JAROSLAV TŮMA varhany – Eberhard Friedrich Walcker 1884 (Annaberg-Buchholz), Mathis Orgelbau 2014 (Brno), Willibald Siemann 1938 (Freising)
Pamatuji ještě doby, kdy hudba Petra Ebena byla u nás běžnou, až takřka nepostradatelnou součástí dramaturgie varhanních koncertů. Programy, v nichž mnozí studenti a absolventi konzervatoří i HAMU a JAMU začínali své produkce Bachem, pokračovali Franckem či Regerem a končili Ebenem, lze dnes vyslechnout spíše zřídka. V roce 2017 totiž uplynulo už deset let od Ebenova úmrtí a my jsme svědky částečného odlivu zájmu o jeho hudbu, který je ovšem zcela přirozeným důsledkem toho, jak široká je dnešní repertoárová nabídka a jak vrtkavá je přízeň publika.
Obliba Ebenovy varhanní hudby od počátku pramenila ze skladatelova dokonalého porozumění specifickému varhannímu zvuku i z toho, jak naprosto přirozeně a zároveň kompozičně suverénním způsobem spojoval klasické hudební formy a základní libé souzvuky s úspěšnou snahou o modernitu podpořenou většinou také takovou programní náplní díla, která posluchači umožňuje porozumět obsahu hudby i na první poslech. Proto byly Ebenovy skladby tak často uváděny doma i v zahraničí, proto také byly vydány mnohé nahrávky jeho stěžejních cyklů, dokonce i několik nahrávek celého Ebenova varhanního odkazu.
V této situaci přicházím době navzdory s novou nahrávkou dříve často natáčených skladeb, ovšem poněkud jinak zaměřenou, než bylo dosud obvyklé. Prvním impulzem k přípravě této nahrávky mi byla úvaha, že první velký Ebenův cyklus Nedělní hudba v sobě ještě zřetelně nese mnohé prvky romantického hudebního myšlení, aniž by ale naše interpretační tradice preferovala při provádění daného díla velké romantické varhany, na jakých podle mého soudu může tato skladba zaznít vlastně nejstylověji. Ve skutečnosti je totiž opus formálně volně ztvárněnou varhanní symfonií. Kupodivu však doposud žádná nahrávka Nedělní hudby na romantických varhanách neexistuje. Sounáležitost ideální zvukovosti této skladby s romantickými varhanami si vysvětluji tím, že Petr Eben se s královským nástrojem pravidelně setkával již ve svém raném věku, a to konkrétně s Schiffnerovými varhanami z roku 1908 v kostele sv. Víta v Českém Krumlově. Nutně jej musely inspirovat při improvizaci a později i při komponování.
Přes vědomou či podvědomou inspiraci romantickým nástrojem počítal Eben od počátku s interpretací svého díla na moderních varhanách, jaké byly stavěny v době vzniku díla v letech 1957 až 58 a stále jich přibývalo, v zahraničí dokonce jako hub po dešti. Starší nástroje byly buď válkou zničeny nebo neopravovány dosluhovaly, právě ony romantické byly dokonce často na rozdíl od barokních považovány téměř za bezcenné. Byť by si jich sám skladatel jistě mohl považovat, pro jejich záchranu se dalo tehdy dělat málo.
Paradoxem je, že pokud varhaník hledá dnes v českých zemích v tomto smyslu ideální nástroj pro interpretaci Nedělní hudby, čeká jej přetěžký úkol. Nelze totiž dost dobře obejít skladatelovy požadavky. Potřebujeme nástroj třímanuálový s jazykovými rejstříky, dostatečným tónovým rozsahem i žaluziovou skříní umožňující plynulé dynamické odstínění barev. Chceme-li ještě k tomu, aby dané varhany měly parametry romantické zvukovosti, nenajdeme žádné vhodné, a to ani mezi historickými. Jediné, které by se nyní zdály přiměřené, totiž právě Schiffnerovy v Českém Krumlově, jsou bohužel po poslední opravě v nepoužitelném stavu. Z toho důvodu jsem vybral pro Nedělní hudbu výtečný nástroj v krušnohorském městě na saské straně hranic. V Annaberg-Buchholz, v kostele sv. Anny jej v roce 1884 postavila tehdy přední evropská firma Walcker a syn. V roce 1995 byl prvotřídně restaurován firmou Eule v Bautzen.
Zcela zásadní význam v rámci české varhanní literatury má druhý Ebenův sólový varhanní počin, totiž cyklus Laudes (Chvály) z roku 1964. Vůbec nejvíce se zde autor odklání od přímočaré tonality a novoklasicistních vyjadřovacích prostředků, alespoň pokud se jeho sólových varhanních děl týká. Inspiruje se i prvky tehdy módními, jako byly principy témbrové hudby či názvuky jazzu. Přesto zůstává svůj a výrazově navazuje na Nedělní hudbu krásou neotřelé melodiky i místy až brutálním vzdorem. Budiž připomenuto, že zatímco nádherným vyzněním Nedělní hudby se stane v závěrečném Finále citace Salve Regina, při které mnozí pamětníci premiérového provedení v podání Milana Šlechty údajně svorně dojetím plakali, osu cyklu Laudes vytvářejí úryvky gregoriánského chorálu. Také Laudes mají svého ikonického premiérového interpreta, totiž Petra Sovadinu. Pro svoji současnou nahrávku Laudes jsem využil skvělé varhany v Jezuitském kostele v Brně, postavila je v roce 2014 švýcarská firma Mathis. Jedná se o nástroj v našich podmínkách výjimečný hlavně tím, že přestože je koncipován jako univerzální, tedy určen pro veškerou varhanní literaturu, nese v sobě výrazné stylotvorné prvky v podobě nerovnoměrného ladění a rafinované intonace, která dobře koexistuje s chytře konstruovaným zvukovým hospodářstvím, což zvuk varhan činí dostatečně přizpůsobivým a nikoli v každé situaci tónově zcela vyrovnaným a tím i nepříjemně sterilním. Využil jsem také nevšední zvukové efekty a průzračnou zvukovou čitelnost daného prostoru kostela, která je zvláště u komplikované akordické a polyfonní sazby Ebenových Laudes bezpodmínečně nutná.
Sladké okovy lásky jsou pátou hudební částí pozdního Ebenova cyklu pro sólové varhany a recitátora zkomponovaného podle Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Petr Eben samozřejmě na varhany sám hrál, i když na AMU vystudoval klavír a kompozici. Na mnohých svých koncertních vystoupeních ovšem interpretoval výlučně své skladby nebo improvizoval. Právě Labyrint světa a ráj srdce vznikal jakožto improvizace, kodifikace partitury probíhala postupně. Sladké okovy lásky jsou typickou ukázkou té části Ebenovy tvorby, kde už autor vůbec o žádnou modernitu neusiluje, jedná se o krásnou tonální hudbu, jež zpracovává lidovou píseň a poté protestantský chorál s jednoduchou přímočarostí pro mnohé až záviděníhodnou.
Hommage a Dietrich Buxtehude je jednou z mnohých Ebenových varhanních skladeb, které psal na objednávku. Její podtitul zní Toccatová fuga. Byla zkomponována k uctění třísetpadesátiletého výročí narození Dietricha Buxtehudeho oslavovaného v roce 1987 a premiéroval ji Martin Haselböck. Váhal jsem dlouho, jaké varhany zvolit. Myslel jsem na Dietricha Buxtehude a velké chrámy v Lübecku, kde působil. Eben se snažil vyjít nejen z jeho dvou známých témat, ale i moderním způsobem ztvárnit jedinečný svět tehdejší severoněmecké motivické a stylistické kompoziční práce. Pak by byla nevyhnutelně nutná mechanická traktura varhan a zároveň velká akustika prostoru, dispozice nejspíše neobarokní, protože originál či replika varhan doby Buxtehudeho by Ebenovu novodobou transformaci neunesly zejména po stránce ladění. Nebyl jsem si ale jist, proto jsem pořídil několik nahrávek na významných nástrojích nejprve jen na zkoušku. Nakonec jednoznačně zvítězily varhany překvapivě s elektropneumatickou trakturou, ale částečně neobarokní dispozicí, což zároveň poskytuje důkaz, že i nástroje donedávna zcela opovrhované skýtají varhaníkům naprosto neočekávané vyjadřovací možnosti. CD tak uzavírají varhany dnes již neexistující a všeobecně málo známé firmy W. Siemann, která působila v Bavorsku před druhou světovou válkou. Svůj opus 498 postavili varhanáři v roce 1938 ve farním kostele sv. Jiří ve Freisingu. V roce 2004 byly tyto varhany příkladně restaurovány.
Uvedené troje varhany, zvolené pro nahrávku výběru z varhanní tvorby Petra Ebena, jsou nezastupitelnými individualitami mezi reprezentanty královského nástroje. Ukazuje se, že ani hudba, kterou máme jednoduše za „soudobou“, není prosta nároků, někdy i významných a omezujících, na svébytnost a vyhraněný charakter těchto individualit. Což je ale potěšitelné. Tento fakt zároveň dokazuje, že život významných děl originálních skladatelských osobností nemá konce. Mnohá kráčejí dějinami hudby soliterně či ve skupinách a rozhodně nehodlají ulehnout do prachu archivů.
