VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Italský clavier 17. a 18. století
Picchi, Frescobaldi, Zipoli, Scarlatti

  

F10053    [8595017405327]   vyšlo 8/1994

Italien Clavier – Giedré Lukšaité-Mrázková 58:52
1.
Ballo alla Polacha 3:01
2.
Passe e Mezzo di Mg. Gio. Picchi 4:17
3.
Ballo ditto il Stefanin 2:24
4.
Toccata prima 1627 4:17
5.
Cento partite sopra passacagli 12:02
6.
Suita si minore - Preludio 4:45
7.
Suita si minore - Corrente 2:13
8.
Suita si minore - Aria 3:08
9.
Suita si minore - Gavotta 3:21
10.
Toccata per cembalo d´ottava stesa 19:41

Giedré LUKŠAITÉ-MRÁZKOVÁ
virginal 1990 (1-3), podle Stephan Kene 1675 
jednomanuálové n?mecké cembalo 1992 (4,5), anonym, Eisenach 1715 
dvoumanuálové vlámské cembalo 1994 (6-10), podle Jan Ruckers 1627

nástroje postavil František Vyhnálek z Hovor?ovic
lad?ní: A = 415Hz, st?edotón (1-5), Vallotti (6-10)

Italská hudba 17. a 18. století pro klávesové nástroje

Vstoupit do italské klávesové literatury práv? za?átkem sedmnáctého století a promítnout si její pokra?ování do století osmnáctého znamená prožít dobrodružství. Italský duch "benátského karnevalu" tu má své místo, ale nez?stane jen hudební podívanou, p?edstaví i svoji tvá? zcela vážnou.
     Za?átkem 17. století byl renesan?ní instrumentá? stále ješt? využíván, ale vývoj hudební ?e?i si vyžádal zm?n?né nároky na zvuk, zvlášt? jednotlivých sólových nástroj?. Jejich nová idiomatika se projevila i v tvorb? a zvukové realizaci klávesových nástroj?. Skladatelé 17. století (nejmén? jeho první poloviny, ale ješt? i v 18. století) z?ídka p?ipisovali svá díla ur?itému typu klávesového nástroje, a proto dnešní v?da mluví jednotn? o "clavier musik" nebo "keyboard music". Uplatn?ní mocného a barvitého zvuku varhan pro sv?t oficiální reprezentace, liturgii apod. se však liší od možností strunných nástroj? opat?ených stejnou klaviaturou. Clavichord (it. clavicordium) umož?uje pouze nejjemn?jší a nejosobn?jší setkání s hudbou, cembalo (it. clavicembalo, gravicembalo) zní v komorní, sólové a divadelní oblasti, tedy p?edevším sv?tské.
     "Rendo lieti in un tempo gli occhi el core" (Pot?ším zárove? o?i a srdce) ?teme na italských cembalech a spinetech. St?ídm? ?i nákladn? vyzdobené nástroje (intarzie, malba) štíhlého a lehkého korpusu oslovovali srdce milovník? hudby lahodným zvukem. Typický italský zvuk originálního cembala ze druhé poloviny 17. století má trochu suchopárný, zárove? však jasný, lesklý vyrovnaný zvuk, podtržený jakýmsi temným pozadím. Nástroje mají v?tšinou dva 8' registry, jež se v dobré akustice pojí do krásné svítivé palety zvuku. Taková charakteristika je pro epochu baroka d?ležitá, nebo? zvuk a typ nástroje, zejména cembala, byl spolutv?rcem a zárove? výrazem jednotlivých styl?.
     Klávesová literatura raného baroka jde tradi?ní cestou v r?zných fugových, fantasijních a na cantu firmu založených formách, ?i ve formách odvozených z vokální hudby a svoji specifickou oblast našla v hudb? tane?ní. Tyto možnosti využili již mist?i italského manýrismu a raného baroka: C. Merulo, oba Gabrieliové z benátské školy a jejich protipól G. de Macque, A. Mayone a G. M. Trabaci ze školy neapolské. Všechny tyto zdroje vst?ebal a na jedine?nou úrove? p?ivedl Girolamo FRESCOBALDI. Tento skladatel, varhaník a význa?ný pedagog je osobností typickou pro p?echod slohových období. Jeho styl je t?eba studovat a vst?ebávat, abychom dob?e poznali bohatost kompozi?ní techniky a fantazijního, uvoln?ného muzicírování. K tomu nám v p?edmluv? ke svým díl?m zanechal dosti detailní návod, jak by se m?ly jeho skladby (zejména toccaty) interpretovat. Autorské revize jeho tišt?ného notového zápisu jsou též významným vodítkem.
     Ze dvou sbírek "Toccate e partite d'intavolatura di cimbalo" (?ím, 1615/37, 1627) je ta druhá výrazem formálního a afektového ?len?ní baroka. St?ídání imitací, akord?, basových figurací i paralelních postup? se živ? a dramaticky m?ní po n?kolika taktech. Barokní tempo rubato je tady základním interpreta?ním prost?edkem. "Toccata prima" z druhého svazku je velmi vzrušující, nemá sice deklama?ní osminy, zato má vypsanou generální pauzu (vliv divadelního stylu), kterou najdeme v obou svazcích již jen jednou.
     Skv?lé harmonické spoje, momentální inspirace a neklid jsou skloubeny v geniální organismus i u další skladby "Cento partite sopra passacagli" z první knihy. Podobn? jako u G. Strozziho a B. Pasquiniho jde o varia?ní ?ásti na basový model passacaglie (oblíbené basy byly i passamezzo, romanesca, ruggiero, folia), v?tšinou ?ty?taktový ve t?ídobém rytmu, za?ínající na druhé dob?. V zmín?né Partit? je celkem 124 kadencí basu. Po Prima parte následuje Corrente, živý, rytmický tanec; návrat passacaglie ústící do jiné tóniny je v p?ísn?jším polyfonním stylu. V této podob? byla skladba hotova již r. 1615, verze z roku 1637 pokra?uje ve struktu?e Partity st?ídáním ciaccony s passacaglií v r?zných tempech a tóninách celkem t?ikrát. Není však zcela jasné, pro? Frescobaldi tak úzkostliv? ozna?il oba typy variací. B?hem doby si ciaccona p?ebrala rytmus sarabandy a z?stala dosti tane?ní, zatímco passacaglia byla spíše rovnom?rná, vp?ed plynoucí hudba. Tempový a metrický pr?b?h jednotlivých ?ástí je ozna?en propor?ními údaji, které ale v daném stylu umož?ují výrazové odchylky. Nádherné chromatické postupy, enharmonické momenty, disonance zde v rámci polyfonního p?ediva opájejí poslucha?e tak, že by cht?l mnohé slyšet znova a znova ...
     Sou?asníkem Frescobaldiho byl Giovani PICCHI, skladatel, varhaník a loutnista. Práv? loutnová praxe m?la vliv na zvukový kolorit, nástrojovou techniku a ornamentiku nejen jeho cembalových skladeb (viz. francouzští clavecinisté). Uvedené skladby jsou ze sbírky "Intavolatura di balli d'arpicordo" (Benátky 1618/19, 1621). Jsou to velmi stylizované tance, rozd?lené do n?kolika ?ástí, které se vždy opakují v ornamentální podob?. Zvláštní faktura se vyzna?uje melodickou linkou v pravé ruce a akordickým doprovodem v levé ruce. "Passe e Mezzo di Mg. Gio. Picchi" pat?í k vrchol?m ve zpracování t?chto variací.
     Domenico ZIPOLI se jako varhaník a skladatel dostal z rodného Toskánska do ?íma a dál, jako ?len jezuitského ?ádu, až do argentinské Cordóby. Roku 1716 vydal v ?ím? "Sonate d'Intavolatura per Organo e Cimbalo" op.I. Druhý díl je v?novaný cembalu a obsahuje ?ty?i suity a dv? partity. Zipoliho dílo bylo a je oblíbené pro spojení kontrapunktického stylu a tradi?ních forem italské klávesové literatury s koncertantním a melodickým vkusem své doby. Lehká stavba "Suity h-moll" a pr?zra?nost jejích linií p?ímo nabádá k cudným výplním. Vtipu a graciéznosti lze dosáhnout artikula?ními a agogickými finesami.
     (Pietro) Alessandro (Gaspare) SCARLATTI dominoval ve sfé?e pro Itálii nadmíru výsostné - hudebn? dramatické. Uv?domíme-li si, že napsal p?es 75 oper, 35 oratorií a asi 800 sv?tských kantát (o mších a madrigalech nemluv?), zdá se jeho instrumentální dílo skute?n? malé. P?esto zaujímá spolu s M. Rossim, B. Pasquinim a A. della Ciajaou d?ležité místo v klávesové hudb? mezi Frescobaldim a svým synem Domenicem. Mezi dochovanými opisy jeho cembalových skladeb se nalézá p?es 40 toccat. Mnohé však mají pon?kud jednotvárné úvody a slabiny ve výstavb? a rozsahu.
     Rozm?rná "Toccata per cembalo d'ottava stesa" (1723) tvo?í jednozna?n? vrchol Scarlattiho cembalové tvorby. Úvodní ?ást Preludio-Presto má tradi?ní pr?b?h, druhé Adagio-Cantabile appoggiato je afetuózní hudba s chromatickými postupy basových tón?, klesající v malých a velkých sekundách (p?ipomínající Bachovu Chromatickou fantazii). Po t?etí virtuózní ?ásti Presto je za?azena dvouhlasá fuga s neúprosným motorickým pohybem šestnáctin a velkou gradací, následuje Adagio s plnými akordy v obou rukách (?asto v rozmezí zv?tšené kvarty). Poslední nastupuje Folia se svými dev?tadvaceti variacemi v kaleidoskopickém sledu technických, rytmických figur. Zvukový vrchol nejen této skladby, ale i celého programu je spole?n? s finálem 24. variace "tutto arpeggiato".

Ivana Bažantová

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net