VILLALOBOS/LODERBAUER – RE: ECM / ECM 2211/12                                 player

recenze (Lidové noviny, červen 2011)

“Immersing oneself in the productions of ECM, one learns a lot about the optimum sound experience. We too have the paramount rule of making no compromises where sound is concerned.”- Ricardo Villalobos and Max Loderbauer.

“Re: ECM” presents sound-structures by Ricardo Villalobos and Max Loderbauer based on ECM recordings by Christian Wallumrød, Alexander Knaifel, John Abercrombie, Miroslav Vitous, Louis Sclavis, Wolfert Brederode, Paul Giger, Enrico Rava/Stefano Bollani/Paul Motian, Arvo Pärt and Bennie Maupin.

Developed and produced at Laika Studio in Berlin in the autumn of 2009, this double album is the outcome of a long engagement with the label’s music on the part of Ricardo Villalobos. The Chilean-born electronic music producer and DJ, a long-time follower of Manfred Eicher’s jazz and new music productions, began experimenting several years ago with the integration of ECM titles into the flow of his DJ-sets in the clubs.

“It started with Arvo Pärt’s ‘Tabula Rasa’ and went on with music of Alexander Knaifel and others”, he recalls. Watching the dancers on the club floor, Villalobos concluded that “if one combines the functionality of reduced electronic structures with the living textures of ECM productions, it ignites new passions on a subliminal level….The most important thing is to harmonize these two worlds, without them aspiring to mutually deactivate each other, to keep both – the organic and the electronic – in balance.”

To explore further the possible relationships between ECM’s space-conscious musical sound-world and the sonorities of the new electronic music, Villalobos invited Max Loderbauer (well-known, in techno circles, for his work with Sun Electric, Chica and the Folder, and the Moritz von Oswald Trio) to collaborate on a project addressing ECM music. With live mixing board and modular synthesizer as their instruments, the duo engaged with ECM’s atmospheric spectrum, interacting with the label’s catalogue in unorthodox ways:

“We chose specific ECM productions that offered parts where instruments, voices/choirs, atmospheres, were self-sufficient and isolated in the room,” the duo report in the album’s liner notes. “We also used pauses, gaps, and the microphonic impressions of the rooms as source material. To begin with, these sparsely orchestrated parts were worked into loops. We then organized our machines in the studio in such a way that we could use the predetermined loop-elements as impulses and primers for all electronically generated sounds. In this way the sonic treatment was always controlled by the original parts of the original recordings…The arrangement of the equipment can almost be compared to a band situation, because the individual components of the system react to each other and sometimes even enter an improvisational mode. Adjusted in a certain way the machines start composing by themselves, by means of communicating algorithms.”

ECM has a long history of working with electronically-generated sound at the most diverse levels – from the Music Improvisation Company to “Kurtágonals”, from Karlheinz Stockhausen to Nils-Petter Molvaer’s “Khmer” remixes. On “Re: ECM” a selection of the label’s recordings are taken apart, reassembled, and reworked into new compositions through electronic processing. For Villalobos, this is also a token of affection, and he and Loderbauer hope that the present album will bring the original recordings to the attention of a new audience.

Manfred Eicher visited the duo in Berlin in the early stages of their recording process, and later supervised the mastering of the music in Munich. “Manfred understood that our approach to his music is extremely respectful and that it actually works, and so encouraged us to proceed with the project, offering us complete freedom in choosing the original songs. We believe that we were able to get to the heart of this space-using music with very little compression, this characteristic ECM-aesthetic, with our adaptations. On ‘Re: ECM’, the concept of space is being transformed into a new, elastic, breathing, almost surreal timelessness. Fusing our electronic system with the acoustic recordings of the original productions, which contain the entire information of spatial atmospheres, a completion is taking place, returning those qualities which electronic music – in its very specific way – is missing.”

Revitouš v mixéru
     Miroslav Vitouš je jedním z muzikantů, kteří se – ne tak úplně vlastním přičiněním – stali součástí kurážného projektu. Na jeho počátku stálo nutkání chilského elektronika Ricarda Villalobose vmíchávat do klubové hudby nahrávky, které v klubech běžně neznějí. Když producent z Universal Music zaslechl, jak do spleti beatů zasazuje útržky z Arva Pärta, nabonzovali tu zvěst šéfovi vydavatelství ECM, producentu Manfredu Eicherovi. Villalobos pustil Eicherovi pět tracků a získal svolení k remixerskému projektu. Směl použít cokoli z katalogu ECM: vybral si i titul kontrabasisty a skladatele Vitouše Emergence.
Nové dvojalbum Re: ECM je cenné tím, jak tu na sebe narážejí rozdílné hudební, a tedy i společenské komunity. Villalobos, který s rodiči ve třech letech na útěku před Pinochetem přesídlil do Německa, má velmi dobré jméno na scéně nezávislé elektroniky a patří ke klíčovým vynálezcům stylu minimal techno. To je pochopitelně naprosto jiná estetika, než jazzmani a skladatelé kolem ECM – John Abercrombie, Paul Motian či Louis Sclavis. Ale Eicher jako producent měl vždycky tendence utopického diktátora: „ekumenicky“ přibližovat vzdálené a ukázat, že v harmonii může koexistovat třeba brazilský a skandinávský improvizátor. Podobně i tady dává prostor hráčům na fragmenty nahrávek, aby osvědčili, že mohou být stejně srozumitelní a humánní, jako Abercrombie a spol.
Konečně, podle svědectví obou autorů Re: ECM (s Villalobosem spolupracoval německý Max Loderbauer) spontaneita měla při vzniku silné místo. Používali totiž elegantní starší mixpult, který nedisponoval pamětí, jež by po vypnutí zafixovala nastavené hodnoty. V praxi to znamenalo, že muzikanti museli zvukovou koláž dokončit, než večer odešli ze studia a zhasli: jinak by byl výsledek ztracený. Pracovali tedy tempem skladba/den: své improvizace, údajně plné interaktivity, nahráli do analogového pásu a později sestříhali. Na výsledku, plném asymetrické práce se smyčkami a jejich neustálou proměnou, je to dobře znát. Tohle album (jehož koncertní premiéra se chystá na léto) je přehlednou lekcí pro ty, kdo si ještě myslí, že elektronika se vylučuje s živým, senzitivním hraním, které si spojujeme s houslemi či piánem.
Jak vybírali ze čtyřicetiletého katalogu ECM? To je zajímavé, a přitom logické. Měli k dispozici jen hotová alba: v nich hledali místa, kde se hraje sólově či v kompaktní atmosféře. S tím není u ECM, prožívajících komorní polohy někdy až příliš, problém. Dobrá je ta široká škála: jako prvního si Villalobos vyhmátl Bernieho Maupina – méně známého saxofonistu, který ovšem hraje s Milesem Davisem na Bitches Brew. Následovala chorální hudba Arva Pärta, sólový kontrabas Vitoušův nebo houslista Paul Giger, který svými alikvótami zkoumal dozvuk katedrály v Chartres. Výsadní místo leitmotivu tu mají návraty k hudbě norského klavíristy Christiana Wallumroda: připomeňme, že u nás vystoupil v Anežském klášteře a Rudolfinu. Největší hvězdy ECM, Keitha Jarretta a Jana Garbarka, ve dvou hodinách mixů nenajdeme: možná nechtěly, možná dávají Eicher s remixéry najevo, že to jde i bez nich.
Přátelé elektronických průzkumů a postminimalismu by normálně nehledali „svou“ hudbu v katalogu ECM. Ti, kteří sledují ECM kvůli meditativnosti Arva Pärta či severských jazzmanů, by zase nevzali do ruky elektronický recyklát od „minimal techno“ průkopníka. Tentokrát se všem vyplatí, když odloží předsudky: Re: ECM je hudba, která spojuje.

Pavel Klusák pro LN