Hipocondria Ensemble Jan Hádek - housle
Jana Chytilová - housle
Michal Dušek - viola
Ondřej Michal - violoncello
Michal Novák - kontrabas
Osmnácté století bylo obdobím velkých změn ve společenském životě, estetice a v umění. Ve vědecké literatuře vznikaly nejrůznější encyklopedie. Psala se díla estetická, vznikaly teoretické traktáty, sloužící k pedagogickým účelům. Zakládaly se koncertní řady pro veřejnost, které vycházely ze soukromých hudebních produkcí amatérů a amatérských spolků. Osvícenství, které kladlo důraz na lidský rozum a jeho všestranné využití pro poznání člověka, proniklo do všech sfér a forem života jedince i společnosti.
V této událostmi nabité době žil a komponoval Jiří Antonín Benda (1722 –1795). Narodil se ve Starých Benátkách v rodině náruživého lidového hudebníka. Své vzdělání získal v piaristickém gymnáziu v Kosmonosích a jezuitské koleji v Jičíně. Roku 1742 emigroval s rodiči do Berlína, kde byl přijat jako druhý houslista Královské pruské dvorní kapely. Zde se seznámil s Carlem Philippem Emanuelem Bachem (1714 – 1788), který v té době zastával v kapele post prvního cembalisty. Společné působení Bacha a Bendy v jednom orchestru postupem času vyústilo v přátelství, které mělo pro Jiřího Antonína obohacující význam v oblasti uměleckého rozvoje a formování hudebních názorů.
Vedle hry na housle byl Benda také zdatným hobojistou a cembalistou. V kompozici byl žákem Johanna Joachima Quantze (1697 – 1773) a Carla Heinricha Grauna (1704 – 1759). V roce 1750 byl Benda přijat do služeb durynského vévody Friedricha III. ze Saska, Gothy, Altenburgu a jeho choti Luisy Dorothey na místo dvorního kapelníka v Gotě, kde setrval 28 let.
Tvorba Jiřího Antonína Bendy zahrnuje nejen drobné komorní skladby (sólové a triové sonáty), ale i orchestrální (sinfonie, koncerty), jevištní (opery, singspiely, intermezza) a vokálně-instrumentální díla, světská i duchovní, (kantáty, oratoria, mše). Nejvíce se Benda proslavil svými melodramy (Ariadna na Naxu a Medea).
Bendovy skladby odpovídají kompozičnímu stylu 18. století, který je charakteristický pro přechod od baroka ke klasicismu. Ve Francii bývá nazýván rokokem, v Německu dobou citovosti (Empfindsamkeit) či bouřliváctví Sturm und Drang. Pojem Empfindsamkeit, se obvykle překládá jako citlivost, vnímavost nebo citovost. Cílem hudební estetiky, napojené v polovině 18. století na oblast severního Německa, bylo dosáhnout intimního, citlivého a subjektivního výrazu. Posedlost detailem byla klíčovým znakem děl typu Empfindsamkeit. Detail byl nicméně zamýšlen k vyjádření pocitu a nikoliv jako pouhý zábavný efekt. Zdobnost byla často výsledkem silného intelektuálního podtextu. Termín Sturm und Drang označuje velmi emotivní a krátce trvající hnutí v německé literatuře. Je možné ho definovat jeho vlastními uměleckými cíly: vystrašit, omráčit, překonat emocemi. Vedoucí postavou tohoto hnutí byl mladý Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832), manifestem skupiny literátů tohoto hnutí byl román Utrpení mladého Werthera z roku 1774.
Velmi oblíbeným a po celé Evropě kultivovaným typem skladby byl v 18. století sólový instrumentální koncert. V souladu s dobou vystupuje v koncertu do popředí jedinec, který vyjadřuje své city, vzbuzuje účast a svým nadáním, uměním a virtuozitou vyvolává v publiku nadšení. V letech 1760 – 1770 byly nejpopulárnějšími nástroji housle a flétna. V letech 1770 – 1780 se stal velmi oblíbeným nástrojem klavír. Koncerty pro klávesové nástroje jsou často spojovány s Christophem Nichelmannem (1717 – 1761/2), Jiřím Antonínem Bendou a hlavně s Carlem Philippem Emanuelem Bachem, který zkomponoval více než padesát cembalových koncertů a stal se tak nejdůležitějším autorem v této oblasti až do doby Wolfganga Amadea Mozarta. Bach přetvořil cembalový koncert staršího typu a ovlivnil na dlouhá desetiletí vývoj tohoto kompozičního druhu. Instrumentální koncerty bylo možné slyšet při veřejných koncertních řadách, při dvorských slavnostech nebo soukromých hudebních produkcích. Někdy se hrály také mezi jednotlivými akty oratorií, oper či jiných divadelních vystoupení.
Bendovy cembalové koncerty vznikaly v rozmezí asi třiceti let (1748 – 1778). V té době Benda působil v Královské pruské dvorní kapele jako druhý houslista a poté zastával post dvorního kapelníka v Gotě.
Jiří Antonín Benda zkomponoval nejméně 11 cembalových koncertů. K deseti z nich se nám dochovaly notové materiály, koncert d moll z r. 1771, který je uveden v katalogu nakladatelství Breitkopf, je pravděpodobně ztracený.
Tóniny Bendových koncertů nepřesahují svým předznamenáním více než dva křížky či dvě b, a to jak v dur, tak v moll, s výjimkou koncertu f moll. Skladatel se ovšem nebál některé tóniny použít opakovaně. Při poslechu si můžeme povšimnout, jak nápadně se durové koncerty odlišují svým charakterem od koncertů mollových. Durové koncerty naplňují nálady spíše bezstarostné, veselé, hravé, zatímco koncerty mollové mají obsah spíše vášnivý, prudký, bouřlivý, někdy také žalostný či meditativní. Právě charakter jednotlivých tónin byl pro skladatele a teoretiky 18. století (Johann Mattheson, Johann Joachim Quantz) významným prvkem. Například Christian Friedrich Daniel Schubart (1739 – 1791), napsal v době vzniku Bendových cembalových koncertů dílo Ideen zu einer Aesthetik der Tonkunst (1784 – 85), ve kterém popisuje charakter jednotlivých tónin. Podle něj má tónina C dur „nevinný, prostoduchý, naivní, charakter dětské řeči“, tónina G dur „je přizpůsobená venkovským idylám, znázorňuje klidnou a uspokojenou touhu, něžný dík za upřímné přátelství a věrnou lásku, je vlídná, lze jí vyjádřit klidný pohyb“. Tónina D dur: „je tóninou triumfu, aleluja, válečného křiku a vítězného jásotu“, tónina F dur “vyjadřuje laskavost a klid“.
Pokud bychom si položili otázku, pro který klávesový nástroj vlastně Benda své koncerty psal, napoví nám kromě názvů skladeb skutečnost, že Benda psal pro cembalo také klavírní výtahy svých skladeb, a tudíž jej upřednostňoval před stále módnějším kladívkovým klavírem. Ve všech Bendových cembalových koncertech tvoří doprovodný orchestr pouze smyčce v obsazení: dvoje housle, viola, violoncello (často označováno jako basso). Vzhledem k běžné dobové praxi se navíc předpokládalo oktávové zdvojení basového partu violoncella kontrabasem. Za zmínku také stojí, že cembalo má v koncertech funkci sólového i doprovodného nástroje.
Cembalové koncerty psal Jiří Antonín Benda v první řadě pro svou koncertní činnost a věnoval jim proto zvláštní péči. Zanechal tak po sobě díla, která nesou otisk skladatelova kompozičního i osobního stylu a jsou v dnešní době právem znovu objevována k tiskům kritických edicí a nahrávkám.
Edita Keglerová - cembalo
