 Jiskřivé i pohádkově jemné orchestrální skladby Felixe Mendelssohna Bartholdyho (1809–1847) spojují mozartovskou jasnost a romanticky vybuzenou fantazijnost. Ve dvaceti však nastudoval a uvedl v Berlíně jako dirigent Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha. Nastartoval tím renesanci díla pozapomenutého barokního autora – a Bach ho současně výrazně ovlivnil. Projevilo se to v koncepci biblických oratorií Eliáš a Paulus i v početně rozsáhlé evangelické liturgické duchovní hudbě – vokální, kantátové i varhanní. Historické formy v nich Mendelssohn naplňoval současným výrazem. Tři preludia a fugy op. 37 z roku 1837 nesou věnování Thomasi Attwoodovi londýnskému varhaníkovi a skladateli, Mozartovu žáku.
Varhaník Joseph Bonnet (1884–1944) působil v Paříži, ale nějakou dobu také ve Spojených státech a Kanadě, kam se pak definitivně uchýlil v roce 1940 po obsazení Paříže vojsky nacistického Německa. Berceuse je šestá z dvanácti skladeb cyklu Pieces d´orgue, op. 10. Jsou mezi nimi také In Memoriam Titanic nebo Píseň českého národa.
Pařížský varhaník Louis James Alfred Lefébure-Wély (1817–1869) na sebe ke spokojenosti lidí upozorňoval hraním v méně závažném stylu. Odlišuje ho to od jeho dnes slavnějšího současníka Césara Francka, a to i v kompoziční sféře. Při inauguraci nového nástroje v kostele sv. Rocha v roce 1842 Lefébure-Wély dokonce vzbudil protichůdné reakce improvizováním na témata z tehdy populární Meyerbeerovy opery Robert ďábel. Podobně na sebe při Chopinově pohřbu upozornil vlastními varhanními transkripcemi jeho klavírních skladeb. Jak skladatelsky, tak i jako věhlasný virtuos přispěl výrazně k profilaci charakteristického francouzského „symfonického“ varhanního stylu. Sortie je častá forma francouzské varhanní tvorby – jde o hudbu určenou pro procesí v samém závěru mše.
Varhanní skladby Maxe Regera (1873–1916), patřící k základnímu repertoáru, jsou i podle jeho vlastního vyjádření těžké, vyžadují sebevědomou a temperamentní hru. Byl katolík, ale velkým vzorem se mu stal luterán Bach – a tím získal blízký hudební vztah k protestantskému chorálu. Regerova hudební řeč se inspiruje v barokní kontrapunktické dokonalosti a v tehdejších instrumentálních formách, včetně variační passacaglie, ale zároveň je v harmonii novoromanticky bohatá. Ve své době byl spolu s Richardem Straussem populárním autorem. Dodnes často hraná Introdukce a passacaglia d moll byla Regerovým příspěvkem do alba, jehož vydání mělo v roce 1899 pomoci získat peníze na stavbu nových varhan v hessenském městě Kronberg im Taunus.
V odkazu klasika české hudby 20. století Bohuslava Martinů (1890–1959) je několik set kompozic – opery, balety, symfonie, kantáty, koncertantní a komorní díla – ale sólovou varhanní skladbu napsal jedinou. Od meziválečných vlivů jazzu, dadaismu, neoklasicismu a nové věcnosti se skladatel, žijící převážně v Paříži, propracoval k osobitému stylu přetavujícímu také podněty českého folkloru a hudby minulosti. A za války v Americe a v posledním desetiletí života v Evropě k tomu všemu v syntetizujícím nadhledu přidal fantazijní, až impresionisticky znějící barevnost hudby. Od roku 1939 se nemohl pod vlivem okolností už nikdy vrátit do vlasti – a i tato skutečnost přidala jeho hudbě charakteristické rysy. Vigilie, komponovaná ve Švýcarsku v dubnu 1959, zůstala nedokončena. V Paříži vyšla tiskem jako Vigilia pour orgue v podobě, jakou jí dal revizí a dokomponováním chybějícího závěru český exilový varhaník Bedřich Janáček, jemuž skladbu Martinů věnoval. Její název odkazuje k motivu narození Páně, k dávným nočním pobožnostem římskokatolické církve, z nichž po staletích zbyla jitřní před Božím hodem vánočním. Návraty výchozího motivu i způsob jeho rozvíjení jsou pro instrumentální meditace posledních let skladatelova života charakteristické.
Tvorba Bedřicha Antonína Wiedermanna (1883–1951) je výrazně věnována duchovní
a varhanní hudbě. Byl profesionálním varhaníkem a učitelem, zakladatelem novodobé české varhanní pedagogiky kladoucí důraz na uvědomování rozdílů mezi klavírní a varhanní hrou. Sám proslul vynikající manuálovou i pedálovou technikou a barvitou registrací. Byl chrámovým hudebníkem a pedagogicky působil v Praze na konzervatoři a po válce na Akademii múzických umění. Uspořádal stovky koncertů, v Praze zavedl pravidelné recitály v Obecním domě a v chrámu sv. Jakuba na Starém Městě. Jeho zájem se soustřeďoval na díla 19. a 20. století. Elegia je z roku 1920. Wiedermann komponoval ve stylu vracejícím se k novoromantismu, jehož prostředky dále zejména v harmonii obohacoval.
K Wiedermannovým žákům patřil Bedřich Janáček (1920–2007), který po komunistickém puči v roce 1948 emigroval do Skandinávie. Měl v té době za sebou studia na pražské konzervatoři
a její Mistrovské škole, první roky pedagogické praxe a už i desítky koncertů, vesměs programů pro pražský rozhlas. Trvale se usadil ve Švédsku, kde byl v různých městech kostelním varhaníkem. Po celý život také koncertoval, a to zdaleka ne jen v severských zemích. A tak i v jeho tvorbě převažují skladby pro sólové varhany nebo s varhanami, navíc výrazně a často inspirované protestantským repertoárem. Takovými jsou i poprvé natočené Tři postní chorály, písně se švédskými texty. První odkazuje i do německého prostředí, k jedné Bachově duchovní kantátě; druhý vychází z původní písně švédské luterské církve zpívané při bohoslužbách od konce 17. století dodnes; třetí je melodií společnou pro německé, švédské i české evangelíky, v němčině se slovy pietistického básníka a teologa Paula Gerhardta, v češtině s textem jednoho
z tehdejších exulantů.
František Musil (1852–1908) patřil na přelomu 19. a 20. století spolu s Leošem Janáčkem k nejznámějším brněnským hudebníkům. Byl varhaníkem a ředitelem kůru v katedrále sv. Petra a Pavla a byl iniciátorem přestavby tamních vahan, vyučoval na Janáčkem založené Varhanické škole. Vynikal jako skvělý varhanní improvizátor a znalec umění kontrapunktu. Skladatelsky zůstal plně pod vlivem ceciliánského hnutí – reformního směru zaštítěného Obecnou Jednotou cyrillskou, který měl v katolické církvi za cíl vymaňovat liturgickou hudbu z dosavadního sílícího příklonu k povrchnosti světské produkce a prohlubovat tím celkovou zbožnost. Musil je dnes pozapomenut. V repertoáru českých varhaníků nicméně zůstává přinejmenším jeho Sonata solemnis, výrazné dílo koncertního charakteru. Věnoval ji v roce 1882 brněnskému biskupovi Františku Bauerovi k jeho intronizaci.
 Kostel sv. Petra a Pavla v Karlových Varech je součástí německojazyčného dědictví města. V padesátých letech 19. století ho jako modlitebnu pro všechny nekatolické lázeňské hosty postavil architekt Gustav Hein, a to na pozemku, který věnovala hraběnka Schamburg-Lippe. Z její vily se pak stala fara. Finančními dary podpořili záměr šlechtici luterského vyznání, patronát nad stavbou převzal hannoverský král Jiří V. O desetiletí později si anglikánská a pravoslavná církev postavily vlastní kostely a tento získala evangelická luterská církev. Úpravy, ke kterým dal podnět pruský král Viléma IV., přinesly nové průčelí a věž a před koncem století pak pod vedením architekta Jullia Zeissiga definitivní podobu v novorománském slohu, zachovanou až dodnes. Od počátku je hlavním vybavením interiéru oltář s obrazem Nanebevstoupení Krista od berlínského malíře Carla Steffecka. Kostelu se dodnes říká evangelický. Od prvních poválečných let, po odsunu sudetských Němců, je využíván Církví československou husitskou. Varhany z roku 1894, postavené významnou drážďanskou firmou Julius Jahn a po stránce řemeslné výborně provedené, se dochovaly v původním stavu. Julius Jahn (1829–1910) má na svém kontě kolem devadesáti nástrojů. V roce 1904 obdržel titul Hoforgelbauer. O tři roky později se stal společníkem jeho syn Johannes. Pod názvem Jahn & Sohn působila varhanářská firma až do zániku v roce 1933. Její karlovarské varhany mají dva manuály o rozsahu C–f3 a pedál o rozsahu C–d1, tónová i rejstříková traktura je pneumatická, tlaková. V roce 2018 byly vyčištěny, naladěny a dosluhující míšky tónové traktury byly nahrazeny novými. Nástroj se dá s ohledem na jeho zvukový charakter označit za romantický. Zní na něm však dobře i barokní polyfonie.
Později byly varhany rozšířeny firmou Jahn & Sohn o rejstříky Dolce 8' (I. man.), Kvinta
2 ?' (I. man.), Geigenprinzipal 8' (II. man.) a spojkou II-II-16 a vybaveny novým hracím stolem. Na varhany se pravidelně hraje a je jim věnována potřebná péče, ale dosud neprošly restaurováním. I proto vyžadují po hráčích značnou přizpůsobivost. V případě romantických skladeb mohou ovšem varhaníci jejich prostřednictvím o to snadněji vyposlouchat podněty pro „dobový“ způsob interpretace. Cílem CD je představit tyto varhany v jejich zvukové barevnosti a autenticitě. Výběr a volba skladeb byly podmíněny maximálním ohledem na dispozici nástroje, ale současně i snahou připomenout díla některých autorů pocházejících z Čech.
Petr Veber, září 2019  Michaela Káčerková se soustavně věnuje sólové koncertní činnosti, vystupuje pravidelně na koncertech a festivalech v České republice, Německu, Rakousku, Polsku, Itálii a Francii, ale vrací se i do USA a do Japonska. Ve vlasti spolupracuje také s mnoha pěveckými sbory, sólisty, orchestry a barokními ansámbly, od Symfonického orchestru Českého rozhlasu a orchestru Národního divadla v Praze přes Karlovarský symfonický orchestr až k souborům Capella Regia Praha a Camerata Bohemica Praha. Její repertoár zahrnuje hudbu všech stylových období od renesance až po současnou tvorbu. Důležitým základním kamenem jejího repertoáru je česká varhanní tvorba, do svých programů české autory vkládá vždy, o to víc v cizině. Zařadila se k výrazným osobnostem české hudební scény. Hru na varhany vystudovala na Pražské konzervatoři u Jana Hory a na Akademii múzických umění u Jaroslava Tůmy a pak ještě na Hochschule für Musik und Theater Felix Mendelssohn-Bartholdy v Lipsku; tam byli jejími pedagogy varhaník Stefan Engels a cembalista Tobias Schade. Během studia se zúčastnila řady mistrovských kurzů, mimo jiné pod vedením Haralda Vogela, Martina Sandera, Lorenza Ghielmiho, Oliviera Latryho nebo Ludgera Lohmanna. Od roku 2014 je iniciátorkou, dramaturgyní a ředitelkou Mezinárodního hudebního festivalu J. C. F. Fischera, barokního skladatele, Bachova staršího současníka, rodáka z Krásna na Chebsku, tehdy obce Schönfeld. Historické varhany Karlovarského kraje jsou rozsáhlým a dlouhodobým projektem. Michaela Káčerková se od studií zajímala o starší cenné a dochované nástroje. Cestovala do různých chrámů za málo známými skvosty, bavilo ji při hraní na ně hledat různé možnosti přístupu a nacházet ideální způsoby hry na různé typy nástrojů, rozšiřovat si repertoár o díla dalších stylových období i objevovat díla nová, málo hraná. Činí tak nadále. Kromě toho, že toto vše vidí jako nezbytnost k udržení hráčských kvalit a koncertní úrovně, jí tento zájem stále přináší velkou radost. Série obsáhne postupně větší počet CD zachycujících vzácné varhany regionu, které si zachovaly bez zásadních zásahů svůj původní zvukový charakter a nefigurují dosud na žádné nahrávce. Následující disk bude mít za úkol představit varhany v Jáchymově a v jejich zvuku díla Josepha Rennera, Otomara Kvěcha, Franze Liszta, J. S. Bacha a Sigfrida Karg-Elerta. S projektem souvisejí i koncerty a samozřejmě také shánění finančních prostředků na údržbu a záchrannou péči o vzácné nástroje v regionu, v němž má sama rodinné zázemí.
DALŠÍ NAHRÁVKY HISTORICKÝCH VARHANY U NÁS:
© Studio Svengali, říjen 2024 |
coded by rhaken.net
| |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
