ekvapuje anebo místy až šokuje.
P?ekvapení se d?je zhusta v rovin? formální, kdy fuga p?ipomíná jednou nap?. volnou fantasii, podruhé toccatu nebo snad rondo... Jinde vloží do p?ísné polyfonické stavby tak?ka frivolní pop?vek. Na ?ad? míst nalézáme vlivy galantního stylu. ?asto Rejcha provokuje prost?edky harmonickými. Jednak ?astými nástupy témat v jiných a naprosto ne?ekaných tóninách, jednak p?ekvapivými postupy práv? v sekvencích. Bohatou škálu možností, kterou jsou jednou nohou zakotveny v dobov? náležitém stylu, ale druhou až jaksi daleko v budoucnosti, využívá nap?. v nejroztodivn?jších klamných záv?rech.
Rejcha nepojímá fugu jako jeden formáln? a obsahov? daný celek. I u skladeb na jedno téma ?asto m?ní náladu, n?kdy st?ihem, jindy nenápadn?. Za?íná v jedné tónin?, kon?í v úpln? jiné. Jeho témata jsou ?asto periodická. To vše je u starších fug nemyslitelné. V baroku se krom? toho tém?? bez výjimky jedná o fugy, kdy nálada celku je dána prvním uvedením tématu. V Rejchov? cyklu se i v této záležitosti do?káme lec?eho jiného. Nap?. pr?b?h Fugy ?. 30 se dv?ma tématy je názorným p?íkladem n?kolikeré radikální zm?ny nálady. Navíc je zde uplatn?n zajímavý princip st?ídajícího se dvou a t?ídobého taktu, kdy ?ítací jednotka obou (p?lka) je ?asov? totožná. Což zde ovšem p?sobí nikoli jako Rejchovo novum, ale spíše se jedná o reminiscenci na rytmické finesy z doby renesan?ní polyfonie. ?ím však je v oblasti rytmu Rejcha proslulým a velmi avantgardním, to je jeho ?asté užívání složených takt?: nap?. 3/8+2/8, C+3/4, 3/8+3/8+2/8, atd.
Mnohé fugy jsou velmi chromatické a s ?astými enharmonickými zám?nami. Ani Max Reger by se ve smyslu chromatického novátorství t?eba za Fugu ?. 34 nemusel styd?t. Skute?nou kuriozitou je zde nejen ?asté užívání dvojk?ížk?, ale v jednom p?ípad? dokonce trojk?ížku. Tón cisisis jsem nikde jinde v notách nevid?l... Také Fuga ?. 29 udiví výrazn? chromatickým tématem i ne?ekanými tonálními zvraty. Neoby?ejné místo p?ijde i p?ed samým záv?rem. Jde o náhlé užití t?ch nejbanáln?jších barokizujících sekvencí s následnou Codou, v níž Rejcha uvede krátký harmonický model, který svým ustavi?ným doslovným opakováním - zejména v souvislosti s p?edcházejícím d?ním - p?ipomene nejspíše tak Arvo Pärta nebo snad Phillipa Glasse... Podobných míst se ovšem najde víc....
Vjem Rejchova veledíla je podle mého názoru správn? propor?ní teprve v tom souhrnu, v jakém byl jakožto cyklus skladatelem zamýšlen a zapsán. Domnívám se, že i když je sice možné provád?t vlastní výb?r a ?azení fug, t?žko dojdeme k n??emu dramaturgicky smyslupln?jšímu než autor sám. Rejchova obrovitá fugová antologie mi p?ipomíná jiná cyklická díla minulosti. T?eba Muffat?v Apparatus musico-organisticus, který ve své dob? (1699) znamenal obsáhlý záznam sumy tehdy známých a uplat?ovaných hudebních postup? a zvyklostí. Nebo také nap?. oba díly Bachova Dob?e temperovaného klavíru. Vždy je možno u takových cykl? vyzdvihovat n?kterou ?ást nad jiné, avšak teprve celek se stává impozantním a nejp?sobiv?jším.
Rejcha se k odkazu Bachovu uv?dom?le hlásí, vždy? nap?. Fuga ?. 5 je komponována na téma Fugy G dur ze 2. dílu Temperovaného klavíru. Stejn? tak i n?které další fugy využívají témata známých skladatel?. Na téma Josefa Haydna je vypracována Fuga ?. 3, na Mozartovo téma Fuga ?. 7, na téma takzvané „ko?i?í fugy“ D. Scarlattiho Fuga ?.9. Své vzory ale Rejcha nedeformuje ani neparoduje, spíše z nich vychází a vede hudbu jinam. Nejv?tší klady a bohatství vidím v tom, že Rejcha vytvá?í v každé skladb? nezam?nitelný výraz a náladu. Schopnost jeho imaginace je pro m? vlastn? spojením sv?t? starých mistr? na stran? jedné a Berlioze s dalšími romantiky nadcházejícího století na stran? opa?né. Symbióza je to p?ekvapivá, ale sourodá a hudebn? p?esv?d?ivá.
Pro nahrávání jsem si vybral jeden z mála dochovaných nástroj? Antona Waltera z roku cca 1790. Je sou?ástí soukromé sbírky historických nástroj?. Rozsah klavíru je p?es 5 oktáv (FF-g´´´), oproti dnešním klavír?m má menší mensuru kláves. Je vybaven dv?ma kolená?i, které plní funkce dnešního pravého a levého pedálu. Jsou ovšem stranov? prohozeny.
Pro interpreta má zvláštní kouzlo, pohybuje-li se v oblastech ješt? ne zcela probádaných, nebo jinak: zapomenutých. Je velkým dobrodružstvím hledat pro jednotlivé hudební obrazy správná a funk?ní tempa, dynamické pom?ry, vývoj akcentace ve frázích, atd. Klávesová hudba p?elomu 18. a 19. století totiž ješt? zhusta po?ítá se všemi interpreta?ními atributy p?edcházejících epoch. Ty dech ?asu romantismu a moderny pozd?ji zcela zavál. Mám na mysli výstavbu tektonickou, práci s detailem v oblasti dynamiky i uplatn?ní zásad rétorických ve vztahu k agogice, ?i vliv teorie o afektech.
Zejména klavírní interpretace hudby 18. a raného 19. století dnes ?asto z?stává pod vlivem pozd?jších p?edsudk?. Jeden z t?ch, které se týkají práv? fugy, je málem kodifikovaná p?edstava, že téma je u fugy to nejd?ležit?jší. Stálé vynášení tématu však vede práv? k situaci, kdy po jeho odezn?ní už nic nového v dané hudební form? nep?ichází! A to není správné ani u Bacha, ani u mnohých dalších skladatel?. Teprve s tv?r?í invencí zahrané a plasticky vykreslené p?edivo hlas? m?že vystav?t fugu opravdu zajímavou a schopnou konkurovat ostatním hudebním formám, jako byly a jsou sonáty ?i variace. O takovou fugu patrn? Rejchovi šlo, z tohoto hlediska byl nejen provokatérem a bravurním skladatelem, ale zejména nejpokorn?jším služebníkem hudebního um?ní.

Jaroslav T?ma

O nástroji:
Anton Walter (1752 – 1825) byl ve své dob? nejslavn?jším výrobcem kladívkových klavír? ve Vídni. Zdokonalil jejich mechaniku a i proto byl v roce 1790 jmenován Císa?sko-královským komorním stavitelem nástroj?, což ve m?st?, které bylo vedle Londýna centrem rozvoje stavby kladívkových klavír?, znamenalo velmi mnoho. Z celkové produkce jeho dílny z let 1780 až 1825 se dodnes dochoval jen zlomek, asi 3% klavír? a ve sv?tových muzeích a sbírkách najdeme jen 20 klavír? z doby p?ed rokem 1800. Walterovy nástroje daleko p?ed?ily ostatní koncertní klavíry kvalitou i cenou a soudobé prameny – v?etn? Beethovenova dopisu z roku 1802 – opakovan? dokládají jejich hudební i mechanické kvality. Walter?v klavír získal v roce 1782 W. A. Mozart a podle sv?dectví syna Karla si ho tak oblíbil, že na n?m hrál všechny své koncerty. P?ední britský znalec Dr. Michael Latcham potvrdil, že se v našem p?ípad? jedná o autentický, výjime?n? dob?e zachovaný nástroj signovaný Anton Walter in Wien z doby kolem roku 1790.

RECENZE
Tato recenze by stejn? tak pat?ila do rubriky "interpreti", nebo? je to hlavn? zásluha Jaroslava T?my, že Rejch?v cyklus zní poprvé souhrnn? na CD. T?ma si rád vybírá neprobádané a zaprášené koutky hudebních d?jin, kam bezesporu pat?í i tento komplet, který se vešel na dv? CD. Pro interpreta to má jednu výhodu: není s kým srovnávat. Ale Jaroslava T?mu nepodezírám z toho, že by se bál konkurence, vždy? to není tak dávno, co p?edložil publiku stokrát nahrané Goldbergovské variace rovn?ž v produkci a skvostné výprav? firmy Arta. Rejchovy fugy byly vždy chápány hlavn? jako teoretické dílo, jakási svévole velkého pa?ížského pedagoga a nadšeného kontrapunktika, Beethovenova p?ítele, uve?ejn?ná v dob?, kdy fuga byla již zna?n? "démodé". Prvního doložitelného souborného provedení se cyklus vydaný v roce 1803 do?kal po dvou stech letech: na Pražském jaru 2003 práv? v podání Jaroslava T?my. V bookletu (se skv?lým T?movým pr?vodním slovem) si interpret klade otázku, byla-li tato hudba ur?ena pódiu, ?i jen jako praktický dopln?k Rejchova teoretického spisu "O novém systému fugy". Tuto otázku vlastn? zodpov?d?ly samy d?jiny interpretace: Rejchovy fugy se na repertoáru pianist? objevují sporadicky a izolovan?. Jejich recepce vyžaduje aktivní poslech, ?lov?ka soust?ed?ného a ochotného nechat se p?ekvapovat. P?ekvapovat tématy, jaká by si pro fugové zpracování zvolil jen blázen (t?eba jediný repetovaný tón v ?. 18), šokovat chromatismy (?. 29), vyrušit náhlým nástupem ne?ekané tóniny, formálními st?ihy, fantasijními úseky a tak dále. Je to zám?rný útok na zažitá klišé. T?ma se t?mto zm?nám nálad a ambivalenci mezi starou formou a novým obsahem znamenit? p?izp?sobuje. Díky tomu nahrávka neomrzí - ?ím déle ji ?lov?k poslouchá, tím více toho v jedenap?l- až šestiminutových skladbách objevuje. Fortepiano, na n?ž se nahrávalo v jist? inspirativním prost?edí kaple sv. Ignáce na Svaté Ho?e, je originál z dílny vyhlášeného víde?ského výrobce Antona Walthera z roku 1790. Díky skv?lému restaurování a p?íprav? nástroje nepost?ehneme žádnou nedokonalost. Subtilní, ale nosný zvuk má p?ekvapivou škálu barev i dynamiky a usnad?uje poslucha?i sledování jednotlivých hlas?.

Dita Kopá?ová Hradecká, Harmonie 2007/03


Další nahrávky Jaroslava T?my:

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net