Jan Zach (1699 - 1773): Sinfonie
Capella "Sancta Cæcilia"

F1 0033  [8595017403323]  vyšlo 2/1993, remaster reedice 11/2007

CAPELLA SANCTA CAECILIA
Ivan Ženatý - housle (Zosimo Bergonzi, Cremona 1773)
Gabriela Demeterová - housle (Kašpar Strnad, Praha 1799)
Jan Šimon - viola (Giovanni Paolo Maggini, Brescia 1630)
Petr Hejný - violoncello (Peregrino Zanetto, Brescia 1531)
Vít Mach - violon (David Tecchler, Řím 18. st.)
Jaroslav Tůma - cembalo (František Vyhnálek, Hovorčovice 1988 (německý model 18. století)

Mezi výrazné osobnosti, které pocházely z českých zemí a ovlivnily vývoj evropské hudby na přelomu baroka a klasicismu, patří také Jan Zach. Narodil se 13. listopadu 1699 v Čelákovicích u Prahy; jeho osudy známe až od roku 1724, kdy se objevuje v Praze jako houslista u sv. Havla a sv. Martina. Později zde působil jako varhaník. Údajně byl žákem výtečného českého skladatele a varhaníka Bohuslava Matěje Černohorského. Doklady pro to nemáme, vyloučeno to však není, protože Černohorský se v letech 1720 - 1727 v Praze zdržoval. V roce 1737 se Zach ucházel o nejvyšší varhanické místo v zemi, v katedrále sv. Víta v Praze na Hradčanech, avšak neuspěl. Příčinou jeho odmítnutí nebyly asi nedostatky v jeho hře, jako spíše jeho chuť experimentovat, nedržet se zavedených zvyklostí.
     Po tomto neúspěchu však Zach z Prahy hned neodešel, jak se obvykle uvádí, ale pobýval zde až do roku 1740. Pak následuje v jeho životopise další bílé místo, kdy zřejmě vyzrál a získal si jméno: v dubnu 1745 nastoupil totiž na jedno z nejprestižnějších hudebních míst v Evropě - stal se dvorním kapelníkem mohučského kurfiřta. Jeho předchůdcem zde byl rovněž Čech Jan Ondráček. Zach dostal v roce 1746 dovolenou na studijní cestu do Itálie a na podzim roku 1747 se zdržoval po dva měsíce ve své vlasti.
     Jan Zach byl však - jak o tom vypovídá i jeho hudba - složitou osobností a dostal se zřejmě do konfliktu se svým chlebodárcem. Roku 1750 byl zproštěn své funkce a o šest let později byl z dvorních služeb zcela propuštěn (na jeho místo nastoupil další hudebník z Čech J. M. Schmidt). Toto propuštění se klade obvykle do souvislosti se Zachovou údajnou duševní chorobou. Novější výzkumy tuto domněnku vyvrátily: Zach po svém odchodu z Mohuče zkomponoval mnohá svá významná díla, koncertoval jako houslista a cembalista, uplatňoval se i jako pedagog. Pobýval na různých dvorech (Kolín nad Rýnem, Koblenz, Darmstadt, Würzburg, Wallerstein) a v klášteřích (Seligenstadt, Amorstadt, Ebersbach, Stams). Ještě dvakrát v životě navštívil Itálii. Na cestách jej také v Ellwangenu dne 5. června 1773 zastihla smrt.
     Dnes známé Zachovo dílo je velmi rozsáhlé. Z oblasti duchovní hudby je to několik desítek mší, tři Requiem, řada ofertorií, motet a dalších liturgických skladeb. V jeho světské tvorbě zcela převažují díla instrumentální - sinfonie, koncerty, triové sonáty, cembalové a varhanní skladby.
     Nahrávka poskytuje podrobnější pohled na Zachovu sinfonickou tvorbu. Dochovalo se od něho 38 sinfonií, jež jsou dokladem, jak se skladatel vymanil ze starší barokní tradice, v níž vyrostl, a jak směřoval k novému hudebnímu slohu - obdobně jako v téže době na spřízněném a nedalekém dvoře v Mannheimu jeho krajan Jan Václav Stamic. Neznáme chronologii Zachova díla. Víme však, že některé jeho sinfonie (např. Sinfonie G dur) vznikly ještě za jeho působení v Mohuči.
     Zachovy sinfonie jsou psány pro smyčcové trio (dvoje housle a bas), smyčcové kvarteto nebo pro smyčce a dechy. Jako kompoziční druh stojí na určitém rozhraní, jak to dosvědčují i některé tituly: "Quatro o Sinfonia". Bylo je možno hrát buď v obsazení smyčcového kvartetu nebo s malým smyčcovým orchestrem, kde byl part violoncella zesilován kontrabasem. (V nahrávce je obsazení smyčcového kvartetu doplněno violonem a - jak to Zachova doba požadovala - cembalem.)
     Skladatel se většinou přidržuje třívětého schématu, vyskytuje se však již i čtyřvětý typ. Např. v Sinfonii F dur zařadil skladatel za obvyklý menuet ještě čtvrtou větu. Dal jí takový švih a spád, že myšlenka na sinfonie mannheimských autorů a na vervu budoucích symfonických scherz se zde přímo vnucuje. I Sinfonie A dur (třetí v pořadí) má čtvrtou větu. Ta však nemá taneční charakter: stavbou i rozsahem je rovnocenná skladatelovým nejzávažnějším prvním větám. Je zajímavá i tím, jak v těsné blízkosti střídá pasáže upomínající na zdroje lidové hudby (zde konkrétně na dvoučtvrťový tanec polkového typu) s chromaticky vedenou melodikou. Skladatelova škála výrazových odstínů je velmi široká: sahá od hluboké melancholie a niterné expresivity až k rustikální vervě. V jeho sinfoniích najdeme ostatně nejrůznější formální, zvuková i výrazová vybočení. Stačí připomenout Andante molto ze Sinfonie B dur. Jsme svědky niterně dramatické scény, jakéhosi bolestného lamenta, kde se scenérie mění takt od taktu. Obdobně lze uvést menuet Sinfonie G dur: po hybné tanečnosti začátku otevře trio náhlým zlomem do paralelní mollové tóniny průhled do zcela odlišné, velmi melancholické výrazové roviny.
     V Zachových sinfoniích je zřetelné hledání tématu nového typu, oproštěného od barokního odvíjení. Není ještě vždy jasně vykrystalizováno: jde spíše o útvar složený z několika motivických prvků, s nimiž pak autor pracuje na dvoudílném nebo třídílném půdorysu. Je to však už téma pravidelně členěné do dvou a čtyřtaktových skupin, prokládané figuracemi. Nenajdeme tu ještě pevné tonální vztahy sonátové věty. Přesto mají některé části Zachových sinfonií již skutečný symfonický tah (např. 1. věta Sinfonie A dur, první v pořadí).
     Celková struktura je už převážně homofonní. Jen místy probleskne skladatelova kontrapunktická zručnost (např. v Sinfonii A dur, třetí v pořadí, je ve 3. větě velmi logicky a krásně skloubeno menuetové téma s kontrapunktickou sazbou). Houslové hlasy jsou obvykle vedeny v terciích a sextách, jindy melodii v prvních houslích doprovázejí bohaté figurace druhých houslí nebo si oba hlasy předávají úryvky motivů. Můžeme sledovat i skladatelovo úsilí o osamostatnění violového hlasu od partu basového, nejvýrazněji snad ve 4. větě Sinfonie A dur (třetí v pořadí). Velice často se ozve názvuk na vysloveně lidově znějící melodiku a rytmus. Všimli si toho i Zachovi současníci a rozpoznávali v tom hudbu země, z níž pocházel.

K nahrávce bylo použito edice Jaroslava Pohanky in: Musica antiqua bohemica sv. 43, Supraphon l989 (A,A,A,F,B) a edice Adama Gottrona in: Hortus Musicus 145, Bärenreiter Kassel-Basel 1956 (G,D).

Zdeňka Pilková