V doprovodných textech k CD nahrávkám s varhanní hudbou se obvykle píše o skladbách a interpretovi, stručně o nástroji a vzácně o rejstříkování. Většinou to stačí, ale v případě velkých varhan děkanského kostela v Polné je to jiné. Nedávno bylo dokončeno jejich restaurování, jehož způsob, rozsah a provedení jsou v našich podmínkách dosud ojedinělé. Hlavním cílem bylo vrátit varhanám co největší autenticitu zvuku na základě objektivních, ověřených skutečností. Takové zadání se může zdát samozřejmostí, ale při obnově varhan se ještě stále setkáváme s tím, že výsledný zvuk je spíše subjektivní představou některého varhanáře, varhaníka apod. Přitom i zde platí základní etický požadavek, aby restaurátor přistupoval k uměleckému dílu (u varhan hlavně k jejich zvuku) s pokorou a úsilím zjistit a obnovit záměry původního mistra. U nástroje, jaký stojí v Polné, to je obzvlášť důležité. Přesto nebylo bez obtíží tento přístup prosadit, jak bude dále zmíněno.
O mimořádnosti a cennosti velkých polenských varhan se mluvilo dlouho, stejně jako o stále pokračující degradaci jejich stavu v důsledku zanedbané údržby. Už v roce 1855 místní ředitel kůru a hlavní školy Ignác Spinar věděl, že jsou prací Johanna Davida Siebera a žádal o opravu tohoto „mistrovského díla a ozdoby chrámu“.
Doklad k přesné dataci nemáme, ale v souvislosti se svěcením nového kostela klade Jiří Sehnal vznik varhan do roku 1708. Johanna Davida Siebera (1670?-1723), o němž existuje bohatá literatura, dnes řadíme k nejvýznamnějším mistrům barokní Evropy. V kontextu jeho práce v Polné však stojí za povšimnutí jedna málo uváděná skutečnost. Zatím vše nasvědčuje tomu, že po předpokládaném vyučení v Praze začínal svoji samostatnou činnost právě v tomto kraji – na Vysočině. Jeho první známé varhany vznikly ve Velkém Meziříčí (1693–94, 9 rejstříků). Krátce nato zahájil stavbu prvního dvoumanuálového nástroje ve Žďáře nad Sázavou (1695, 19 rejstříků), který opravil (dokončil?) následujícího roku. Ze stejné doby (1696) máme výslovnou zprávu, že ve Žďáře bydlí. Jeho přátelské sousedské vztahy s tehdejšími obyvateli Žďáru potvrzuje i další údaj: v roce 1696 při křtu dcery Matyáše Přibyslavského (snad totožného s místním varhaníkem) byl kmotrem „Johann organarius“, tedy nejspíš právě Sieber. V tomtéž roce získal důležitou zakázku – opravu varhan u sv. Tomáše v Brně. V práci pokračoval i následující rok, kdy si smluvně vyžádal převoz svých potřeb ze Žďáru do Brna. Brněnským měšťanem se stal až v roce 1701, po dokončení přestavby svatotomášských varhan. Teprve pak si koupil dům na Kapucínském náměstí. Podle všeho bydlel ve Žďáře i se svou ženou a dětmi přinejmenším do roku 1697, možná i déle.
Stavba na naše poměry velikých varhan v Polné znamenala Sieberův první velký návrat na Vysočinu. Dnes jsou jeho největším dochovaným nástrojem u nás. Jediný větší, avšak méně autentický, stojí ve Vídni v kostele sv. Michaela. Údržba tak velkých varhan byla ovšem vždy problematická a drahá, což věděl už zmíněný polenský regenschori Ignác Spinar. Za druhé světové války dokonce jeden církevní odborník navrhoval jejich „levnější“ opravu, ve skutečnosti přestavbu na tehdy moderní pneumatický systém, čemuž zabránil brněnský památkový úřad. Známý polenský rodák, varhaník Josef Kuhn, chtěl u těchto varhan vybudovat nový samostatný hrací stůl orientovaný čelem k oltáři. Z toho také sešlo, neboť by to byl rozsáhlý a drahý zásah do starých varhan.
Postupem času bylo čím dál jasnější, že v tomto případě už pro zodpovědnou záchranu nestačí pouhá, byť jakkoliv rozsáhlá oprava. Přesvědčivý výsledek mohlo zajistit jen komplexní řešení zahrnující čtyři zásadní požadavky: a/ získat potřebnou finanční částku, b/ vymezit dostatečný časový prostor pro organologické, restaurátorské a srovnávací průzkumy a pro následné práce na obnově, c/ ve spolupráci s odborníky zpracovat detailní způsob restaurování hmotné a především zvukové stránky varhan podle současných požadavků varhanní památkové péče, d/ zajistit varhanáře restaurátora schopného splnit tyto obzvlášť náročné úkoly.
Po dlouhých letech tápání udělali v nedávné době rozhodující krok až představitelé města Polné. Velkou zásluhu má starosta Jindřich Skočdopole, neboť dokázal zajistit odpovídající zdroje financování a únosnou dobu pro provedení průzkumů a všech prací. Složitým problémem bylo najít dobrého restaurátora, který by měl odpovídající znalosti, zkušenosti, vybavení a volnou kapacitu. Naštěstí se podařilo uskutečnit skvělé řešení, kdy kvůli velkému objemu a náročnosti prací se spojily čtyři dílny. Kromě restaurátora výtvarné části varhanní skříně Jana Macha (Červený Kostelec) to byly varhanářské firmy Dlabal–Mettler (Bílsko), Dalibor Michek (Studénky) a Marek Vorlíček (Domažlice). Posledně jmenovaný se po dohodě ujal vedení při realizaci tohoto mimořádného projektu. Vznikla také pracovní komise s poradními i kontrolními úkoly, jejímiž členy byli rovněž nezávislí odborníci. Jak se později ukázalo, i toto rozhodnutí velkou měrou přispělo k úspěšným výsledkům.
Vstupní průzkumy prokázaly, že původní hmotné části (zejména píšťaly) se dochovaly téměř v úplnosti, avšak jejich pozdější úpravy a narušení značně změnily zvuk varhan. Se špatným stavem dřevěných a kovových dílů si dnes restaurátoři varhan umějí dobře poradit. Avšak rozhodující a nejostřeji sledovanou podmínkou byl požadavek vrátit varhanám co největší míru autenticity jejich zvuku. Jednoduše řečeno – po rozsáhlém průzkumu se potvrdilo, že velká dochovanost varhan v Polné nabízí objektivně podloženou, vzácnou možnost vrátit varhanám jejich zvuk tak, jak ho zamýšlel sám mistr Sieber. Nebylo to vůbec jednoduché. Písemná smlouva na postavení varhan se nedochovala, a tak bez velmi náročného zkoumání dochovaných částí to nešlo. Stejně důležité bylo prohlédnout další Sieberovy varhany, zejména ve Vídni a ve Žďáru nad Sázavou. Díky společnému úsilí se brzy začaly objevovat nové odpovědi na dosud nejasné otázky. Ukázalo se, že sám Sieber v Polné zabudoval manuálovou spojku. Její rekonstrukce varhaníkům rozšiřuje interpretační možnosti. Překvapivým byl dosud neznámý nápis ve varhanách, že varhanář Václav Pantoček v roce 1731 zhotovil novou trakturu pro pedálový stroj. Archivní záznamy pak potvrdily, že problémy s pedálovou trakturou pokračovaly i v 19. století, kdy se objevily další, nepříliš šťastné úpravy. Při nynějším restaurování bylo rozhodnuto provést rekonstrukci původní traktury včetně klaviatury, což posléze zajistilo spolehlivou hru na pedálu. Byly také rekonstruovány velké měchy, neboť ty Sieberovy zničil požár v roce 1863. Po dlouhém studiu pramenů a organologických výzkumech byly stanoveny pravděpodobné rozměry původních měchů, takže varhany nyní mají odpovídající vzduchové vybavení pro vyrovnaný zvuk. K tomu velkou měrou přispívá nově řešený detail: měchy stojí na původním místě v samostatné, několik metrů vzdálené místnosti v kostelní věži, avšak vzduch je k nim nyní přiváděn z prostoru kůru a sem se také vrací do varhan se stejnou teplotou a vlhkostí.
Téměř všechny ostatní části varhan (vzdušnice, píšťalnice, traktury apod.) se dochovaly a bylo možné je na základě průzkumů obnovit. Nejsložitějším problémem bylo ověření původní rejstříkové dispozice a následující restituce píšťal, což si vyžádalo asi nejvíce práce a času. Přes počáteční skepsi se nejen povedlo najít téměř všechny zdánlivě chybějící píšťaly, rozstrkané do různých koutů, ale dokonce identifikovat přesné místo, kde která píšťala v takto velkých varhanách původně stála. Za to vděčíme panu Sieberovi a jeho pomocníkům. Každou píšťalu totiž označili názvem jejího tónu, respektive jejího místa na klaviatuře či ve varhanách. Podle toho pak bylo jasné, které nejsou původní a je třeba je nahradit přesnou kopií. Výsledkem tohoto bádání je rejstříková dispozice, uvedená dále.
Po restaurování hmotné podstaty píšťal přišel nejdůležitější, nejsložitější a nejcitlivější úkol – celková obnova zvuku. Ono je málo známé, že když máme dvě úplně stejné varhanní píšťaly, je možné je upravit tak, aby vydávaly stejně vysoký tón, ale zároveň charakterem a barvou odlišný zvuk. Tomuto vrcholnému procesu varhanářské práce se říká intonace a ovládají jej jen někteří varhanáři. Tento vrcholný proces řadí jejich profesi mezi umělecké obory. Máme doloženo, že podobně argumentovali i barokní varhanáři včetně Sieberova syna Franze, kteří svou činnost prohlašovali za svobodné umění, nikoliv za řemeslo. Základní povinností restaurátora varhan je zjišťovat, jaký zvuk staré píšťaly původně měly, a snažit se jim vrátit tuto významnou autentickou charakteristiku. Úspěšnému výsledku musí opět nezbytně předcházet rozsáhlý průzkum a srovnávání. Nicméně, právě kvůli zmíněnému charakteru intonace se zde vyskytují určité subjektivní názory. Rozhodující je jejich podloženost, čímž je pak dána i míra objektivity. Mnohé Sieberovy píšťaly byly během minulých staletí různě, i několikrát upravovány, většinou zcela proti jejich původnímu zvuku. Což bylo typické hlavně koncem 19. a ve 20. století, kdy byl měněn tlak vzduchu, výška ladění, síla zvuku některých rejstříků, hudební temperatura a podobně.
Naštěstí se díky spolupráci všech zúčastněných povedlo tyto nepůvodní zásahy určit a všechny negativní následně odstranit. Varhany dostaly zpět „své“ nastavení zásadně určující zvukovou podobu: tlak vzduchu 71 milimetrů vodního sloupce, výšku ladění (kornet–tón, 460 Hz), hudební středotónové ladění (s 1/5 komma). Oblastí, v níž u polenských varhan nastaly spory, byla otázka původnosti výšky retných (labiových) výřezů u píšťal. To je otvor, který má píšťala vpředu. Změny jeho parametrů (snížení či zvýšení) vždy souvisí se změnami zvuku. Proto je při restituci zvuku velmi podstatné ověřit, zda zůstaly beze změn.
Při obnově nepůvodně zvýšených výřezů dřevěných píšťal už dnes existují materiály a metody, jak je znovu snížit, přičemž tento zásah je dokonce možné znovu odstranit. U kovových píšťal to lze zatím provádět pouze způsobem, který je ireverzibilní a tak nevratně změní i zvuk píšťaly. U polenských varhan došlo ke sporu ohledně původnosti výšky výřezů. Je nutno podotknout, že u tohoto nástroje jsou v celém rozsahu nástroje nezvykle vysoké a v českých zemích ojedinělé. Poté, co jeden z restaurátorů snížil výřezy na rejstříku Copula 4', nastala při posuzování zvuku oprávněná diskuse, zda tento zásah byl nutný a zda je žádoucí výřezy snižovat i u dalších rejstříků, zejména u Quintadeny 8'. Definitivní rozhodnutí padlo až při zvukových zkouškách za účasti odborné komise složené z varhanářů, varhaníků a organologů, kdy nakonec převládl názor, že nepůvodní zvyšování výřezů nelze jednoznačně prokázat a píšťaly lze dobře naintonovat i v dochovaném stavu bez invazivních a nevratných změn.
Sieberovým varhanám v Polné se dostalo nebývalé péče. Představují jeden z mála nevšedních případů, kde po rozsáhlém a náročném restaurování můžeme považovat zvuk barokních varhan za mimořádný a co nejvěrnější představám jejich stavitele. Úsilí všech zúčastněných a jeho výsledky předkládaná CD nahrávka plně dokumentuje a podtrhuje. Jistě stojí za zmínku, že vznikla v době 300. výročí úmrtí mistra Johanna Davida Siebera.
Petr Koukal
