VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Ve tm? m? zanechte...
John Dowland, Jana Lewitová, Vladimír Merta

Ve tm? m? zanechte... 

   F10169   [8595017416927]   vyšlo 9/2008   napsali o nahrávce...

In Darkness Let Me Dwell - Lewitová, Merta 69:48
1.
Now, O now I need must part 4:01
2.
Stékejte slzy 1:13
3.
Flow my tears 7:00
4.
Come again 3:29
5.
Krystalky slz 1:01
6.
Go crystal tears 4:22
7.
If my complaints 2:44
8.
Má paní plakala 1:22
9.
I saw my lady weep 4:49
10.
Who ever thinks 4:24
11.
Za vznešený kabát cti 1:20
12.
Can she excuse 5:10
13.
Zelené rukávy 3:56
14.
Vím já jeden háje?ek 5:15
15.
Dot?rné myšlenky 0:52
16.
Unquiet thoughts 4:00
17.
Post?j, post?j smutku 1:32
18.
Sorrow, sorrow stay 3:38
19.
Rest, sweet nymphs 3:53
20.
Ve tm? m? zanechte 1:16
21.
In darkness let me dwell 3:39

Jana Lewitová: zp?v, viola, harfi?ka
Vladimír Merta:  zp?v, loutny, barytonová kytara, 12strunná kytara, bra?, viola da gamba, flétny, perkuse

Zdenka Kope?ná: zp?v (1, 4, 12)
Hana Fleková: viola da gamba (3, 6, 9)


If Musique and sweet Poetrie agree,
As they must needes [the Sister and the Brother],
Then must the Love be great, twixt thee and mee,
Because thou lovest the one, and I the other.
Dowland to thee is deare; whose heavenly tuch
Upon the Lute, doeth ravish humaine sense...    

Jestliže Hudba a sladká Poezie souzní,
Jakože musí, jsou? Sestra a Bratr,
Pak Láska velká musí mezi námi být,
Nebo? ty miluješ ji, já jeho.
Dowland nejdražší ti je; božský dotek jeho
Na Loutn?, smysly lidské uchvátí…

                                       Richard Barnfield, 1598

K p?eklad?m text? písní Johna Dowlanda se vracím po t?i desítky let. Pokusila jsem si utvo?it sv?t, do n?hož bych mohla bez p?ekážek vejít. N?které jsem si p?izp?sobila, abych neš?astný vztah vyjád?ila jako žena, a? v originálu si zoufá muž. Cht?la jsem, aby pro ?tení na vystoupení m?ly texty atmosféru a podstatu sd?lení, ale neubíraly ?as samotným písním. P?i nahrávání Vladimír na r?zné nástroje v duchu textu improvizoval a vznikly tak nové útvary, jakési mosty mezi námi a Johnem Dowlandem. Jen pro poslední, nejzáhadn?jší p?eklad písn? In darkness jsme použili hudbu, kterou jsme již d?íve nato?ili pro studentský film Ikaros. Její bez?asovost se nám k tomu hodila.
      Strofické písn? – Now, O now, If my complaints, Can she excuse jsou v rytmu galliardy, Come again, Who ever thinks, Unquiet thoughts v rytmu almandy, slova v nich mistrn? tan?í. Pod Flow my tears – Lacrimae je cítit vznešený rytmus pavany, avšak text, stejn? jako ve zcela volných, nestrofických písních Sorrow stay a In darkness, promlouvá melodií, která v p?edivu hlas? loutny slova p?edjímá, rozvíjí, dopovídá. Kdo byl autorem text?? Dvo?an, jehož jméno nebylo vhodné uvád?t? Byl autorem Can she excuse sám hrab? z Essexu? Pro I saw my lady weep byl p?edobrazem populární italský sonet, dal mu kone?ný tvar sám Dowland? Trojice Flow my tears, Sorrow stay, In darkness jsou tak osobní, intimní, napsal je Dowland sám?
     Zdá se, že melancholie, jež byla v Anglii p?elomu 16. a 17. století jakousi obecnou diagnózou – Dowland se podepisoval Semper Doland semper dolens, Dowland vždy truchlící, nebo Doland de Lacrimae, tedy Dowland, autor Lacrimae, nebo Dowland v slzách – p?es propast ?ty? století není vzdálena dnešním pocit?m. Hudba a poezie, Musique and sweete Poetrie nám zní pov?dom?, út?šn?.
      V?tšina písní nahrávky je z První knihy, písn? Flow my tears, I saw my lady weep, Sorrow stay z knihy Druhé a píse? In darkness let me dwell je z Hudební hostiny (vydané r. 1610).

Jana Lewitová

NEKLIDNÉ MYŠLENKY PANA D.
Kdo se umí zastavit, pohlédnout p?es rameno vlastního stínu, potká n?koho, kdo je mu vnit?n? podoben. Jakoby už n?kdy žil v jiné dob?, procházel d?v?rn? známými krajinami. Nalezl p?edobraz, archetyp krásy.

Dowland je náš sou?asník, na n?hož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenapln?né touhy a umn? erotizované verše prožíváme jako své vlastní.
      Vypjatý okamžik lidských d?jin spojil v jedné osob?, zmítané vášn?mi a osobními ambicemi, všechny tv?r?í síly epochy. Svrchovaná tvorba bývá spontánní, osobní, zaujatá, p?ístupná tajemná. První baladýr Evropy se jmenoval Jan z Nížin. John Dowland. Na pomezí samoty, nešt?stí, vytržení, luxusu bídy a bídy luxusních pocit?, v omezení doby, bídný služebník paní hudby vyklenul neopakovatelnou duhu – symbol splynutí slova a hudby, zem? a nebes.
      Jeho doba, obt?žkaná problémy, p?ála ve?ejnému ší?ení duchovních statk?. Sv?t se otevíral obchod-n?, geograficky a mocensky. Loutna sloužila v klášterech jako lehký a p?enosný nástroj zdokonalování a každodenního studia princip? harmonie. Velkorysá alžb?tinská Anglie ?ekala na osobnost, která vkro?í náhlým gestem do novov?ku. Který vzdálí píse? pouli?nímu dryá?nictví. Zvukomalba slov, prokomponovaný doprovod, t?sná souhra loutny s prom?nami melodie, vyvážení akord? s témbrem hlasu, sep?tí melodie a intelektuálního sm??ování textu – to jsou inovace, kterými Dowland založil dodnes trvající oblibu autorské písn?. Osudné zvraty osam?lého loutnisty, potulného génia, který tvo?í v okamžicích vzácné vnit?ní svobody, p?ipomínají dnes tuláka, hledajícího ztišení a osvícení, extázi a smí?ení zárove?.
     „Zlatý v?k“ autorské balady p?ichází sou?asn?, nebo v t?sném záv?su za výdobytky alžb?tinského divadla. Dowland spoléhal na všeobecn? p?ipravené, politicky orientované lidové publikum, oce?ující dobové narážky a špílce, ale i slastné spo?inutí v efemérních, snových krajinách bájné Arkádie. Osam?lá blaženost, vznešená samota… t?askavé spojení slov, která se navzájem odpuzují jako posvátný olej a oby?ejná voda. Máchovské básnické gesto, chmurné vid?ní sv?ta rozkladu, vášn? a unikající nad?je. Náladotvorný skladatel je nenápadný, ve?ejn? tajný agent. Vid?l víc, nežli sm?l sd?lit. Melancholie, t?žká trudnomyslnost – to je reakce na vnit?ní rozpor, banalizovaný pozd?jší romantickou tradicí. Charismatický loutnista dodává lesku uvadlé dvorní spole?nosti.
      Dowland hrál jist? zpam?ti, sniv?, zahled?n n?kam mimo ?as a prostor. Byl prvním loutnistou, který cílev?dom? objel tehdejší hudební sv?t, nasákl kosmopolitní senzibilitou odcházejícího manýrismu a raného baroka. Vrátil se do Anglie s novým životním pocitem. Loutnisté tehdy b?žn? ovládali n?kolik nástroj?, v?tšina jich také sama zpívala. Tabulatura p?ipomíná šifrované písmo, názornou pom?cku, kterou ocení i jazzový hrá?, znalý akordických zna?ek. Šest notovou osnovu p?ipomínajících linek zna?í hmatník loutny, vid?ný z perspektivy hrá?e. Basy jsou dole, nejvyšší nota t?sn? nad horní linkou. Ne?teme tedy abstraktní notaci, ale otisk skladatelovy ruky na nástroji. Vidí hmaty samotného Mistra. Tabulatura ale nerozvíjí abstraktní p?edstavivost jako notový záznam (zna?ka neur?í, zda jde o tón vysoký ?i nízký. Písmeno k na druhé strun? zní výš nežli prázdná struna a na strun? vyšší). Skladatelé psali i virtuózní skladby tak, aby je mohl p?ehrát i jejich vznešený mecenáš – pou?ený diletant, jemuž skladby p?ipisovali
s vynalézavou slovní ambaláží.
     Dowland nebyl nezávislým um?lcem, spíš nedocen?ným putujícím virtuózem. O pár desítek let pozd?ji by jej Janov, Benátky, Milán, Padova i Praha u?inily hv?zdou hudebních salon?. Pocit omezení, nevd?ku a horoucí touha povznést se z pozice toulavého génia na místo královnina u?itele, tajného platonického milence… jej vždy vrátila do rodné Anglie.
     Podle vlastních dopis? snad sehrál i roli pon?kud licom?rného zv?da, posla, jehož uši zaslechly mezi dv?ma rozloženými akordy i vojenská státní tajemství… Dowland byl ve sv?t? velkých intrik sám, zmítán pochybnostmi, p?ívaly melancholie a smutného humoru. Rozverná škádlivost panuje v malé rodin? loutnist? dodnes: m?j první anglický lektor se po pár tónech ušt?pa?n? zeptal: „Kolik lidí tu hraje na loutnu?“ „Patnáct,“ ?íkám. Celý ožil: „Gratuluji! Jsi šestnáctý nejlepší loutnista v ?echách!“
     Jak a s jakými konvencemi ?i kompromisy v?bec m?žeme p?istoupit k oživení p?vodních tisk? z roku 1595? Jaká byla úrove? hry a zp?vu, když ješt? šla loutna z ruky do ruky, p?es st?l, pokrytý ovocem a lah?dkami? Píse? sloužila k slastnému ukrácení chvíle, jako víno a kratochvilná vypráv?ní. Ší?ili ji rozpustilí studenti, pivo bylo jako jediný p?eva?ený nápoj doporu?ováno i kojenc?m. P?vodní lidové balady vykazují „renesan?ní“ výrazové prvky: p?írazy, nátryly, improvizované ozdoby. A naopak – v?tšina lidových tanc? se do?kala povýšení do stavu hudby vznešené. Strhující proud variací, improvizací, ozv?n a verzatility láká i dnešní jazzové hrá?e. „Nehledej hudbu v papíru. Máš ji v hlav?, obm??uj i oby?ejné rozložen? akordy. Zápis slouží jen jako improviza?ní pom?cka“... ?íkala nám vzácná bytost prachatických kurz? Evangelina Mascardi.
Osam?lost velkého Dowlanda zažívá každý žák. Existuje-li dnes n?kde p?evt?lení Johna Dowlanda, je jím Hopkinson Smith. V?hlasný p?ísný u?itel nám všt?poval um?ní najít, podržet si a správn? rozeznít jediný tón… Prchavé kouzlo chv?ní zdvojené loutnové struny, ideál zvuku, který se no?í zp?t do nástroje, aby se poté umn? krášleným otvorem vrátil do okamžitosti chvíle… útrpnost hodin, kdy jsme jeden po druhém opakovali stejné chyby…
     Loutna p?išla z Arábie, hrálo se na ni husím brkem, sloužila jako lidový i magický nástroj, symbolizující spojení matematiky a magie. Dodnes z?stává pro nástroja?e v??nou hádankou, postrádající typizaci. Dowlandovu loutnu si lze p?edstavit jako kytaru se zdvojenými strunami (sbory), nad nimiž je p?idána další, zp?vn? zabarvující sólová struna – chanterelle. Renesan?ní loutnu nahradí ve virtuózní h?e barokní loutna. Basy pod rozsahem klesají po celých tónech (diatonicky), netlumí se a dodávají loutn? bohaté alikvóty. T?ináctisborová chitarone a barokní kytara p?ichází do módy jako pr?razný rytmický nástroj, dopl?ující basso continuo cembala ?i varhanního positivu. Renesan?ní loutnu nahradí ve virtuózní h?e barokní loutna ?i kytara. V?tšina rozhovor? mezi loutnisty se stá?í k technickým otázkám: jaký nástroj zvolit? Jak ?íst nejasná místa v tabulatu?e, dodržet stylovost a sou?asn? dodat suché lite?e zdobnost, opojnost a vzn?t vlastní p?edstavivosti? Loutnisté tvo?í bizarní, pali?at? tvo?ivou rodinku. P?ejít k loutn? od kytary znamená vzdát se neht? tvo?ících zvonivý folkový zvuk, a vydat se na nejisté pole prstové hry. Najít uvoln?nost uvnit? ?ádu, který musíte nejd?ív poznat a p?ijmout za své a dodržovat, abyste jej pak nepatrn?, po svém, obm?nili. Za?áte?nická zatuhlost je dlouhodobé postižení kytaristy, který se domnívá, že loutnu zkrotí tím, co už umí. Bluesmanská duše staví na naprostém protikladu: málo techniky, hodn? osobního prožitku, excesivní stylizace do vagabunda, proplouvajícího životem. Loutnista vrcholící renesance ale stál se svým um?ním, dosud neprov??eným ?asem, v temném kout? hodovního sálu. Renesan?ní písn? rozsv?tlí i temná zákoutí salón?, utlumených t?žkými záv?sy.
      Po mnoha experimentech v domácím suterénu, kuchyni, r?zných kaplích a kostelech, ot?ásajících se dnes basovými frekvencemi projížd?jících aut, kvílením motorových pil ?i p?elétajících letadel, zvolili jsme polozapomenutý kostelík v Chot?i. Byl plný kýbl?, prken, cementových pytl? a sva?in zedník?, kte?í se zde st?ídali s pokrýva?i. Velebné ticho ob?as p?ehlušilo hu?ení telefonní techniky. Dowland zní sou?asn? snahou nejen popsat, odrazit dobu, ale dodat jí i sv?j osobní rozm?r. Pokusit se individuálním gestem p?im?t ji k náprav?. Loutnista je tak trochu také skladatelem. Pokud Dowland b?žn? zpracovával témata známých balad a tanc?, jak by jej inspirovala moravská balada o kráse a zmaru odcházející lásky? Pokusil jsem se to uhodnout v nádhern? vyklenuté písni Vím já jeden háje?ek. Svár pozemského, živo?išného, s nostalgií vznešených dálek a duchovního odtržení od pusté zem? trvá. Rozpoznáme v n?m náš nevábný problém s otev?eností písni?ká?ovy duše – a její slabosti, hroutící se pod tíhou moci a ambicí.
     Dowland sm??oval vysoko, ale nezakotvil na správné stran?. Jeho dopisy, dobov? obvyklé p?ípisy mecenáš?m, žádosti o p?id?lení místa královského loutnisty, odhalí odvrácenou (ne ovšem malichernou) stránku jeho génia. V?dom si své ceny žádal ovšem u anglikánského dvora o nemožné. Doba byla uvoln?ná – královnini oblíbenci se vydávali na pirátské výpravy, její lod? dobývaly Ameriku, vracely se s novými zprávami o zdrojích nez?ízen? sv?dného bohatství. P?ecitliv?lý, nad vzácným nástrojem sklon?ný génius vnímal všechny nové objevy jako ohrožení vlastních zásluh, postoj?, schopností. Jeho písn? zakládají tradici komorní, dechem a volným frázováním nesené deklamace.
Z prom?n jeho dur-mollových obrat? ?erpá folková tradice dodnes. Nebo si je naopak p?isvojil z lidových tanc??
      Pokud nebyl Dowland prvním sou?asným písni?ká?em, z?stává jist? jejich nedostižným guru. P?esáhl vlastní obzor, omezenost stylu své doby. Zasáhl svou písní nejvznešen?jší knížata i prosté pijáky ve venkovských putykách? Jeho melodie tvo?í dodnes rozeznatelnou, neklamn? osobní inspiraci dalších epigon?. Našel své osudové téma, básnickou pravdu, nezam?nitelnou techniku vedení vícehlasu. P?itom se nevzdálil do nedostižných výšin efektní virtuozity. Vychoval si oddané, chápající a tv?r?í publikum. Výsostn? povznesen nad marnivost doby svým citem i svými slabostmi ošálil v??nou tupost moci a u?inil náš sv?t harmoni?t?jším. Nesta?í jej pouze napodobit. Loutnisté se dodnes vydávají po jeho stopách, aby se ztratili na stejné k?ižovatce emocí, strastí, soužení a vytržení, na níž už n?kdo jednou stál. Jeho tabulatury jsou dnes voln? p?ístupné na internetu. Kam se ale vytratil plachý druh sou?asných pitek, ú?astník spor?, vášnivých st?et?? Z krutého mo?e zapomínání, zá?í jako pochode? v našich rukou magické jméno, samo o sob? zn?jící vábivou melodií: Jan z Nížin. John Dowland.

Vladimír Merta


recenze

Jsem zastáncem t?etího poslechu, a pokud se p?i prvním dostaví pocit mrazení v d?sledku hlubokého citového prožitku, ?ekám na n?j i p?i druhém a t?etím poslechu. A pokud m? interpretace znovu a znovu vtahuje do citové lé?ky a já do ní stále a stále padám, p?ekvapen vlastní nep?ipraveností, napl?uje doty?ný CD – alespo? z mého pohledu – všechny smysly um?leckého projevu, o kterém Hans Heinrich Eggebrecht napsal, že „vzniká skrze toho, kdo ho d?lá, tak, že dává zvukovému materiálu formu a p?itom mu vdechuje sv?j život, sv?j životní názor, myšlení a cít?ní“ (p?eklad Jarmila Gabrielová).
     Jsou tomu dva roky, co se britský rocker Sting vydal poslední únorovou ned?li 2007 na n?mecké turné s písn?mi Johna Dowlanda. Obrovský úsp?ch koncert? podtrhla prestižní nahrávací spole?nost Deutsche Grammophon, když Stingovi, v doprovodu srbského loutnisty Edina Karamazova, vydala CD pod názvem Songs from the Labyrinth. Po albu se zaprášilo, Dowland se dokonce díky Stingovi propracoval i do ?ela britských hitparád, což znamená, že opustil kom?rku pou?ených a vstoupil mezi hudbymilovné davy. John Dowland (1562–1626) je významným p?edstavitelem anglické renesance. Jako virtuos na loutnu proslul v celé tehdejší kulturní Evrop?, kterou se svým nástrojem procestoval. V Itálii okouzlily Dowlanda madrigaly Luky Marenzia (1554–1599) natolik, že jejich zp?vnost a poetiku p?enesl i do své nejhodnotn?jší skladatelské produkce, do písní s loutnovým doprovodem.
     Tyto písn? se po Stingovi staly nám?tem k vlastnímu vyjád?ení také ?eské dvojici Jana Lewitová a Vladimír Merta. Mezi ob?ma p?ístupy je však zásadní rozdíl: zatímco Sting p?ijímá svým hrubým hlasem Dowland?v sv?t mužských vášní a bolestí, orientuje se v n?m a vypl?uje ho vlastní p?edstavou, Jana Lewitová vtahuje Dowlanda do svého sv?ta, po n?m k ní vstupuje i poslucha?, a musím p?iznat, že je to sv?t nádherný. Plný n?hy, pokory a touhy. Sama Lewitová v bookletu píše: „…k p?eklad?m text? písní Johna Dowlanda se vracím po t?i desítky let. Pokusila jsem si utvo?it sv?t, do n?hož bych mohla bez p?ekážek vejít. N?které jsem si p?izp?sobila, abych neš?astný vztah vyjád?ila jako žena, a? v originálu si zoufá muž.„ K poznání toho, jak velký je mezi ob?ma sv?ty rozdíl, si sta?í poslechnout nap?íklad písn? Come again, Flow my tears, nebo Can she excuse v podání Stinga a Lewitové.
     Nádherné jsou také p?eklady anglických text? do ?eštiny, jež Jana Lewitová zprvu za loutnového doprovodu recituje. Až poté, když je navozena ta správná atmosféra, p?ichází ?as na hudební vyjád?ení v angli?tin? (podobným zp?sobem prezentoval Shakespearovy sonety na stanici Vltava Martin Hilský). Také doprovodné instrumentální zpracování p?ekra?uje v?tšinu mn? dosud známých model? praktikovaných v oblasti interpretace renesan?ní hudby. A p?estože se v této oblasti pohybuji ?ast?ji než v jiných hudebních stylech, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel tak uhran?ivé p?enesení 400 let staré hudby do sou?asných emocí. V?tšina nahrávek renesan?ní hudby, které znám, je zahalena do rubáše z unylosti, jehož krej?í nem?l ani potuchu o síle hudebního vyjád?ení zrozené z fantazie a rizika. Zato mu z každé kapsy vy?uhují v?decké spisy, jež mají s um?ním málo spole?ného. Ani Mert?v text v bookletu se nedá v?adit do ustálené p?edstavy o pr?vodních studiích k renesan?ní hudb?, p?edkládané poslucha??m koncertn? nebo na CD. Za?íná slovy „Dowland je náš sou?asník, na n?hož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenapln?né touhy a umn? erotizované verše prožíváme jako své vlastní,„ což je opa?ný postup oproti b?žné praxi, kdy poslucha? je vtahován do minulosti.
     Hudba je branou do extáze a odemyká ji interpret! Myslím si, že Jana Lewitová s Vladimírem Mertou nalezli správný klí?.

Josef Šebesta, 5* pro ?asopis Harmonie, 2009/5

Když v p?li šedesátých let za?al prorážet do rockových hitparád písn?mi milostného, posléze i politického charakteru Donovan Phillip Leitch z britského Maryhille, byl brán spíše jako klon dylanovské vlny protestsongu. Ve skute?nosti byl dobým pokra?ovatelem typické anglické sólové pís?ové formy s loutnovým doprovodem, na jejímž po?átku stál skladatel a loutnista John Dowland (1563-1626). By? Evropy znalý skladatel byl inspirován špan?lskými loutnovými a pa?ížskými dvorními písn?mi, stvo?il repertoár, který je sou?ástí pokladu anglické hudby. Dowland se p?i?adil k velikán?m um?ní narozeným b?hem šestnáctého století, k part?, v níž nacházíme Cervantese, Monteverdiho, Shakespeara ?i Velázqueze. Protože géniové, jak pravil Picasso, jsou vždy moderní nejen ve své dob?, ale nad?asov?, plody jejich ducha vždy znovu lákají k uchopení po svém um?lce p?íští. Ti potom k dar?m minulosti p?istupují op?ení jen o písemné podklady a sv?j instinkt. U nás, inspirovaná tvorbou anglického barda, z n?hož politické názory svého ?asu také ud?laly exulanta, aktuáln? vznikla nahrávka Jana Lewitová & John Dowland & Vladimír Merta: VE TM? M? ZANECHTE… (Arta/2HP, 69:48, 2008). P?ed lety Dowlandovy písn? také nazpíval nap?íklad tenorista z Hilliard Ensemble Johna Pottera John Dowland : IN DARKNESS LET ME DWELL (ECM/2HP, 72:34, 2008). Dramaturgie obou nahrávek zvolila, jak vidno, pro název alba stejnou Dowlandovu píse?, ale také ?adu písní - Come Again, Fly My Tears, Now, O Now I Needs Must Part ?i Go Crystal Tears. U obou nahrávek lze ?íci, že pietn? ctí Dowlandovu hudbu, její smutek, stesky a nenapln?né touhy z ní ?iší i beze slov, nic na tom nem?ní ani nástrojové obsazení (Potter s loutnou, barokními houslemi, kontrabasem a sopránsaxofonem ?i basklarinetem Johna Surmana). Vladimír Merta vedle loutny, barytonové a 12strunné kytary, bra?e, violy da gamba, flétny a perkusí ob?as také zpívá, ale p?edevším doprovází zp?va?ku výte?ného a hladícího hlasu Janu Lewitovou. Spolupráce je to poda?ená, a toto je už jejich t?etí spole?ná nahrávka staré hudby. V n?kterých skladbách jim vypom?že ješt? zp?va?ka Zdenka Kope?ná a Hana Fleková hrající na violu da gamba.
     Skv?le vybavená vložka s procít?ným informa?ním textem Mertovým a autorskou vysv?tlivkou Lewitové k repertoáru obsahuje anglická p?vodní slova a Lewitové povedený volný básnický p?eklad. N?kterým písním p?edchází Lewitové recitace p?ebásn?ného textu s improvizovaným Mertovým doprovodem. Mimo Dowland?v repertoár na albu najdeme proslulý „standard“ sv?tové hudby Zelené rukávy, který je autorsky p?ipisován italskému anonymovi 17. století, le? zdomácn?l mezi irskými baladami a pat?í k oblíbeným kousk?m nejen folku, ale také moderního jazzu. Zde si jej zazpívá sám Merta na vlastní protivále?ný text. Dalšími výjimkami je op?t Mertovo podání ?eské lidové Vím já jeden háje?ek a píse? Rest, sweet nymphs Dowlandova anglického vrstevníka Francise Pilkingtona (1565-1638). P?i poslechu repertoáru Dowlanda a jeho souputník? dospíváme snadno k názoru, že s érou pís?ových skladatel? sedmnáctého století nastává v rámci západní Evropy lokální forma „globalizace“ po hudební stránce um?lých – nikoli tedy folklórních písní: stále snadn?jší pohyb po kontinentu, v?etn? britských ostrov?, umož?uje vzájemnou inspiraci. Proto Dowlandovy songy musí být blízké každému, kdo se pohybuje v oblasti moderního folku, folkrocku, ?i u nás v tzv. „trampské“ ?i „portovní“ písn?, kteréžto žánry historický materiál zbavily oparu starobylosti a umožnily civiln?jší p?vecký projev. „Vážná“ edice produkce 2HP se setrvale vyzna?uje pe?livou p?ípravou projektu jak ze strany dramaturgie, tak od samotných interpret? a její po?iny lze za?adit k nadžánrov? pou?ným nahrávkám, které stojí zato poslouchat s otev?enýma ušima.

Vladimír Kou?il, pro kulturní magazín UNI, b?ezen 2009

RENESAN?NÍ PÍSNI?KÁ?
     Neoby?ejn? p?sobivé album vydává na zna?ce Arta Records JANA LEWITOVÁ a VLADIMÍR MERTA. Základem této novinky je tvorba anglického renesan?ního loutnisty Johna Dowlanda a podle jedné z jeho písní se jmenuje VE TM? M? ZANECHTE... Jana zpívá a hraje na violu a harfi?ku, Vladimír vedle zp?vu hraje na loutnu, kytary, violu da gamba, flétny a perkuse. Jsou zde i dva hosté, takže ve t?ech písních s Janou zpívá Zdenka Kope?ná, a sametovými tóny další violy da gamba obohacuje zvuk t?í skladeb Hana Fleková.
     Skladby jsou zpívány v originále, p?vodní texty i jejich ?eské p?eklady vytvo?ené Janou najdeme v bookletu, ale v?tšinu p?eklad? slyšíme i z alba. P?ed uvedením skladby Jana nebo Vladimír recitují s hudebním podkreslením ?eskou verzi, což pomáhá k lepšímu vnímání následujícího zp?vu. O tom, že se nejedná o žádné veselé pop?vky sv?d?í název písn? titulní i n?kterých dalších – Stékejte slzy, Krystalky slz, Má paní plakala, Dot?rné myšlenky, Post?j, post?j smutku... Také se tu objevuje jedna píse? Dowlandova sou?asníka, skladatele a duchovního Francise Pikingtona, kterou auto?i za?adili pro úlevu z melancholie, jak píší v bookletu. Jedná se o píse? k navození hezkého spaní, což dokumentují hned úvodní verše: "Sp?te, nymfy sladké, spánek a? o?aruje o?i/ Má loutna vám bude hrát." Vladimír ješt? p?idal dv? písn? lidové – skotskou a moravskou. Na známý traditional Green Sleeves, neboli Zelené rukávy, který si sám otextoval a moc hezky zazpíval, navazuje písní Vím já jeden háje?ek ve své vlastní úprav?.
     Jak už jsem se zmínil, Dowlandovy písn? nesrší optimismem, ale díky výborným interpret?m i aranžím se poslouchají moc hezky. Navíc n?které ty texty zní neoby?ejn? sou?asn?, jako t?eba úvod písn? Can She Excuse: "Za vznešený kabát cti chce se podlost skrýt?/ Do laskavosti halit bezcitnost?" Jak je vid?t, nectnosti p?etrvávají staletí a protest? proti nim nebude nikdy dost.

Ivan Kott (Jonáš klub)

další nahrávky Jany Lewitové a Vladimíra Merty:

CD alba Jany Lewitové:

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net