play all	Jako paprsek slunečního svitu ...	57:46
1.		Sonata seconda à sopran solo	5:36
2.		Canzona II	3:56
3.		Ave verum corpus	5:51
4.		Sonata prima à 2	4:29
5.		La Giorgina à 1	4:16
6.		Canzon seconda detta La Bernadinia	3:30
7.		Pulchra es amica mea	4:33
8.		Sonata seconda	7:37
9.		Tota pulchra es	4:18
10.		Sonata per l´organo & violino o cornetto	3:38
11.		O quam suavis es Domine spiritus tuus	3:34
12.		Sonata sesta la Vinciolina	6:25

 

Pokud jse o zvláštnost jeho zvuku, uslyšíme-li jej mezi ostatními hlasy v kostelích, katedrálách nebo kaplích, podobá se záblesku slunečního paprsku, který se objeví ve stínu nebo temnotách.... Takto popisuje Marin Mersenne zvuk cinku ve svém hudebně-teoretickém spisu Harmonie Universelle a je jím volně inspirován i název mého profilového alba. V této nahrávce jsem se pokusil poskytnout představu o sólovém repertoáru, který pravděpodobně hráli nejlepší virtuózové cinku přibližně v letech 1580–1660. Více než polovinu skladeb tvoří instrumentální sonáty a canzony a vokální diminuční skladby na tomto albu jsem vybral s ohledem na duchovní text, abych zachoval chrámový ráz nahrávky. Ačkoliv byly určené především pro zpěváky, studovali je i instrumentalisté a zejména hráči na cink, aby se tak naučili umění napodobovat lidský hlas. V případě skladby Canzon II a Tota pulchra es jsem dle dobových učebnic vytvořil diminuce vlastní. Ve většině skladeb používám běžný křivý cink (italsky cornetto curvo) a ve dvou případech dva typy tichých cinků (italsky cornetto muto). Kvůli zvukové barevnosti využíváme dva typy varhanních pozitivů a basso continuo je obohacené o teorbu, barokní kytaru a violu da gamba. Výška komorního „a“ se u dochovaných cinků z konce 16. a 1. poloviny 17. století pohybuje v rozmezí přibližně 460–490 Hz a přestože hra na tyto „vysoké“ cinky je v mnohých ohledech pohodlnější, z praktických důvodů používáme ladění 440 Hz. Vyhýbám se tak komplikacím s transpozicemi u strunných nástrojů, pro které je běžnější ladění 415 Hz. První část natáčení proběhla v evangelickém kostele sv. Salvatora v Praze a druhá delší část v kostele sv. Ducha ve Slavonicích. Celý projekt je zaznamenán profesionálním filmařem Tadeášem Bognárem a uveřejněn na mém youtube kanále. Stručné texty k jednotlivým skladbám čerpám především z The Grove Dictionary of Music and Musicians a z předmluv jednotlivých sbírek skladeb. Zájemce o podrobné informace o historii cinku bych rád odkázal na obsáhlou publikaci Die Zinken und der Serpent (Edition Bochinsky, 2011).

 

Dario Castello, zvaný Venetiano, jak je označený na titulní straně jedné ze svých sbírek, byl kapelníkem souboru (Capo di Compagnia de Musichi d’Instrumenti da fiato in Venetia) v bazilice sv. Marka v Benátkách, který zahrnoval hráče na dechové nástroje (především cinky a trombony) V téže bazilice se později stal kapelníkem instrumentalistů (Capo di Compagnia de Instrumenti), kde byl hlavním kapelníkem (Maestro di capella) Claudio Monteverdi. Castellovy sonáty patří vzhledem k době vzniku k velmi náročné literatuře pro dechové nástroje. V jeho hudbě časté užítí tzv. stile concitato neboli rozrušený styl s rychle opakovanými tóny a prodlouženými trylky jako symboly agresivního rozčilení nebo hněvu je v souladu s jeho spojením s Monteverdim. K umocnění těchto afektů jsem tým bassa continua obohatil o regál. Sonata seconda a sopran solo je jednou ze dvou sólových sonát ze sbírky Sonate concertate, libro secondo vydané v Benátkách v roce 1629. Sbírka se dochovala unikátně v univerzitní knihovně ve Wroclawi a je dedikovaná českému králi Ferdinandu II. Podruhé vyšla v Benátkách ještě v roce 1644.

 

Ital Liberale Zanchi byl na počátku své hudební kariéry kapelníkem a varhaníkem salcburského arcibiskupa a v letech 1596 až do císařovy smrti v roce 1612 komorním varhaníkem na dvoře Rudolfa II. v Praze. Zařazením jeho canzony bych se rád přihlásil k bohaté hudební historii doby Rudolfa II. Canzon II se dochoval unikátně v rukopisné tabulatuře minoritského kláštera ve Vídni a je parafrází na Canzon La Spiritata jejíž autorem je Giovanni Gabrieli. Tuto canzonu jsem oproti předloze transponoval o kvartu výš a opatřil diminucemi v sólovém 

i varhaním partu podle diminučních předloh canzon konce 16. století.

 

Giovanni Battista Bovicelli D´Assisi Musico nel Duomo di Milano, jak se sám autor označuje, je znám především díky metodické škole kadencí a diminucí Regole, passagi di musica vydané v Benátkách v roce 1594. Bovicelli zde uvádí dva příklady diminucí na Palestrinovo pětihlasé světské moteto Io son ferito ahi lasso. Poprvé s původním textem Io son ferito a podruhé s textem eucharistického moteta Ave verum corpus, které je použito na mé nahrávce. Vzhledem k duchovnímu textu jsem na nahrávku zvolil tichý cink in f a poněkud klidnější styl  interpretace.

 

Tarquinio Merula byl většinu svého poměrně nestálého hudebního života varhaníkem 

a učitelem v Itálii, ale krátký čas sloužil jako varhaník polského krále Zikmunda III ve Varšavě. Sonata prima je jednou ze dvou instrumentálních sonát pro soprán a bas ve sbírce motet vydaných v Benátkách v roce 1624. V záhlaví partu uvedené označení Violino over cornetto bylo v první polovině 17. století zcela běžné a dokládá tak technickou rovnocennost houslí a cinku v této době. Nedochovaný basový part více méně vychází z partu bassa continua a rekonstruoval jej Bernard Thomas pro London pro musica.

 

Mistr cinku Giovanni Martino Cesare se v počátku své hudební kariéry společně se svým bratrem (Giovanni Francesco) cinkenistou objevuje v Rakousku. V roce 1615 začal sloužit coby cinkentista na dvoře Maxmiliana I. v Mnichově a v témže roce se stal císařovým domácím sluhou, kde pravděpodobně zůstal až do konce života. V roce 1621 vyšla tiskem v Monaku jeho vokálně-instrumentální sbírka Musicali melodie. Instrumentální část této sbírky obsahuje sólové až šestihlasé kompozice primárně určené pro cinky a trombony (alternované houslemi a violami) s doprovodem varhan. La Giorgina, uvedená na tomto albu, má v záhlaví označení Cornetto o violino solo, což je oproti běžnému označením Violino o cornetto obrácený slovní tvar a dává tak tušit, že tyto skladby byly primárně určené pro hráče na cink, zvlášť když jejich autor byl sám cinkenistou. Ačkoli part organo byl běžně spojen s dalšími nástroji bassa continua, ponechal jsem v tomto případě tento part pouze varhannímu pozitivu.

 

Canzon detta La Bernadinia Girolama Frescobaldiho je jednou z pěti sólových canzon pro sólový sopránový nástroj a basso continuo ze sbírky Il primo libro delle canzoni ad una, due, tre, e quattro voci vydané v Římě u Masottiho v roce 1628. Zajímavostí je, že tyto canzony vyšly tiskem ve stejném roce v Římě znovu, avšak u vydavatele Roblettiho. V obou případech je part sólových sopránových canzon označen Violino over cornetto a u Masottiho pak navíc pod konkrétními názvy.

 

Na Palestrinovo pětihlasé moteto, s textem z Písně písní Pulchra es, vznikly celkem dvě verze diminucí - G. Bassano: Motetti, madrigali et canzone francese (1591) a F. Rognoni: Selva di varii passagi (1620). V tomto případě jsem se pokusil vytvořit diminuce vlastní, které jsou kompilací vícero diminučních metod kolem roku 1600.

 

Giovanni Battista Fontana se stal obětí „nenasytné“ morové nákazy, která řádila v severní Itálii v letech 1630–31. Jeho jediná dochovaná sbírka Sonate a 1.2.3. per il violino, o cornetto, fagotto, chitarone, violoncino o simile altro istromento vyšla tiskem posmrtně v Benátkách v roce 1641, přičemž jednotlivé rukopisné sonáty této sbírky byly pravděpodobně shromažďovány postupně. Fontana je v předmluvě zmiňován jako jeden z nejvýraznějších houslových virtuózů své doby. Prvních šest sonát této sbírky je určeno pro „Violino solo“ pouze v případě Sonata prima je v záhlaví uvedeno „Violino Primo overo Cornetto“. Tento repertoár poukazuje na vývoj virtuozity hráčů na cink v první polovině 17. století. Úvod některých sólových sonát nápadně připomíná chorální nápěvy. V případě Sonata seconda se jedná o nápěv Kyrie, které je součástí Missa XII „Pater cuncta“. 

 

Giovanni Bassano byl ve své době významným cinkenistou.  V roce 1601 se stal vedoucím instrumentálního souboru v bazilice sv. Marka, který dříve ustanovil jeho kolega Girolamo Dalla Casa. Gabrieliho Canzon in echo, pravděpodobně psaná pro Bassana, ukazuje aplikaci jeho virtuózních ornamentací v koncertantní hudbě nanejvýš perspektivním způsobem. Bassano je dnes znám především jako autor instruktážní knihy Ricercate, passagi et cadentie (1585) 

a knihou příkladů diminuovaných motet Motetti, madrigali et canzone francese (1591) ze které pocházejí i diminuce na Palestrinovo moteto Tota pulchra. Jsou vytvořené pro soprán i bas a není jisté, zda se provozovaly současně či nikoliv. Tato Bassanova diminuční kniha se dnes dochovala díky opisu Friedricha Chrysandera z roku 1890! Sonata per l´Organo & Violino o Cornetto je poslední skladbou sbírky Sonate, symphonie, canzoni, passe‘mezzi, baletti, corenti, gagliarde & retornelli Biagia Mariniho vydané v Benátkách v roce 1629. Jediný existující expemplář této sbírky je dochovaný v univerzitní knihovně ve Wroclawi. Stejně jako mnoho jiných knih v německých a východoevropských zemích i tato publikace nese mnohé známky barbarství světových válek. Díky opisu slavného muzikologa Alfreda Einsteina z počátku 20. století, byla umožněna téměř bezchybná rekonstrukce celé sbírky. Zajímavostí této sonáty je označení „Organo o Cornetto“ což v 17. století téměř ojedinělé.

 

Antonio Brunelli patří podle nedávných studií k nejvýznamnějším italským teoretikům své doby. V roce 1614 vyšla ve Florencii jeho učebnice diminucí pro dvojici hráčů Varii esercitii primárně určená pro zpěváky, ale jak uvádí Brunelli i pro hudební nástroje cornetti, traverse, flauti, viole, violini et simili strumenti. Sólové moteto O quam suavis est, Domine, spiritus tuus je součástí sbírky motet Fioretti spirituali (Kvítky duchovní) vydané v Benátkách v roce 1626. Toto moteto je primárně určeno pro sólový zpěv (tenore overo canto) s doprovodem bassa continua. Má diminuční prvky a charakter skladby vybízí i k instrumentální provedení. Text tohoto moteta je antifonou k chvalozpěvu Magnificat z modlitby Nešpor o svátku Těla a krve Páně. K interpretaci jsem zvolil tichý cink in g s doprovodem teorby. 

 

Italský houslista Giovanni Antonio Pandolfi Mealli byl instrumentalistou na dvoře arcivévody Ferdinanda Rakouského v Innsbrucku. Sonata Sesta „La Vinciolina“ pochází ze sbírky Sonate a Violino solo, per chiesa e camera. Všech 12 sonát je komponováno v tzv. „stylus phantasticus“ což se vyznačuje rychlými a dramatickými změnami tempa i metra a jsou plné vysoce virtuózních pasáží. Označení per chiesa e camera napovídá univerzálnímu užití.

     Richard Šeda, v Dačicích dne 1. 11. 2021 na slavnost Všech svatých

Richard Šeda absolvoval obor hra na trubku na Konzervatoři v Českých Budějovicích ve třídě Jiřího Pelikána. Již během tohoto studia se zajímal o tzv. historicky poučenou interpretaci staré hudby. Ve hře na cink byl zpočátku samoukem a své první koncertní zkušenosti získával v souboru Ritornello pod vedením Michaela Pospíšila. V roce 2005 zahájil své soukromé studium hry na cink na několika interpretačních kurzech v Praze a ve Francii u francouzské cinkenistky Judith Pacquier. Z jeho působení  v mnoha zahraničních souborech staré hudby jmenujme například Concerto Copenhagen, Marini Consort Innsbruck, L´Arpa  Festante München, Wiener Hofburgkapelle, Clemencic Consort Wien. V České republice spolupracuje například se soubory Czech Ensemble Baroque, Cappella Mariana, Collegium Marianum, Ensemble Inégal, Collegium 1704 a další. V roce 2007 založil vlastní soubor Capella Ornamentata se zaměřením na hudbu 16. a 17. století. Capella Ornamentata má na svém kontě 3 CD, řadu vystoupení na domácích i zahraničních pódiích a festivalech staré hudby a prezentuje se i v rozhlasovém a televizním vysílání. Bývá lektorem hry na cink na Letní škole staré hudby ve Valticích. Je  spoluzakladatelem a hudebním dramaturgem regionálního barokního festivalu barokních umění Dačické baroko. Věnuje se také hudebně badatelské činnosti a spartaci starých tisků. Jeho badatelský přínos v oblasti hudby v Kroměřížském archivu byl zmíněn i knize Jiřího Sehnala „Pavel Josef Vejvanovský and the Kroměříž music collection“ (2009). Nedílnou součástí hudebního života Richarda Šedy je i jeho rodné město Dačice. V místní Základní umělecké škole vyučuje hru na zobcové flétny a trubku a kromě častých vystoupení se svými žáky dosahuje také úspěchy v celostátních soutěžích ZUŠ. Aktivně se zapojuje do hudební produkce ve své farnosti v Dačicích a v Kostelním Vydří.

---

Další nahrávka Richarda Šedy: