Jaroslav Tůma - klavichord od J. Ch. G. Schiedmayera (1789) ze sbírky žateckého regionálního muzea restauroval František Vyhnálek (Hovorčovice, 1996)
rozsah nástroje: F1 - f3, ladění: Kirnberger III, a = 415 Hz
Většina klavírních začátečníků prochází údobím, kdy je svými pedagogy nucena studovat Invence a Sinfonie Johanna Sebastiana Bacha. Celými generacemi adeptů klavírního umění jsou tyto drobné Bachovy skladby chápány převážně jako instruktivní dílka, kterým pouze zasvěcení přikládali i vyšší kompoziční ambice. Jistě se jedná o vynikající školu polyfonního myšlení, prostředek k získávání vzájemné nezávislosti rukou a hbitosti prstů, nicméně jako vždy u Bacha, zdá se mi i zde, že vyšší umělecké cíle stojí oné praktičnosti jejich pedagogického využití opět velmi výrazně nadřazeny, podobně jako u preludií a fug Dobře temperovaného klavíru.
Moderní koncertní klavír má však se světem Bachovým zvukově dost málo co společného. Slovo klavír v případě hudby J. S. Bacha znamená pouze, že skladatel předpokládá užití některého z nástrojů, které mají klávesnici. Může se jednat o varhany, cembalo, klavichord či dle nejnovějších poznatků i o pianoforte neboli kladívkový klavír, s nímž se Bach zřejmě seznámil prostřednictvím Gottfrieda Silbermanna, známého stavitele varhan a dalších klávesových nástrojů. Chceme-li interpretovat Invence a Sinfonie či podobná Bachova díla skladatelovu záměru z hlediska dobové praxe co nejvěrněji, jeví se býti využití klavichordu zvláště náležitým. Klavichord kraloval v průběhu staletí jakožto nástroj mimořádně vhodný právě k výuce hudebních začátečníků i pokročilých. Byl stavebně nejjednodušší a tím i nejlevnější, nevyžadoval žádnou zvláštní údržbu. Byl tak daleko snáze dostupný než cembalo, natož varhany, které navíc vzhledem ke svému umístění v kostelích neumožňovaly pohodlné využití v zimním období. Kromě toho se u varhan musely šlapat měchy.
Svého pradávného původce má klavichord v Pythagorově monochordu, který měl ovšem jen jednu strunu a sloužil akustickým měřením. Teprve ve středověku byly struny zmnoženy a nástroj byl opatřen klávesnicí tehdy už známou z varhan. Dnešní renesance klavichordové hry přispívá k odhalování mnohých tajemství dobové interpretace. Na rozdíl od cembala či varhan, ale podobně jako u dnešního klavíru, můžeme totiž na klavichordu ovlivnit úhozem prstů sílu tónů či hudební frázi crescendovat nebo diminuendovat, event. i souzvuky a akordy horizontálně dynamicky diferencovat. Oproti klavíru můžeme navíc na klavichordu ještě i jemně vibrovat. Chvění tónů, případně dolaďování souzvuků prsty není možné u žádného jiného klávesového nástroje. Zkušenost, kterou všichni hudebníci pro zmíněné jeho vlastnosti u klavichordu dříve získávali, se nutně musela zúročovat i v jejich dalším profesionálním životě, proto nám naše nynější zkušenost pomáhá osvětlovat i obecněji platné jemné stylové nuance historických interpretací, neboť hudební výrazové principy, které bylo možné uplatňovat na jednom nástroji, byly jistě přenosné např. do ansámblové hry, popř. do vokálního projevu.
Naznačená plejáda předností klavichordu je dána nejjednodušší možnou konstrukcí jeho mechaniky. V pravém slova smyslu zde totiž žádná není. Pouze na opačném konci každé klávesy je nasazen svislý kovový plíšek, tangenta, která při stisku narazí na strunu a současně s rozechvěním její jedné části směřující k pevné kobylce - umístěné na rezonanční desce vpravo - zastupuje tato tangenta druhou kobylku. Struna se chvěje, dokud drží prst klávesu. Pak se tangenta vzdálí a celá struna je utlumena plstěným výpletem na straně jejího uchycení do korpusu po levé straně nástroje. Prst může působit změny tlaku tangenty na struny v průběhu jejich chvění, tím je dána míra vibráta a také potažmo i čistota ladění souzvuku nebo akordu. Jemná páka klavichordové klávesy si vynucuje dokonalé a drobných odstínů plné ovládání kláves všemi hráčovými prsty. To je výhoda k nezaplacení. Nehledě na to, že hráč svým pilným cvičením nikdy neobtěžuje své okolí. Klavichord totiž téměř není slyšet.
Proto doporučuji i při poslechu našeho kompaktního disku takové nastavení hlasitosti Vašeho přístroje, kdy zvuk reproduktorů Vás bude pouze jemně hladit. Teprve tehdy, kdy budete muset napínat uši, abyste vůbec něco slyšeli, máte před sebou příležitost vychutnat něco, co ve světě konzumace hudby skutečně nemá obdoby. Samozřejmě, že takový zážitek si nelze dopřávat jako kulisu při výkonu dalších činností. Je lépe vyčkat např. na pozdní večer, kdy lze nejlépe Bachovu hudbu soustředěně vychutnat. Hrozí pak samozřejmě určité riziko, že při tlumeném poslechu snadno usnete...
Řada klavichordových interpretů získává dnes koncertní zkušenosti, které dokazují, že i neuvěřitelně tichounká klavichordová hudební produkce dokáže publikum zaujmout, dokonce i v ploše celovečerních recitálů. Zvláštní je, že lidské uši se po chvíli vnímání skutečně dokáží natolik přizpůsobit, že začnou rozlišovat i poměrně nevelké rozdíly ve zvuku jako výrazově emotivní a esteticky účinné.
Stejně jako Invence a Sinfonie, které podle mého soudu tvoří jednu rozlehlou kompoziční architekturu, jsou i Dueta ze Třetího dílu klavírních cvičení pojata autorem především jako filozofické mikrosvěty. Tomu nahrává i tradovaná představa, že Bach zamýšlel těmito čtyřmi, ne zrovna snadno pochopitelnými skladbami, hudebně vyjádřit čtyři aristotelovské substance: Zemi, vzduch, vodu a oheň.
Naše nahrávka vznikla za sychravého podzimního počasí v kapli na hradě Roštejně u Třeště, který je neskutečnou, až přízračnou enklávou ticha. Hradní kaple poskytuje dokonalé akustické prostředí, její kamenné zdi podporují ozev alikvotních tónů v nejširším možném spektru.
Kdo neodolá a dopřeje si pro své pohodlí příliš hlasitý poslech nahrávky, bude zřejmě rušen vedlejšími produkty zvuku nástroje, totiž "harašením" kláves a občasným zaskřípáním. Vzhledem k autentičnosti užitého exempláře se tyto zvuky nedají beze zbytku eliminovat. Pouhé upadnutí špendlíku na kamennou podlahu by byl ostatně mikrofon sejmul ještě daleko silněji.
Klavichord Johanna Christopha Georga Schiedmayera z roku 1789 byl identifikován na sklonku roku 1993 v Regionálním muzeu v Žatci Dr. Bohuslavem Čížkem z Prahy, jehož disertační práce Klavichordy v Českých zemích (Národní museum - Museum české hudby, Praha 1993) podává první ucelený přehled o klavichordech u nás. J. Ch. G. Schiedmayer (1740-1820) byl nejvýznamnějším představitelem slavného německého nástrojařského rodu 18. století. Narodil se v Erlangenu, většinu života pak pracoval v Neustadtu an der Aisch. Ve světě je dochováno nejméně osm identifikovaných exemplářů jeho klavichordů, jeden z nich např. v Bostonu v USA. Vesměs se jedná, stejně jako u žateckého nástroje, o klavichordy volné, kdy každá tangenta obsluhuje jeden tón. Pro každý tón jsou na všech klavichordech napnuty vedle sebe dvě struny, na menších typech klavichordů - takzvaných vázaných - však vedle sebe dvě až tři trčící tangenty využívají totožný pár strun.
Za zvláštní zmínku stojí případ dalšího Schiedmayerova klavichordu nacházejícího se v Čechách, který byl donedávna v majetku jedné venkovské farnosti. Současný majitel jej vyhrál v partičce lízaného mariáše. K jeho cti slouží, že jej pak nechal odborně zrestaurovat.
Žatecký klavichord, který původně pochází z Podbořan, byl také v žalostném stavu, zejména byl postižen řadou pozdějších necitlivých zásahů. Příkladným způsobem jej zrestauroval v roce 1996 František Vyhnálek v Hovorčovicích u Prahy.
