VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Antonín Rejcha (1770 - 1836)
Kvartety s flétnou, opus 98 / 1,5,6

F1009   [8595017409929]   vyšlo 6/2000

Antonín Rejcha: Flute Quartets - Andreas Kroper 76:51
1.
Kvartet ?.6 Gdur - Allegro moderato 12:48
2.
Kvartet ?.6 Gdur - Modulation.Largo 6:31
3.
Kvartet ?.6 Gdur - Modulation.Fugue a deux sujets 2:35
4.
Kvartet ?.6 Gdur - Finale - Poco adagio.Agitato 6:13
5.
Kvartet ?.5 C dur - Andante con Variazioni 7:40
6.
Kvartet ?.5 C dur - Allegro 8:19
7.
Kvartet ?.5 C dur - Aria - Andante.Allegro assai 3:54
8.
Kvartet ?.5 C dur - Finale - Allegro 4:31
9.
Kvartet ?.1 e moll - Allegro moderato 7:08
10.
Kvartet ?.1 e moll - Larghetto 6:18
11.
Kvartet ?.1 e moll - Minuetto 4:02
12.
Kvartet ?.1 e moll - Finale - Allegro 6:02

Andreas Kröper - traverso
Antiquarius Trio Praga
Václav Návrat - housle
Ivo Anýž - viola
Hana Fleková - violoncello

"Antonín Rejcha byl hudebním prorokem" ?íká v rozhovoru Andreas Kröper

Po leta se zabýváte Antonínem Rejchou. ?ím je pro vás tak zajímavý?
V poslední t?etin? 18. století se museli skladatelé, stejn? tak Antonín Rejcha (27. 2. 1770 Praha - 28. 5. 1836 Pa?íž), nau?it nová pravidla, která se kladla na hudebníky. D?sledkem francouzské revoluce musela být hudba pro ve?ejnost srozumiteln? formulována, aby jí každý pochopil. Hudba období baroka a klasicismu tomuto požadavku neodpovídala a byla považována za zálibu výlu?ných skupin a vzd?lanc?. Nové století p?ineslo i zm?nu dosavadního principu, kdy žák se u?il p?ímo u mistra hru na nástroje a skladbu a p?itom byl i jeho sluhou, štípal d?evo, ?istil boty apod. Po francouzské revoluci a v d?sledku zm?n, jež následovaly, m?l najednou každý ob?an právo studovat hudbu, což vyústilo k založení pa?ížské konzervato?e. Ve snaze, aby každý ob?an mohl hudb? rozum?t, se dosp?lo k záv?ru, že sta?í, bude-li ji cítit. Je t?eba p?ipomenout, že cítit hudbu v p?edchozím století bylo považováno za samoz?ejmost, a to nejen u poslucha??, ale hlavn? u skladatele. Práv? ten se snažil vyjád?it sv?j sv?t cit? hudbou, aby tak posloucha??m vypov?d?l o svých citových pochodech a vzrušení, které jej ke vzniku skladby vedly.

A jak se na tyto zm?ny reagovalo?
Poslucha? nevzd?laný v hudb? vždy zabere, nazvu-li to termínem dneška, na "show-princip", protože platilo a stále platí, že lidi p?iláká senzace. Nevyhnulo se tomu ani 18. století. P?ipome?me všechny zázra?né d?tské hudební talenty. Avšak opravdový virtuóz byl posuzován podle toho, do jaké míry byl ochoten okouzlit posloucha?e afektem, který cht?l skladatel vyjád?it. Tím se stával jakýmsi katalyzátorem mezi skladatelem a posloucha?em. Virtuóz nebyl jen ten, který um?l rychle hrát. V 19. století se dokonce pomalu za?al prosazovat názor, že dobrý hudebník d?lá i dobrou show. ?ím rychleji, ?ím výše, ?ím brilantn?ji hudebník hrál, tím více odpovídal cíl?m nového stylu. Nešlo již tolik o obsah skladby, ale spíše jen o sko?ápku, která ?astokrát ani vejce neobsahovala.

P?isp?lo to k tomu, že hudba zlidov?la, že se stala zálibou i pro hudební laiky?
V žádném p?ípad?. Byla však chápána jinak a v d?sledku toho se také zm?nil kompozi?ní styl. Nap?íklad se vytrácela dovednost ozdobit hudební text, což bylo v 18. století považováno za nejvyšší um?ní. Šlo ale o pomalý vývoj, který trval p?ibližn? padesát let. Když Georg Philipp Telemann v letech 1728 a 1732 publikoval svoje "Metodické sonáty", což byly sonáty pro flétnu nebo housle s harmonickým doprovodem (tzv. basso continuo), napsal k v?tšin? pomalých v?t druhý hlas, který byl vlastn? ozdobenou verzí prvního hlasu pro sólový nástroj. Telemann jako pedagog tím cht?l ukázat, jak se hrají a vymýšlejí ozdoby, že zdobení sice není nijak jednoduché, ale dá se mu nau?it. Telemann cht?l motivovat rostoucí hudební m?š?anskou vrstvu, nau?it ji to, co bylo u virtuóza považováno za samoz?ejmost. Neuplynulo ani t?icet let od vydání Telemannovy druhé sbírky, když Carl Philipp Emanuel Bach publikuje v roce 1760 "Šest sonát s ozdobenými reprízami", což zna?ilo, že všechny opakované ?ásti t?chto sonát jsou skladatelem zdobené. Bach necht?l oproti Telemannovi p?sobit pedagogicky, ale oportunistickým zp?sobem odpovídal na negativní vývoj st?ední vrstvy. Ozdobit je podle n?j napodobit to, co profesionální hudebník umí sám od sebe. C. Ph. E. Bach k tomu píše: "Ozdobit p?i hraní reprízy je dnes neodmyslitelné. O?ekává se to od každého hrá?e. Jen um?ní zdobit p?inutí posloucha?e k potlesku." Tenhle "princip tahák?" vedl ?asem k tomu, že ozdoby byly už jen psané a postupn? se z nich opravdu stala jen ta sko?ápka, a rychlejší, vyšší, brilantn?jší hra byla považována za moderní. Je zajímavé, že práv? v této dob? se za?íná zvyšovat komorní tón a', což také podporuje dojem virtuozity.

Lze v tom snad spat?ovat pokles hudební úrovn??
Z hlediska hudby 18. století by to poklesem bylo, avšak z hlediska m?š?anské vrstvy 19. století nikoli. V tom také spo?ívá význam Rejchova u?ení: "Nezapome?te na obsah, který je schopen vývoje." To je základní teze jeho teoretických spis?, s nimiž sklízel velké uznání. Pro n?ho vývoj hudby ješt? nedosáhl svého cíle, ve zm?nách Rejcha spíš vid?l možnost pokra?ovat tam, kde to p?edtím ve?ejný hudební vkus zakázal. Nejen ve Francii p?ehodil Rejcha v tomto sm?ru výhybku. Ud?lení francouzské státní p?íslušnosti, ?ádu ?estné legie a v roce 1835 jmenování akademikem, to vše pro n?j bylo ur?it? velkou ctí. Byl tak uznán za sou?ást francouzské kultury. Pochopiteln? m?l i své kritiky, vždy? napoleonská Francie byla zemí cenzury.

Podle vás je Rejcha ?eským nebo francouzským skladatelem?
Rejcha není ?echem jen proto, že se narodil v Praze, ale p?edevším proto, že neopustil ?eské hudební ko?eny. Ostatn? v 18. století, kdy se hovo?í o ?eské hudební emigraci (z náboženských ?i existen?ních d?vod?, z nedostatku možností tv?r?ího r?stu), nezap?el žádný z hudebník? sv?j ?eský p?vod. Kdybych m?l definovat to, co cítím jako typicky ?eské, ?ekl bych, že z ?eské a moravské hudby je celkov? cítit veselá melancholie, jakási radost, v jejíž hloubce se ješt? nezahojila stará zran?ní. P?itom v?bec není podstatné, zda jde o folklór nebo Dvo?ákovu ?i Janá?kovu hudbu. To stejné je cítit v Rejchov? melodice. Antonín Rejcha nazna?il sm?r francouzské hudby a jeho žáci, jako César Franck, Hector Berlioz, Charles Gounod, stav?li na t?chto základech a realizovali nápady, o kterých Rejcha snil jen teoreticky.

Rejcha záhy opouští ?eské prost?edí...
V d?tských letech umírá otec, od jedenácti let vyr?stá u d?de?ka v Klatovech. V patnácti, už jako velice talentovaný flétnista, odjíždí do Bonnu za svým strýcem, který zde p?sobí jako cellista v orchestru hrab?te Öttingen-Wallersteina. Zde nachází nový domov i uplatn?ní jako muzikant v kurfi?tském orchestru, kde byl v roce 1785 jeho strýc jmenován kapelníkem. V Bonnu se Rejcha poprvé seznámil s hudebn?-historickými spisy od Kirnbergera a Marpurga. V tomto orchestru hrál na violu mladý Ludwig van Beethoven, spole?n? navšt?vovali p?ednášky matematiky a filozofie na zdejší univerzit?. Oba m?li stejného u?itele hudby, Ch. G. Neefeho, který jí zasv?til do tajemství hudby Johanna Sebastiana Bacha.

Považoval Rejcha sv?j odchod z vlasti za emigraci nebo za p?irozené putování za vzd?láním a zkušenostmi?
V Rejchov? dob? najdeme ve všech evropských orchestrech ?eské hudebníky, nejen hornisty, kte?í byli vždy známým "vývozním artiklem". Pro Rejchu to nebyl krok tak velký, jak se nám zdá dnes, šel prost? tam, kde na n?j ?ekala práce. Byl mladý, zv?davý, cht?l se u?it, rád poznával cizí zem?, které m?ly své kouzlo. Možná byl v?tším Evropanem, než v?tšina z nás.

Do ?ech se nikdy nevrátil?
Ano, vrátil se do Prahy, kde bydlela jeho matka, ale další vztahy ho k Praze nevázaly. Mn? to p?ipadá logické, jako dít? ztratil tátu, strýc mu ho nahradil a tak se Rejcha držel v jeho blízkosti. Nem?li bychom tuto otázku nacionalizovat. T?eba s podtextem, že Rejcha se rozlou?il s ?eskou zemí a nyní, po dvou stech letech, ?ešíme otázku, zda ho v?bec chceme akceptovat jako ?echa.

Jaké vztahy Vy osobn? máte k ?eské hudb??
Nemám p?edch?dce z ?ech, ani jiné závazky. Letos je to deset let, co žiji v ?echách. Nemám jiný vztah k této hudb?, než že je mi velmi blízká a také tato zem? mi p?irostla k srdci. Samoz?ejm? znám historii ?eské hudby, ale všechna tato fakta stejn? nepomohou pochopit jejího ducha. Musíte to mít v sob?.

M?l Rejcha n?jaké vzory?
Pochopiteln?, že m?l. V raných letech to ur?it? byl jeho strýc, který mu ukázal, jak se v hudb? orientovat, aby mohl vést slušný život. V mládí mu pak byl vzorem jeho u?itel Neefe a všechna hudba, která mu p?ipadala vzorová, nap?íklad Bachova a Haydnova. P?edevším v Josephu Haydnovi vid?l Rejcha po celý život sv?j vzor, v?noval mu mnoho svých skladeb, dokonce se s ním sp?átelil. V?bec se tomu nedivím, Rejcha bojoval za stejné ideály jako Haydn, který si také p?ál naplnit staré formy novým obsahem.

Platí to také pro nahrané flétnové kvartety na této desce?
Snad v jiné skladb? to není z?ejm?jší, než v opusu 98, nepo?ítám-li fugy pro klavír. V p?edmluv? k t?mto kvartet?m Rejcha píše, že se je snažil psát v Haydnov? stylu, "J'ai composé ces Quatuors dans le genre d'Haydn", a že cht?l psát skute?né kvartety a nikoliv sóla pro flétnu s doprovodem smy?c?. To se týká samoz?ejm? pouze formy, obsahov? je to Rejcha.

Jako vždy, i pro tuto desku jste použil originální nástroje. Je výsledek autentický?
Tato nahrávka nechce a nem?že být autentická. Avšak p?i výb?ru nástroj? jsem se spolu s Václavem, Ivem a Hanou snažil splnit Rejchovy zvukové ideály. Používaná flétna je jednoklapková, protože ješt? kolem roku 1800 propagují všechny flétnové školy v Pa?íži jednoklapkové nástroje. Jde však o kopii, smy?cové nástroje jsou originály.

Je Antonín Rejcha jen zapomenutý skladatel nebo je i dnes aktuální?
Nad mým psacím stolem visí velký, starý rám na obrazy, ve kterém je zasunutý zelený papír obsahující citát obrovské moudrosti, citát varující a svým nadhledem p?ekvapující, jenž po dvou stech letech neztratil v?bec nic ze svého významu. Citát je nep?íjemný, protože nám ukazuje, kde se nacházíme. Ten citát zní: "Když se um?ní dostane na vysoký stupe? dokonalosti, když se stane majetkem národa, když se jím dokonce zabývá celý sv?t, tak je zárove? v tom bodu, kdy jde zpátky. Lidé ztratí smysl pro vkus, zneužijí um?ní a sv?j vlastní talent. To je za?átek ?íše p?ehán?ní a falešného lesku. Um?ní se ponižuje a znesv?cuje. Je nešt?stí, že se sluch zvykne stejnou mírou postupn? na špatnou jako na dobrou hudbu. To, že si každý o sob? myslí, že má bezchybný úsudek, není jen sm?šné, ale škodí um?ní v nejv?tší mí?e. Skladatelé, kte?í jsou závislí na mín?ní publika, ob?tují sv?j zájem o um?ní, aby se líbili davu." Tato slova v roce 1813 nenapsal nikdo jiný, než Antonín Rejcha.

Ptala se Dagmar Páclová.

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net