VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Adam a Eva   -   staré moravské balady
Jana Lewitová, Vladimír Merta

Sefardské písn? 


F1 0089    [8595017408922]
TT- 65:21,   vyšlo 03/1999

    1. Sv?t všechen márný   3:22
    2. Adam a Eva   4:33
    3. Ke? som bol malú?ký   2:16
    4. Báze?   3:30
    5. Na horách, na dolách   2:34
    6. Uvázaný lístek   2:15
    7. Milý s milou   3:08
    8. Láska bývalá   1:46
    9. Bojovnice   5:28
    10. Láska a závist   3:52
    11. Bratr a sestra   2:44
    12. Otep myrhy   6:00
    13. Nematka   5:55
    14. V?ezání se do srdce   4:09
    15. Obávání se   2:02
    16. Život lidský   4:17
    17. Smrt   6:04

      p?vodní úprava písní: Vladimír Merta

Jana Lewitová: zp?v, viola, spinettino, perkuse
Vladimír Merta: zp?v, loutna, teorba, kytara, citera, lidové flétny, kontrabas, perkuse

K folklóru se bloudí oklikou. P?ímé cesty jsou zaváty nánosem vzd?lání, p?edsudk?, necitlivosti. Náhodou, které spíš sluší ?íkat osudové setkání, jsem v osmašedesátém pár prostonárodních písní nahrál na svou první desku Ballade de Prague. Jen tak, po pam?ti, v Pa?íži, málem se za to styd?l. V dobách nesvobody se za anonymní píse? výmluvn? schovávalo i osobní sd?lení. Vyslal jsem tehdy do sv?ta vlastní folklórní vtip. Vrátil se ke mn? za dva roky obroušený do podoby lidové moudrosti. Kruh se uzav?el. Na svatb? ve Strání si kucha?inky p?i pe?ení dortu dopisovaly na pytlík od mouky škádlivá ?ty?verší. B?hem slovenské lyžova?ky jsem párkrát coby pastý? obcházel s Betlémem, p?imýšlel si slova, abych m?l delší roli.
     Jana Lewitová se zase k moravské balad? prozpívala p?es starodávnou Otep myrhy, Dowlandovy melancholie, sefardské písn?, Nový Špalí?ek, Madrigaly na verše moravských písní. "O?arovala m? úprava Bohuslava Martin? Na tom sv?t? nic stálého, on je všecek márný. Co se mnou teprve ud?lá originál!?"
     Kdo se pono?í pod hladinu baladických t?ní, lapá po dechu mezi základními otázkami: Kde v?bec hledat originál? Komu naslouchat? Lze nahlédnout dnešní senzibilitou neopakovatelnou p?írodní scenérii, spjatou s baladou jako polovypráv?ným lidovým evangeliem, jak je vnímal Sušil, šestadvacetiletý student teologie roku 1826? Nebo spíš p?ijmout intelektuální soud, který zcela ne?ekan? vyhrkne na nep?ipraveného ?tená?e Kunderova Žertu: "Když stojíš tvá?í v tvá? celé naší lidové hudb?, je to, jako by p?ed tebou tan?ila žena z Tisíce a jedné noci a shazovala postupn? závoj po závoji. A když spadne ?tvrtý závoj, není už pod ním žádný jiný. Tane?nice tan?í docela nahá. To jsou nejstarší písn?. Jejich vznik sahá do dávných pohanských dob... Vyno?í se ti p?ed o?ima první velká slovanská ?íše z 9. století, ?íše velkomoravská. Její hranice byly rozmetány p?ed tisíci léty, a p?esto v té nejstarší vrstv? lidových písní z?staly dodnes otišt?ny!" Tak eroticky vnímá píse? jen rodák, nebo zanícený vyznava?.
     "Z daleko od ?eky Moravy vlnily se plné tóny písn? O uásko, uásko... Hlas peroucích dívek se odrážel o blízkou strá? i b?žel po hladin? a tratil se v duši... Avšak st?ží jsem poznal tutéž píse? ve sražených tónech bez lesku, v intervalech sucho nahozených v t?sné místnosti na fa?e, když vedle bylo slyšeti odm??ené kroky pana fará?e. Zchladlé, ztuhlé tvary!" Janá?ek nešel v Sušilových stopách, sbíral písn? po kr?mách, na polích, náhodných místech. "A snad pro tuto její okouzlivou prchavou živost, pro to, že sice nositele nazna?ovala, ale neprozrazovala, pro živelnost prost?edí, pro samoz?ejmou p?íslušnost k volnému životu na lúkách, k létu, dálce, vod?, snad pro to vše jsem ji miloval ze všech písní nejvíce, ale v té nezkrocené, neutuchající živé podob? se mn? ji poda?ilo nejmén? ze všech strážnických písní zachytit" - povzdechl si botanik Úlehla v Živé písni. Dostát dnes vzrušené citovosti našich p?edch?dc? znamená pohnout se z místa, opustit dosažené, p?ešlecht?né, zapomenout nau?ené.
     Do Strážnice mne poprvé vytáhnul fotograf Pepík Koudelka. "Tam ješt? uslyšíš moravské blues!" V kuse pršelo, vietnamky beznad?jn? zapadly do bláta. Nechal jsem je tam a prochodil slavnosti naboso. Od té doby se vracím, jsem folklorn? závislý. Morava, p?esn?ji její slovenské pomezí, Slovácko, je op?edena kouzlem. Jako keltská oppida nebo posvátné stromy v krajin? m?ní naše vnímání. Tulák, toužící zaslechnout písni?ku v nefalšované podob?, jsem však tudy procházel a nezaslechl ji... "Balada je mrtvá!" - vzk?ikne pragmatik. "Odumírá pouze tvá duše" - oponuje mu hudebník. Pod hv?zdami ve Špania Dolin?, leže naznak pod hv?zdami, rozpomenul jsem se na písn?, které jsem v?bec neznal. Ozvala se archetypální pam??, nebo se nápady navracejí a my si je p?ipisujeme? Motat se kolem balady je v?c ošemetná jako práce v prachárn?. Letmo mín?ným zahalekáním lehce pohoršíš znalce a rodáky, ale mimod?k vznítíš neutuchající pramínek vášn?. Dal jsi najevo, že chceš naslouchat. Zažili jsme to p?edloni: Povode? odnášela majetky a životy, Hor?ácké slavnosti byly-nebyly, sed?li jsme kolem stolu jak ti u?edníci a Jurové Hude?ek a Petr? s Martinem Zálešákem drželi notu. Jedna st?ídala nedo?kav? druhou, n?kdy zazn?ly ob? sou?asn?. Venku p?ívaly biblických vod, a uvnit? ?ád, pokora, vzdor. Slavnost zp?vu... Kde jsou ty balady zapsané jsme se neptali. Dokud jde zp?vák?m nota, má se poslouchat a ml?et.
     Interpretace je um?ní výb?ru. Jana Lewitová p?inášela písn? s názvuky starých mod?, odvozených kdysi od mod? ?eckých... "Zde ješt? žije duch antiky. Strážnice je moravská Hellas" - prohlásil prý Rodin u Jožky Úprky roku 1903. Souvislost folklóru s antickou tradicí fascinovala Záviše Kalandru. Jeho rebelský esej ?eské pohanství, tolik kritizovaný etnografy, byl pro mne posilou p?i psaní scéná?e k filmu Opera ve vinici. Balada je zhudebn?ná pam??. Zbožšt?ná pam?? básníka neusiluje o rekonstrukci minulosti. Je výsadou bratrstev rozpomínání. My slyšíme pouhou zv?st, zpívanou promluvu, která klidní nesmírné strasti, zp?v hr?zy, zp?vy prorocké, nep?ípustné.
     Šli jsme proti proudu ?asu a seznali, že už sb?ratel Sušil mluvil o své nedostate?nosti. Nic tolik nestimuluje fantazii jako p?iznání nev?domosti. Vydání z roku 1860 vnukne ?adu otázek: je notový záznam stejn? p?esný jako rozlišení dialekt?? M?l kn?z Sušil v?bec smysl pro utajené vášn?, rituální pohanská gesta, divokost synkopy, erotiku nádechu, pohanství utajené v rytmu, t?lesnosti tance? "Tempo se povahou písn? ur?uje" - praví Sušil v P?edmluv?. Máme se spolehnout na svou p?edstavu oné povahy, ?i se pokusit o rekonstrukci probíhání a prožívání ?asu té doby? Jaké doby? Doby zápisu písn?, nebo doby, kdy patrn? vznikla? Hle, jak snadno lze propadnout do hrobu hudební archeologie: renesan?ní loutnista doprovází svého chlebodárce na jeho nevyzpytatelných cestách. Loutnisté sloužili jako doprovod diplomat?m, král?m i papež?m. Hrají v pozadí d?ležitých jednání "ambiánsovou" hudbu. Ko?ár jede neznámou krajinou... z dáli zazní zp?v, zastaví u kr?my... zp?v se tence prolíná do pokoje pro vznešené hosty. Loutnista sestoupí do sín?. Kdo jsou ti místní hrá?i, odkud sem dorazily podivné náp?vy? St?ih. Stejní muzikanti táhnou sn?hem na zemanskou tvrz. Osvícený pán se chce vzácné návšt?v? ukázat jako lidumil a muzikus. Nejlepší kostelní zp?váci vypomáhají p?i slavnostech. A op?t ty umn? soudržné náp?vy s velebností chorálu, ale bez jeho upjatosti. Vznešená návšt?va s mírným despektem naslouchá místním hrá??m. Melodie, zaslechnuté b?hem slavnosti se neodbytn? vracejí. Loutnista ve snu sahá do strun, po pam?ti preluduje, rodí se moravská píse? s loutnovým doprovodem.
     Dotyk protestantského chorálu s dvorskou hudbou ur?it? ovlivnil vznešenost lidových balad. Jejich melodika a ozdobné figury naopak mohly uvíznout v pam?ti vzd?laných hudebník?. Vznešené a nízké se v balad? stýká stejn? p?irozen? jako nebe se zemí, jsou spolu propojeny jako tvary ko?en? a korun staletých dub?. Žádná z vybraných melodií nenabízí jediné možné zn?ní. Ke každé je t?eba se prozpívat, prohrát. Balady nemají ustálenou tóninu ani tempo - v nižším rejst?íku zn?jí vznešen?, v p?írod? jásav?, do kroku uvoln?n?, na studiový mikrofon nepat?i?n? ukvapen?. Balada se vzpírá chomoutu zvoleného tempa. V kostele plyne její ?as spontánn?, ve studiu se ovšem do tempa základu strefíš na desátý pokus. Popoženeš ji perkusemi, balada se vzpouzí. Po mnoha pokusech p?ivolali jsme do studia hudební zvuky reálného sv?ta. Hráli na konvici s vodou, va?e?ky, polínka, mísy, vázy, št?rkali sklen?nkami, hvízdali, sk?ípali na citeru. Kousnutí do jablka je také pokus zaklít do cédé?ka kus p?írody. Na basu jsem hrál poprvé v život?, na citeru a mandolínu nepou?en?, na loutny folklorn?. Nebo jazzov?? Spolužití tehdejší tradice s okamžitou improvizací - v kterém hudebním století se to vlastn? pohybujeme?
     "Pasoucí se ovce vynechá travi?ku jednu a slupne druhou, rozliší ob? tak rychle, že by to botanik sotva dovedl. Tak jsem dovedl poznat, co je v které písni pravého, co p?inešeného, co je v p?ednesu správného, co vyum?lkovaného" - píše Úlehla. Pokusili jsme se - jakkoliv marn? - alespo? zpovzdálí ochutnat balady dnešními smysly.

Vladimír Merta

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net