ZDENĚK FIBICH: SYMFONIE Č.1, F DUR
ANTONÍN DVOŘÁK: KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR A MOLL
Roman Patočka, Musica Florea, Marek Štryncl 

za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

Zdeněk Fibich (1850–1900) tvořil ve své době spolu s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem zakladatelskou trojici české národní hudby, jejíž odkaz svým významem přesáhl rámec české národní kultury. Fibich zasáhl do všech hudebních oborů, v nichž uplatnil v různé míře své specifické vlohy: vrozený dramatický smysl, rozsáhlou melodickou invenci, romanticky barevné slyšení, ale i cit pro baladické příšeří. Baladu uvedl do různých forem české hudby. Neuzavřel se však do oblasti českých a slovanských námětů, ani do zpracovávání lidových hudebních prvků.

Fibich obohatil českou hudbu nejen látkově o nové oblasti, ale i formově o nové druhy. Těžištěm jeho tvorby je obor dramatický a intimní klavírní lyrika. V duchu romantického novátorství vytvořil nový typ programních skladeb „hudební malířský obraz“. V dramatické oblasti domyslel tvůrčím způsobem Gluckovu a Wagnerovu reformu a v melodramatické trilogii Hippodamie vytvořil druhově, žánrově i slohově zcela unikátní dílo, které nemá ve světové literatuře obdoby. Poněkud ve stínu těchto děl zůstává oblast jeho orchestrální tvorby, která obsahuje symfonické básně, programní předehry a především tři zralé symfonie (Symfonie č. 1 F dur, op. 17, Symfonie č. 2 Es dur, op. 38, Symfonie č. 3 e moll, op. 53).

Symfonie č. 1 F dur vznikala v průběhu bezmála sedmi let. První dvě věty byly dokončeny v letech 1877–1878 a provedeny 16. 5.1879 na akademii Spolku českých žurnalistů. Na dalších dvou pak skladatel pracoval v letech 1882–1883. Dokončení rukopisného finále je datováno 10. 4. 1883. Premiéra díla se uskutečnila 3. 5.1883 na jubilejním koncertě Umělecké besedy.

Tato symfonie bývá označována jako „romantická“ či jako „symfonie Fibichova mládí“. Její čtyři věty (Allegro moderato, Allegro assai, Adagio non troppo a Allegro con fuoco e vivace) překvapují nejedním novátorstvím. Ať už se jedná o nezvyklé bohatství náladových poloh úvodního tématu či variační příbuznost hlavního a vedlejšího tématu v 1. větě (tzv. fibichovská „rozmanitost v jednotě“), uplatnění stylizace polky v  2. větě, rapsodický charakter romance 3. věty vedoucí až k programnímu výkladu symfonie, i to, jak autor dokázal ústrojně vtělit rondo do cyklické formy symfonie jako finální větu i jak přeintonoval hlavní téma 1. věty z romanticky poetické polohy do energického allegra.

Symfonie F dur syntetizovala romantické podněty sedmdesátých let, v jejichž rámci se Fibich dobral osobitého výrazu i v žánru symfonie. Připomeňme, že v osmdesátých letech 19. století byla jednou z nejúspěšnějších Fibichových skladeb.

Houslový koncert a moll, op. 53 komponoval Antonín Dvořák (1841–1904) na objednávku nakladatele Simrocka pro světového virtuosa Josepha Joachima. Geneze vzniku díla byla však složitá a zdlouhavá (1879–1882), neboť Dvořák skladbu s Joachimem průběžně konzultoval a podle jeho připomínek přepracovával. Přesto nakonec Joachim skladbu neprovedl. Premiéra se uskutečnila 14. 10. 1883 v Rudolfinu. S orchestrem Národního divadla vystoupil jako sólista mladý František Ondříček, který pak dílo uváděl na svých koncertech po celém světě a přispěl k jeho rozšíření.

Finální podoba koncertu zachovává sice tradiční koncertantní třívětou formu (rychle – pomalu – rychle), avšak zcela netradičně propojuje první a druhou větu v jeden celek a neobsahuje sólovou virtuózní kadenci. V úvodu 1. věty chybí obvyklá orchestrální expozice, ale hned po několika taktech introdukce nastupuje sólo houslí, závěr 1. věty postrádá reprízu a rovnou přechází do kontrastní 2. věty, plné melodické vynalézavosti a instrumentačních nápadů. Rondová 3. věta představuje pak jednu z nejzdařilejších Dvořákových stylizací lidového tance.

Houslový koncert a moll je považován za jedno z vrcholných děl Dvořákova tzv. slovanského období. Tato optimistická skladba, plná energie se postupně stala základním repertoárovým dílem českých houslistů a dnes patří i k základním dílům světového houslového repertoáru.

Věra Šustíková

Byl to Johannes Brahms, který se otcovsky staral o to, aby se Dvořák etabloval v hudebním světě, nejen pomocí studijního stipendia, ale i tím, že pomáhal Dvořákovi s korekturami před vydáním jeho děl. A byl to Antonín Dvořák, který pomohl Zdeňku Fibichovi, alespoň ke skromnému společenskému uznání. Fibich byl mnohými upozaďován. Protože hůře komponoval? Dvořák či Smetana se velmi často nechali inspirovat „lidovou“ melodičností, písňovou rytmikou či pravidelností. Fibich šel dál! Postupně se těchto zdrojů zbavoval, protože chtěl romantický ideál přivést až do nejzazších končin, kde vládne čistá emoce, vášeň, které postrádají „rozumný“ tvar či pravidelnost. O to víc interpretace jeho hudby potřebuje tzv. flexibilní tempo. Každá fráze, každý svébytný rytmický či melodický prvek, potřebuje svůj vlastní tempový průběh. Pozvolné či radikální zrychlování, zpomalování a v určitých chvílích hraní i mimo rytmický tep bylo něco, co se do not zapisovalo velmi málo, jestli vůbec. Skladatelé však s tímto opravdu romantickým přístupem počítali a sami ho aplikovali, jako je např. Richard Wagner, který byl schopen nějakou frázi zpomalit až o polovinu. Anebo Antonín Dvořák, o němž angličtí kritikové psali, že mění tempa, aniž by to měl zapsané v notách. I v orchestru bylo ideálem agogicky „experimentovat“ tak, jako by to hrál sólista či komorní ansámbl či samotný klavírista. Toto CD je výjimečné právě v tom, že se vrací k této zapomenuté skutečné romantické muzikalitě, bez níž se Fibichova geniální hudba dobře pochopit nedá.

Marek Štryncl

Další nahrávky Marka Štryncla a orchestru Musica Florea: