JAN DISMAS ZELENKA: Missa Omnium Sanctorum ZWV 21
Christe eleison ZWV 29, Barbara dira effera ZWV 164
Ensemble Inégal, Pražští barokní sólisté, Adam Viktora

Ensemble Inégal
housle: Helena Zemanová, Jan Hádek, Jana Chytilová, Eleonora Machová, Magdalena Malá, Petra Ščevková, Vojtěch Semerád, Martina Stillerová, Lenka Torgersen
viola: Lýdie Cillerová, Ivo Anýž, František Kuncl
violoncello: Jonathan Pešek, Libor Mašek, Hana Fleková
hoboj: Eduard Wesly, Petra Ambrosi, Tereza Pavelková, Marcel Plavec
fagot: Kamila Marcinkowskar, Kryštof Lada
teorba: Jan Krejča
kontrabas: Ondřej Balcar, Alessandro Giachi
varhany: ladimír Roubal
Prague Baroque Soloists
soprán: Gabriela Eibenová, Yvetta Fendrychová, Stanislava Mihalcová, Renata Pušová, Barbora Sojková
alt: Daniela Čermáková, Lenka Čermáková, Marta Fadljevičová, Pavla Štěpničková
tenor: Václav Čížek, Hasan El Dunia, Tomáš Lajtkep, Stanislav Mistr, Ondřej Múčka
bass: Tomáš Král, Marian Krejčík, Jaromír Nosek, Aleš Procházka
řídí Adam Viktora

Jan Dismas Zelenka (1679–1745) byl nejstarším synem kantora a varhaníka v české vesnici Louňovice pod Blaníkem. Jeho nedochovaná hudba ke školské hře Via laureata (ZWV 245) z roku 1704 a tři malá sepolkra Immisit Dominus pestilentiam, 1709 (ZWV 58), Attendite et videte, 1712 (ZWV 59) a Deus Dux fortissime, 1716 (ZWV 60) dokládají Zelenkovy dřívější vazby na jezuitské instituce v Praze, obzvláště na klementinskou kolej. Zelenka nakonec našel svůj domov v Drážďanech, sídle saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Dvorní orchestr v Drážďanech prošel roku 1709 reorganizací a z účetních záznamů lze vyčíst, že Zelenka nastoupil do orchestru jako kontrabasista v roce 1711, byť je možné, že do Drážďan přijel dříve. Jeho skladatelské ambice se projevily záhy po příjezdu. Zkomponoval Missa Sanctae Caeciliae (ZWV 1) a mši věnoval Augustovi II. Poprvé byla provedena v roce 1711 na svátek svaté Cecílie (22. listopadu) v nedávno dokončené královské katolické kapli. O tomto dni referovalo Diarium Missionis drážďanských jezuitů: „Hudba zpívané mše, nedávno napsané Zelenkou, který je také královským hudebníkem, byla provedena francouzskými královskými hudebníky na počest svaté Cecílie, panny a mučednice.“ [Musicam pro Sacro cantato fecerunt Galli Regii Musici in honorem Sanctae Caeciliae Virginis et Martyrae quam recenter composuit Dominus Zelenka, pariter Musicus Regius.].
      Zelenka poslal partituru králi a připojil k ní žádost o udělení stipendia na roční studijní cestu do Itálie a Francie. Z této žádosti se dovídáme, že Zelenkovými učiteli skladby byli hrabě Hartig z Prahy a drážďanský kapelník Johann Christoph Schmidt. V záznamech je uvedeno, že roku 1715 byl Zelenka jedním ze čtyř hudebníků, kteří měli být vysláni do Benátek, kde pobýval během své kavalírské cesty saský princ Friedrich August. O tom, že Zelenka Benátky skutečně navštívil, není žádný důkaz, zato o jeho vídeňském pobytu se dozvídáme z partitury ofertoria Currite ad ara (ZWV 166), kam připsal dataci: „ …a Vienna li 13. Juni: 1716”. Ve Vídni zůstal (zda bez přerušení nebo souvisle, není známo) do začátku roku 1719, pravděpodobně ve službách saského prince, který se tehdy dvořil arcivévodkyni Marii Josefě Habsburské, starší dceři císaře Josefa I. (zemřel 1711). V té době Zelenka také studoval u císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe a opisoval značné množství skladeb. Zkomponoval též čtyři orchestrální Capriccia (ZWV 182–185), jež byla téměř jistě hrána při zábavných podnicích pořádaných princem. Kromě toho Zelenka ve Vídni v roce 1717 dával hodiny kontrapunktu flétnistovi Johannu Joachimovi Quantzovi, jak se dovídáme přímo od flétnisty. V únoru 1719 se Zelenka vrátil do Drážďan, kde se zapojil do bohatých hudebních událostí, které doprovázely oslavy spjaté s příjezdem saského prince a jeho nevěsty Marie Josefy. V příštích letech se tato žena stala věrnou podporovatelkou Zelenky a byla to ona, která nakonec převzala zodpovědnost za hudební provoz v drážďanském dvorním katolickém kostele. Během dvacátých a na počátku třicátých let napsal Zelenka pro tuto dvorní kapli velmi mnoho děl – mše, requiem, skladby pro obřady Svatého týdne, čtyři cykly žalmů k nešporám, litanie a řadu menších skladeb. Tyto skladby, spolu s rozrůstající se vlastní sbírkou, Zelenka evidoval ve svém inventáři (Inventarium rerum Musicarum Variorum Authorum Ecclesiae servientium), jehož první zápis nese datum 17. leden 1726. Po smrti drážďanského kapelníka Johanna Davida Heinichena v červenci 1729 Zelenka plně převzal starost o církevní hudbu pro královskou kapli. Spolupracoval jak s královskými hudebníky, tak se stále narůstajícím počtem hudebníků chrámových složených z choralistů (chlapecké hlasy) a instrumentalistů, tzv. Kapellknaben.
      Když v únoru 1733 zemřel polský král August II., jeho syn Friedrich August II. se stal saským kurfiřtem. Později téhož roku byl zvolen polským králem jako August III. Korunovace Friedricha Augusta a Marie Josefy se konala v Krakově 13. ledna 1734. Zelenka byl jedním z mnoha hudebníků, kteří se tehdy ucházeli o místo kapelníka. Zelenkova nevyslyšená žádost novému králi o kapelnickou funkci (titul nakonec získal Johann Adolph Hasse) obsahovala též prosbu o finanční ohodnocení práce, kterou vykonal pro královskou kapli po Heinichenově smrti, a o finanční odškodnění za hudbu, kterou kopíroval nejen ve Vídni, ale i v Drážďanech. Zatímco dvůr pobýval na cestách v Polsku, Zelenka pokračoval v komponování – byť sporadicky. Z této doby pocházejí dvě z jeho tři velkých oratorií pro Svatý týden: Gesù al Calvario z roku 1735 (věnované královskému páru, který byl stále ještě v Polsku) a I penitenti al Sepolchro del redentore, stejně jako úchvatná Missa Sanctissimae Trinitatis z roku 1736. Mezi další Zelenkova hlavní díla patří serenata Il Diamante (1737), Miserere (1738) a Missa votiva (1739), zkomponovaná jako dík za uzdravení. V roce 1740 začal Zelenka pracovat na svém posledním rozsáhlém projektu, který ovšem nikdy neuskutečnil: na kompozici šesti tzv. posledních mší (Missae ultimae), k nimž patří také Missa Omnium Sanctorum (ZWV 21). Když Zelenka v noci z 22. na 23. prosince 1745 zemřel, zůstalo z tohoto mešního cyklu jen torzo.
Traduje se, že Zelenka trávil poslední léta života v ústraní jako solitér a uzavřený podivín. Takový portrét Zelenky se opírá o zmínku publikovanou v roce 1862 Moritzem Fürstenauem, který uvádí, že Zelenka žil zřejmě poněkud samotářským a izolovaným životem. Přesto byl svými současníky obdivován, jak se můžeme dočíst v tisku Johanna Gottloba Kittla Lob-Gedicht auf die sächsische Hofkapelle z roku 1740, v němž vyjadřuje k Zelenkovi velký obdiv, když tvrdí, že „je vysoce uznávaným a vynikajícím virtuosem“ a že v jeho církevní hudbě „cítíme nebeské radosti“. Kromě toho od Friedricha Rochlitze, který to slyšel od Johanna Firedricha Dolese, se dovídáme, že nejméně dva Bachovi žáci – Doles sám a Gottfried August Homilius – nijak neskrývali, že dávají přednost Zelenkově církevní hudbě před hudbou drážďanského hlavního kapelníka Hasseho. Ve světle těchto názorů je nepravděpodobné, že by byl Zelenka nešťastným a podceňovaným hudebníkem, jak se nám popularizační historie snaží namluvit.

Barbara dira effera! (ZWV 164)
Někdy ve třicátých letech 18. století zkomponoval Zelenka nejméně dvě, možná tři moteta s uplatněním obligátního sólového fagotu. Jsou to: jednověté světské moteto Qui nihil sortis (ZWV 211) pro sólový soprán a alt se sólovým hobojem a fagotem za doprovodu ripieno smyčců, hoboje a bassa continua. Sollicitus fossor (ZWV 209), patřící mezi díla, u nichž je Zelenkovo autorství sporné (s méně výrazným partem sólového fagotu), a oslnivé „Motetto pro Resurrezione“ Barbara dira effera! Tyto kompozice svádějí k domněnce, že jejich vznik souvisí s příjezdem virtuózního fagotisty z Prahy Antonína Mösera do Drážďan, kde se cca roku 1738 stal členem dvorního orchestru. A co se týče vokálního sólisty, kterého měl Zelenka při komponování na mysli, pak mohl v motetu Barbara dira effera! zpívat altový part kterýkoliv z kastrátů, kteří se během třicátých let pohybovali na hudební scéně dvora: Nicolo Pozzi, Antonio Gualandi (Campioli) nebo Domenico Annibali.
      Do svého inventáře zapsal Zelenka tuto skladbu jako „Mottetto. Barbara dira effera! A Contralto Solo, Violini 2, Oboe 2, Viola, Fagotto e Basso Continuo. Z“. Moteto je napsáno pro sólový hlas s instrumentálním doprovodem. Autor latinského textu zůstal neznámý. V hudebním katalogu katolického dvorního kostela v Drážďanech z roku 1765 je k incipitu této skladby připojena poznámka, z níž je zřejmý účel díla: „Pro Resurrect[ione]. D[omi]ni“. (V katolickém kostele drážďanského dvora začínaly oslavy vzkříšení v osm hodin večer na Bílou sobotu a pokračovaly po celé následující tři dny). Barbara dira effera! má tři věty. Moteto otevírá virtuózní a rozsáhlá „ohnivá“ árie „Allegro assai, e sempre fiero“ pro sólový alt a obligátní fagot s doprovodem smyčců, dvojplátkových dechových nástrojů a bassa continua. Po dramatickém návalu mučivé zuřivosti přechází recitativ od hrůzy smrti k triumfu života, který ústí do finální árie – jásavého Alleluja. Forma árie–recitativ–árie byla používána pro moteta zpívaná v té době v chrámech vídeňského dvora. Připomeňme moteto Plaudite, sonat tuba (K 165) císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe, provedené ve Svatoštěpánském dómu ve Vídni roku 1736 na svátek Zmrtvýchvstání (Dominica Resurrectionis). V obou kompozicích hraje důležitou roli obligátní nástroj, který doprovází sólový hlas v úvodní árii (Fux používá sólovou trubku) a po recitativu je finální věta každé z obou zmiňovaných skladeb komponována na slovo Alleluja! K autografu partitury Barbara dira effera! bylo kdysi připojeno třináct provozovacích partů, které jsou dnes nezvěstné.

‘Christe eleison’ (ZWV 29)
     Zelenkův autograf partitury jedné mešní části v e moll se původně zachoval spolu s fugou Cum Sancto Spiritu, která uzavírá Missa Dei Filii (ZWV 20) z cyklu Missae ultimae. Árie Christe eleison je napsána pro sólový alt s doprovodem smyčců a bassa continua. Přestože v Zelenkově odkazu je tato překrásná věta samostatnou skladbou, byla pravděpodobně součástí jedné z autorových Missae ultimae. Mohla by být fragmentem jedné z nedokončených posledních mší, ale přesvědčivější verzi opřenou o stylové prvky a tóninu nabízí databáze Zelenka-Dokumentation, kde je tato věta zamýšlena jako náhrada za Christe eleison v jedné z dokončených Missae ultimae – zřejmě Missa Omnium Sanctorum. Tuto tezi podporuje papír i formát partitury, které korespondují s uvedenými mšemi z cyklu Missae ultimae a také s Litaniae Lauretanae ‘Salus infirmorum’ z let 1741–1744 (ZWV 152).

Missa Omnium Sanctorum (ZWV 21)
      Neznáme žádný přímý podnět, který vedl Zelenku k záměru započít s prací na velkém nedokončeném cyklu tzv. posledních mší. První z nich nazvaná Missa Dei Patris (ZWV 19: „Missa ultimarum prima“) byla dokončena 21. září 1740 (jak je uvedeno na poslední straně mše), den před odjezdem Augusta III. a Marie Josefy do Polska. Je to Missa tota se zhudebněním všech částí mešního ordinaria od Kyrie po Agnus Dei. Zelenka ještě napsal druhou mši z tohoto cyklu – Missa Dei Filii (ZWV 20: „Missa ultimarum secunda“), což je nedatovaná Missa brevis, která se skládá pouze z částí Kyrie a Gloria. Tento typ mše byl neapolskou specialitou a stal se nejpropracovanějším a nejoblíbenějším žánrem tamní církevní hudby.
      Poslední známou dokončenou mší z této série je další Missa tota nazvaná Missa ultimarum sexta et fortè omnium ultima dicta Missa OO SSrum („šestá z posledních mší s titulem Missa Omnium Sanctorum“). Gloria z této mše nese datum 3. února 1741. Kromě iniciál L: J: C: (Laus Jesu Christo), které Zelenka vepsal do záhlaví každého ze čtyř svazků jednotlivých částí mše (Kyrie; Gloria; Credo; Sanctus et Agnus), se v celém autografu objevuje na čtyřech místech autorova obvyklá dedikace (s jednou variantou): A M D G B M V OO SS H AA P J R (Ad Majorem Dei Gloriam | Beatae Mariae Virgini [et] Omnibus Sanctis Honor | Augustissimo Principi in Reverentia). Proč Zelenka označil Missa Omnium Sanctorum jako v pořadí šestou mši z cyklu, není jasné. Třetí, čtvrtá a pátá jsou buď ztraceny, nebo mohly být zhudebněny dříve, nebo dokonce nebyly napsány vůbec. Každá z těchto tří posledních mší je obsazena čtyřmi vokálními sólisty, čtyřhlasým sborem s instrumentálním doprovodem, který je psán pro první a druhé housle, violy, první a druhý hoboj a basso continuo, v němž Zelenka předepisuje violoncello, kontrabas, fagot, varhany, případně theorbu. S vokální složkou (Zelenka měl na mysli sóla a sbor obsazené pouze muži) a orchestrem pracuje na principu střídání sóla a ripiena. Nezdá se, že by pro některou z Missae ultimae byly rozepsány jednotlivé party, ačkoliv z katalogu z roku 1765 se dozvídáme, že kdysi existovaly hlasy pro Gloria z Missa Dei Filii. Drážďanský dvůr si totiž vymínil, že zpívaná mše by neměla být delší než 45 minut (jezuitské Diarium z 15. ledna 1741 vyjádřilo radost nad stručností zpívané mše zkomponované knězem Fr Johannem Michaelem Breunichem SJ), a tomuto požadavku by ani jedna z obou Zelenkových celých mší nevyhovovala.
      Forma mše, jak se vyvinula v Neapoli během první poloviny 18. století, Zelenku nepochybně ovlivnila. Ve své sbírce chrámové hudby měl také díla neapolských skladatelů, jakými byli Francesco Durante (1684–1755), Francesco Mancini (1672–1737), Domenico Sarro (1679–1744) a Alessandro Scarlatti (1660–1725). Navíc, mezi lety 1738 a 1740, kdy saský princ Friedrich Christian pobýval během své kavalírské cesty v Itálii, byla neapolská chrámová hudba – včetně zhudebněných mší Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) – posílána zpět do Drážďan. Missa Omnium Sanctorum je typickým příkladem tzv. číslové mše komponované ve stilo misto, což znamená, jako v tomto případě, že zde stojí vedle sebe tutti sbory a brilantní koncertantně pojaté vokální a instrumentální věty, stejně jako energické fugy psané ve stile antico, dvojité fugy, fugy s nezávislým instrumentálním doprovodem a sólové árie s typickými znaky galantního stylu.
      Úvodní Kyrie eleison I, Christe eleison a Kyrie eleison II mají ustálené formové schéma: sborové tutti – sólová árie („arioso“ pro sólový tenor) s instrumentálním doprovodem (později Zelenka tuto větu paroduje ve svých Litaniae Lauretanae ‘Consolatrix afflictorum’ z roku 1744, ZWV 151) – tutti sborová fuga. Gloria má šest vět. Gloria in excelsis Deo je napsána jako zářivý koncertantní sbor, zatímco Qui tollis peccata mundi pojal Zelenka jako árii pro sólový soprán. Následují dvě dvojice vět. Quoniam tu solus Sanctus I v tutti sboru a orchestru uvozuje árii Quoniam II (v galatním stylu pro sólový alt s doprovodem prvních a druhých houslí, viol a bassa continua); Cum Sancto Spiritu I je opět introdukcí v tutti k energické fuze Cum Sancto Spiritu II, která uzavírá část Gloria.
      Jak kdosi poznamenal, dlouhý dogmatický text Creda obecně inspiruje k nejméně imaginativním zhudebněním ze všech mešních částí. Ovšem Zelenka zhudebňuje text jako plně prokomponovanou větu. Ačkoliv má rozsah pouhých 263 taktů (a hodně textu se překrývá), Credo z Missa Omnium Sanctorum se rozpadá do pěti jasně patrných oddílů: Credo, Et incarnatus est, Crucifixus, Et resurrexit a Et vitam venturi saeculi, Amen. Živý úvod tvoří klasický ritornel – pevně ukotvený v tónině a moll, který sestává ze tří hlavních úseků: vstupu – pokračování a rozvíjení úvodních myšlenek – závěru v hlavní tónině. Úseky tohoto ritornelu spojují epizody, v nichž jsou proklamovány dogmatické pravdy Creda. Hudební materiál ritornelu také vystupuje na pozadí sborově, sylabicky deklamovaného textu. Objevuje se též jako instrumentální mezihra buď samostatně nebo v kombinaci s hudebním doprovodem. A tak každý z těchto úseků i přes mnohost různých a kontrastních prvků přispívá k celistvosti věty.
      Po Sanctus ve sborovém a orchestrálním tutti následuje pozoruhodné Benedictus pro soprány a alty, které zpívají pseudogregoriánskou melodii v unisonu s doprovodem vířivých vysokých smyčců. „Osanna in excelsis“ v přísně fugovém tutti uzavírá tuto část mše. A nakonec, Agnus Dei je komponováno jako majestátní koncertantní sbor následovaný částí pro sólový bas; návrat hudby Kyrie II na text „Dona nobis pacem“ pak vytváří velký oblouk uzavírající Zelenkovu šestou a poslední mši.

Janice B. Stockigt

Další nahrávky s hudbou J.D.Zelenky v provedení Ensemble Inégal:

Jiné nahrávky souboru Inegal: