Giedré LUKŠAITÉ-MRÁZKOVÁ
virginal 1990 (1-3), podle Stephan Kene 1675
jednomanuálové německé cembalo 1992 (4,5), anonym, Eisenach 1715
dvoumanuálové vlámské cembalo 1994 (6-10), podle Jan Ruckers 1627
nástroje postavil František Vyhnálek z Hovorčovic
ladění: A = 415Hz, středotón (1-5), Vallotti (6-10)
Italská hudba 17. a 18. století pro klávesové nástroje
Vstoupit do italské klávesové literatury právě začátkem sedmnáctého století a promítnout si její pokračování do století osmnáctého znamená prožít dobrodružství. Italský duch "benátského karnevalu" tu má své místo, ale nezůstane jen hudební podívanou, představí i svoji tvář zcela vážnou.
Začátkem 17. století byl renesanční instrumentář stále ještě využíván, ale vývoj hudební řeči si vyžádal změněné nároky na zvuk, zvláště jednotlivých sólových nástrojů. Jejich nová idiomatika se projevila i v tvorbě a zvukové realizaci klávesových nástrojů. Skladatelé 17. století (nejméně jeho první poloviny, ale ještě i v 18. století) zřídka připisovali svá díla určitému typu klávesového nástroje, a proto dnešní věda mluví jednotně o "clavier musik" nebo "keyboard music". Uplatnění mocného a barvitého zvuku varhan pro svět oficiální reprezentace, liturgii apod. se však liší od možností strunných nástrojů opatřených stejnou klaviaturou. Clavichord (it. clavicordium) umožňuje pouze nejjemnější a nejosobnější setkání s hudbou, cembalo (it. clavicembalo, gravicembalo) zní v komorní, sólové a divadelní oblasti, tedy především světské.
"Rendo lieti in un tempo gli occhi el core" (Potěším zároveň oči a srdce) čteme na italských cembalech a spinetech. Střídmě či nákladně vyzdobené nástroje (intarzie, malba) štíhlého a lehkého korpusu oslovovali srdce milovníků hudby lahodným zvukem. Typický italský zvuk originálního cembala ze druhé poloviny 17. století má trochu suchopárný, zároveň však jasný, lesklý vyrovnaný zvuk, podtržený jakýmsi temným pozadím. Nástroje mají většinou dva 8' registry, jež se v dobré akustice pojí do krásné svítivé palety zvuku. Taková charakteristika je pro epochu baroka důležitá, neboť zvuk a typ nástroje, zejména cembala, byl spolutvůrcem a zároveň výrazem jednotlivých stylů.
Klávesová literatura raného baroka jde tradiční cestou v různých fugových, fantasijních a na cantu firmu založených formách, či ve formách odvozených z vokální hudby a svoji specifickou oblast našla v hudbě taneční. Tyto možnosti využili již mistři italského manýrismu a raného baroka: C. Merulo, oba Gabrieliové z benátské školy a jejich protipól G. de Macque, A. Mayone a G. M. Trabaci ze školy neapolské. Všechny tyto zdroje vstřebal a na jedinečnou úroveň přivedl Girolamo FRESCOBALDI. Tento skladatel, varhaník a význačný pedagog je osobností typickou pro přechod slohových období. Jeho styl je třeba studovat a vstřebávat, abychom dobře poznali bohatost kompoziční techniky a fantazijního, uvolněného muzicírování. K tomu nám v předmluvě ke svým dílům zanechal dosti detailní návod, jak by se měly jeho skladby (zejména toccaty) interpretovat. Autorské revize jeho tištěného notového zápisu jsou též významným vodítkem.
Ze dvou sbírek "Toccate e partite d'intavolatura di cimbalo" (Řím, 1615/37, 1627) je ta druhá výrazem formálního a afektového členění baroka. Střídání imitací, akordů, basových figurací i paralelních postupů se živě a dramaticky mění po několika taktech. Barokní tempo rubato je tady základním interpretačním prostředkem. "Toccata prima" z druhého svazku je velmi vzrušující, nemá sice deklamační osminy, zato má vypsanou generální pauzu (vliv divadelního stylu), kterou najdeme v obou svazcích již jen jednou.
Skvělé harmonické spoje, momentální inspirace a neklid jsou skloubeny v geniální organismus i u další skladby "Cento partite sopra passacagli" z první knihy. Podobně jako u G. Strozziho a B. Pasquiniho jde o variační části na basový model passacaglie (oblíbené basy byly i passamezzo, romanesca, ruggiero, folia), většinou čtyřtaktový ve třídobém rytmu, začínající na druhé době. V zmíněné Partitě je celkem 124 kadencí basu. Po Prima parte následuje Corrente, živý, rytmický tanec; návrat passacaglie ústící do jiné tóniny je v přísnějším polyfonním stylu. V této podobě byla skladba hotova již r. 1615, verze z roku 1637 pokračuje ve struktuře Partity střídáním ciaccony s passacaglií v různých tempech a tóninách celkem třikrát. Není však zcela jasné, proč Frescobaldi tak úzkostlivě označil oba typy variací. Během doby si ciaccona přebrala rytmus sarabandy a zůstala dosti taneční, zatímco passacaglia byla spíše rovnoměrná, vpřed plynoucí hudba. Tempový a metrický průběh jednotlivých částí je označen proporčními údaji, které ale v daném stylu umožňují výrazové odchylky. Nádherné chromatické postupy, enharmonické momenty, disonance zde v rámci polyfonního přediva opájejí posluchače tak, že by chtěl mnohé slyšet znova a znova ...
Současníkem Frescobaldiho byl Giovani PICCHI, skladatel, varhaník a loutnista. Právě loutnová praxe měla vliv na zvukový kolorit, nástrojovou techniku a ornamentiku nejen jeho cembalových skladeb (viz. francouzští clavecinisté). Uvedené skladby jsou ze sbírky "Intavolatura di balli d'arpicordo" (Benátky 1618/19, 1621). Jsou to velmi stylizované tance, rozdělené do několika částí, které se vždy opakují v ornamentální podobě. Zvláštní faktura se vyznačuje melodickou linkou v pravé ruce a akordickým doprovodem v levé ruce. "Passe e Mezzo di Mg. Gio. Picchi" patří k vrcholům ve zpracování těchto variací.
Domenico ZIPOLI se jako varhaník a skladatel dostal z rodného Toskánska do Říma a dál, jako člen jezuitského řádu, až do argentinské Cordóby. Roku 1716 vydal v Římě "Sonate d'Intavolatura per Organo e Cimbalo" op.I. Druhý díl je věnovaný cembalu a obsahuje čtyři suity a dvě partity. Zipoliho dílo bylo a je oblíbené pro spojení kontrapunktického stylu a tradičních forem italské klávesové literatury s koncertantním a melodickým vkusem své doby. Lehká stavba "Suity h-moll" a průzračnost jejích linií přímo nabádá k cudným výplním. Vtipu a graciéznosti lze dosáhnout artikulačními a agogickými finesami.
(Pietro) Alessandro (Gaspare) SCARLATTI dominoval ve sféře pro Itálii nadmíru výsostné - hudebně dramatické. Uvědomíme-li si, že napsal přes 75 oper, 35 oratorií a asi 800 světských kantát (o mších a madrigalech nemluvě), zdá se jeho instrumentální dílo skutečně malé. Přesto zaujímá spolu s M. Rossim, B. Pasquinim a A. della Ciajaou důležité místo v klávesové hudbě mezi Frescobaldim a svým synem Domenicem. Mezi dochovanými opisy jeho cembalových skladeb se nalézá přes 40 toccat. Mnohé však mají poněkud jednotvárné úvody a slabiny ve výstavbě a rozsahu.
Rozměrná "Toccata per cembalo d'ottava stesa" (1723) tvoří jednoznačně vrchol Scarlattiho cembalové tvorby. Úvodní část Preludio-Presto má tradiční průběh, druhé Adagio-Cantabile appoggiato je afetuózní hudba s chromatickými postupy basových tónů, klesající v malých a velkých sekundách (připomínající Bachovu Chromatickou fantazii). Po třetí virtuózní části Presto je zařazena dvouhlasá fuga s neúprosným motorickým pohybem šestnáctin a velkou gradací, následuje Adagio s plnými akordy v obou rukách (často v rozmezí zvětšené kvarty). Poslední nastupuje Folia se svými devětadvaceti variacemi v kaleidoskopickém sledu technických, rytmických figur. Zvukový vrchol nejen této skladby, ale i celého programu je společně s finálem 24. variace "tutto arpeggiato".
Italská hudba 17. a 18. století pro klávesové nástroje 