Vítejte na eshopu ARTA Music cz en

JOSEF ŠTEFAN KUBÍN - TOULAČKA


F10267   [8595017426728]   vyšlo 10/2021

Zpívají, hrají a tančí:
Michael Pospíšil: sólo zpěv, dudy, praskačka, šalmajka, housle, viola, kobza, niněra, ponocenský roh, slovo, sbor, kurnik 
Vojtěch Mrověc: housle, sólo zpěv 9, sbor 
Jan Basista Novotný: basa 
Kristina Pavlasová: šalamajka, flétna, sólo zpěv 21, 29, sbor
Karel Vik: flétna 14, sólo zpěv 29, sbor
Martina Pavlasová: vozembouch, triangl, sólo zpěv 29, sbor 
Anežka Mišoňová: harfa 
Karolína Grebeníčková: sólo zpěv 28, 29, sbor 
Věrka Zítková: tamburina, buben, zvonek, sólo zpěv 29, sbor 
 
BARUNKA sbor 
děvčata - Alžběta Stříhavková, Anna Stříhavková 
chlapci - Erik Adam, Martin Hejk, Vilém Valenta 
kmotry - Věra Mertlíková, Petra Stříhavková, Věra Suchánková

Toulačka 75:23
1.
Tetka, tetka 1:56
2.
Krásný byl Absolón 4:50
3.
Vandrovala blecha 0:34
4.
Pavelka Švec 0:20
5.
Už sem ten šťasný rok dočkala 3:45
6.
Vím já jednu mlynářku 1:59
7.
Co si to Pépičku 3:25
8.
Skalický mládenci 1:22
9.
Šlo děvčátko pro vodu 3:57
10.
Dej vám pámbu dobrýtro 3:59

 1 Tetka, tetka
 2 Krásný byl Absolon
 3 Řehořská koleda
 4 Jaro nám nastává
 5 Jarní říkadla
 6 Ene bene pika móra
 7 Tluče bubeníček
 8 Vandrovala blecha 
 9 Já sem ten muzikant
10 Humorné evanjelium
11 Kominík má flek
12 V zahrádce pod medunkou
13 Pekla dolky z bílý mouky
14 Dyš se první švec narodil
15 Oženil se švec
16 Chraň nás pánbu
17 Švec z jarmarku jede
18 Nastojte, švec umřel
19 A dyš de švec kolem lesa
20 Pavelka švec
21 Už sem ten šťasný rok dočkala
22 Vím já jednu mynářku
23 Co si to Pepičku
24 Skalický mládenci
25 V Novém Hrádku na rynku
26 V Miletíně na place
27 Študírovat nemám kuráže
28 Šlo děfčátko pro vodu
29 Tluču tluču, oteuři mně
30 Ofčák pase ofce 
31 Dej vám pámbu dobrýtro
32 Zdař vám pánbu páni milí
33 Troubení
34 Poslechněte lidé
35 Co pak jest čloujek?
 

Přinášíme Ti, milý Poslouchači, Písničku, neboj se ji zpívat. Tvá vlastní Písnička je totiž Tvým Rytířem, Vysvoboditelem, Utěšitelem, Milencem, Lékařem i Apatykářem. 

     Josef Štefan Kubín (7.10.1864–1.11.1965) sám sebe nazýval Milencem Múz. Narodil se v Jičíně v rodině dlouhověkých, paměť národa u nich kráčela sedmimílovými kroky. Znal lidi narozené kolem roku 1780, a když umíral, mně byly tři roky, nyní je století jednadvacáté. Potkával se tedy s lidmi čtyř století! Jako asi osmiletý se zamiloval do děvčete od sousedů, které pěkně zpívalo národní písně. Tak vznikl první Kubínův zpěvník sousedovic písní. A právě tahle jeho láska s ním šla celým dlouhým životem. Kubínův pohřeb se konal, když mu bylo 101 let, 1 měsíc, 1 den!

     Když se řekne národní píseň, našinec naší doby zmatkuje. Je to tím, že stará slova na sebe berou nové významy nebo i nevýznamy. Obsah slova dnes nezřídka říká pravý opak původního významu. Když bylo vlastenci v době Karla Jaromíra Erbena, Kubína, Kuby, Homolky a mnohých dalších statečných zoufale voláno po zapsání kvapem ubývajících našich národních písní, zvyků, vyprávění, stále ještě se všude zpívalo. Ale teď? Slovo Píseň dnes častěji znamená hudební formu, druhotně vědeckými poučkami ustálenou, fortifikovanou a jaksi zkamenělou, často vážnou a vlažnou. Naproti tomu slovo Písnička už je svobodnější, čilejší. Popěvek je na půl cesty mezi řečí a tanečkem. A Tanec byl dřív při všem. Při něm se lidé dotýkali, zadýchali, ohmatali, zpotili, očuchali, aby hned věděli, jestli se svým partnerem chtějí a dokáží vydržet celý život! Z vlastní zkušenosti víme, že písnička pomáhá a jak pomáhá. Lidé, kteří spolu zpívají ve společné řeči, tvoří národ. Každodenní mluva na to nestačí.

     Latinské slovo cultus znamená úctu. Cultura pak původně znamenala obdělávání pole s ohnutým hřbetem, země, v níž leží naši předkové. V půdě svaté, stejně tak neprodatelné, jako výživné. Odtud Genus loci = Rod odevzdaný (= pohřbený i oddaný) místu. Vždyť, ať už chceme nebo ne, to z nich, našich rodičů, jen o kousek dál a později, jíme obilí, ovoce atd. A z toho plyne další význam slova cultura = uctivost. Proto, že naši houževnatí předkové zpívali, a to namnoze i bujaré milostné písně, jsme tady často i my. Kultura má být součástí našeho života, kterou je třeba stále dotovat, hýčkat, podporovat, a to vždy a za všech okolností, abychom nezblbli. Nacpaný stadion, plné hlediště, plná kasa, kapsa, to vše není kultura, to je jen děvka. Měřit prospěšnost kultury jejími výnosy je omyl, byť i někdy dobře myšlený, který má hlupákovi, omezenci, kupčíku a lichvářovi poopravit optiku pohledu na svět. Marně. Nepochopí. Ekonomika je zkrátka někdy špatné prisma, úhel pohledu na smysl našeho bytí, myšlení.

     Zajímalo nás, jaké písně zněly ještě nedávno v Českém koutku, Čechy zabydleném, Prusy ukradeném, Poláky teprve po 2. světové válce za pomoci samopalů značky kalašnikov obsazeném území kousek za Náchodem, v kraji odedávna českém. Hledali jsme, kdo v tom místě žil, jak žil, jak mluvil, jak myslel. Chystali jsme se k poslední zpívající Češce ze staré gardy moc pomalu, přijeli jsme až na její pohřeb. Ale písně této oblasti zapisoval v letech 1902–1909 právě náš Josef Štefan Kubín. A nejen že je zapisoval, foneticky a s pomocí muzikantů i s notami: sám o sobě říká, že je všechny uměl i zazpívat! Zanechal nám fascinující dědictví našeho rodu, písně sbíral osobně, výměnou: zazpíval a inkasoval jinou píseň nebo variantu. Text zapsal foneticky, jen k zápisu nápěvu si většinou přizval nějakého muzikanta. Sám Jan Ámos Komenský nám tento pohled na věc ošetřil ve svém předposledním spisu Triertium Catholicum = Všeobecná potrojnost z roku 1670, když vysvětluje, že každou věc v tomhle světě můžeme uchopit trojím způsobem: rukou, slovem, myslí. V praxi je různé rozumět, umět i znát. A Kubín to vše spojil dohromady. Jeho odkaz čítá na 3000 zapsaných písní, často v různých variantách, které ovšem – na rozdíl od jinak výkonných, korektních Erbenů a dalších – nevylepšoval, neumravňoval, ani nezprůměrovával. Zapsal je, někdy krásně drsnaté, někdy zpackané a neúplné, to všechno má dnes svou obrovskou cenu. Díky tomu dnes můžeme kompletovat, rekonstruovat, žasnout nad bohatstvím a soustrojím písní, díky tomu poznáváme i proces zapomínání (nám tak vlastní), učíme se z něj varýrovat. Co se ovšem neučíme a čemu se vyhýbáme, je estrádní důvod, úpravy a použití toho materiálu, jak to vídáme všude kolem. Proto jsme se do naší nahrávky, která sama o sobě už je úkrokem od živosti, vlastně pustili. V naději, že náš posluchač tak snad dostane chuť písničku si také zazpívat, třeba i v koupelně, nebo na záchodě, jakož i naši předkové činili. Ideálně universálním prostředím pro náš náhodný výběr, takovou všehochuť se nám ukázalo prostředí hospody, totiž Toulačky. Co to je to tajemné slovo? Pojem Tulák, vagabund, se nám dnes pojí – po půlstoletí socialismu – s neřestným životem flákače nebudujícího dost rychle komunismus. Ale například dráteníci, mlynářští krajánci, muzikantští šumaři, to vždycky byla nutná forma toulavé práce a obživy. Na Toulačku chodili naši předkové navštívit sousedy, přátele a příbuzné, ovšem ne na vyžírku. Někdy s sebou děvčata nesla kolovrat, při předení zpívala, vyprávěla. Humórky = peprné lidové anekdoty blízké drbům, jim také nedaly pokoje, někdy byly i zpívány. A kdo zná v ne-online pravěku psaní si taháků, ví, že – dle Komenského návodu – se tím hned třikrát učil látce, všechny typy paměti si přišly na své: vizuální, sluchová, mechanická. Zase tedy myslí-rukou-slovem se učili. Bylo-li třeba, tu trochu jídla si účastníci Toulačky donesli s sebou, přizvali i muzikanta, a po práci, jak mávnutím kouzelným proutkem, byly kolovraty i nábytek odstaveny do kouta nebo do chodby, před-síně, a tančilo se! V téměř tmě jizby se lidé mohli i museli vyčmuchat. Díky tomu jsme tu dnes také my, ovšem často přeparfémovaní, vymytí, odhormonovaní. Budeme ještě? Soukromá pracovna, hospoda, tančírna, divadlo i galerie v jednom, to všechno byla Toulačka.

(z průvodního slova Michaela Pospíšila)

TETKA, TETKA 
1612 Železnice, Jos. Nožička

Tetka, tetka, tetka, tetka,
nechte práce, poďte hnetka,
tetka, tetka, tetka, tetka,
nechte práce, poďte hnet -
trochu sobě skočíme,
faldy si roztočíme,
/: doví jestli masopustu,
doví jestli masopustu
napřesrok se dočkáme :/

Mý sme s Kartouz loupežnici,
každý nás již dobře zná,
mý milujem zpěf, dífčici,
a pak píva plnej žbán
celý den nic neděláme,
vyspáváme opici,
/: večír do chlastu se dáme,
večír do chlastu se dáme,
sedneme zas k sklenici. :/

© Studio Svengali, prosinec 2021
coded by rhaken.net