a hosté:
Michael Pospíšil - zpěv, Jiří Hodina - zpěv, Jiřina Musilová - niněra
Při vyslovení pojmu „česká gotika“ si jistě řada z nás vybaví nějaký gotický chrám, možná hrad Karlštejn s obrazy mistra Theodorika nebo pergamenovou stránku knihy popsanou špičatým písmem a hranatými notami a vyzdobenou iluminací, na které je třeba postava krále Davida, který hraje na malou harfu. Obrazy, sochy, kostely si představíme snadno, „gotickou“ hudbu, která zněla v době jejich vzniku a byla běžnou součástí tehdejšího života, si však představíme hůře. Její zvuková stránka je nám vzdálenější než dobové výtvarné a architektonické projevy. Žádný středověký hudební nástroj se nedochoval v autentické podobě, notace nebývá přesná a často nezachycuje všechny parametry výsledné znějící hudby… Každý, kdo se chce hudbou „české gotiky“ zabývat, ať už je to specialista na dobovou notaci nebo interpret, se musí pokusit na základě svých zkušeností hledat více či méně pravděpodobný tvar.
Život ve středověku doprovázela celá řada hudebních projevů, z nichž každý měl svou přesnou úlohu. Některé se dochovaly v hojném počtu („povinné“ chorální zpěvy doprovázející bohoslužbu), jiné ve výběru spíš náhodném („nepovinná“ duchovní hudba na okraji bohoslužby, zábavná a světská hudba vyšších společenských vrstev), něco se nezapisovalo a nedochovalo se tedy vůbec (folklór, improvizovaná zábavná hudba). Do druhé skupiny patří většina dobové polyfonie a písňové tvorby, které je věnována právě tato nahrávka. Přes zmíněnou náhodnost a značnou mezerovitost dochování známe dnes z hudby „české gotiky“ asi 80 vícehlasých písní a zhruba poloviční počet vícetextových motet vedle řady jednohlasých písní na latinské a české texty. Na první pohled to sice není mnoho, ale ve srovnání s ostatními zeměmi střední Evropy tyto památky vcelku důstojně reprezentují domácí hudební kulturu. Nejstarší zápisy této hudby se hlásí do doby kolem roku 1400, některé skladby jsou však bezpochyby starší. Na druhé straně, tvorba v „gotickém“ stylu pokračovala ještě během první poloviny 15. století, než ji vytlačila nová renesanční polyfonie, a v konzervativním prostředí některých chrámových sborů se zpívala dlouho do 16. století - většina této hudby se dochovala právě jen v zápisech z pozdější doby.
Na naší nahrávce jsou nejpočetněji zastoupeny vícehlasé písně. Všechny mají latinské duchovní texty, ale někdy se zdá, že mají blíže k dobové populární hudbě. Lze mezi nimi rozlišit dva základní typy. Slohově starší jsou písně s oběma rovnocennými hlasy ve stejném rytmu (tzv. písně konduktového typu: En etas, In hoc anni, Resultet, Sampsonis). Jsou míněny spíš vokálně, jejich vzdáleným vzorem je západoevropská hudba 13. století. Od nich se výrazně liší několik skladeb, které jakoby napodobovaly francouzskou písňovou tvorbu 14. století (Stola Jacob, Angelica, Flos florum, Quem elegit). Jejich založení je spíš instrumentální, nad delšími notami ve spodních, doprovodných hlasech probíhá bohatě zdobená improvizačně založená melodie. Dnes jim říkáme kantilény, v dobové terminologii se označovaly jako rondellus a na jejich světský původ nebo alespoň charakter poukazují už opakované výzvy pražské synody (1366, 1412), aby se takové rondelly nezpívaly v kostele. Existují písně, které kombinují prvky obou těchto typů (Serena mente).
Některé vyloženě populární popěvky byly v podání chudých žáků určeny ke koledě, rozsáhlejší kondukty asi doprovázely liturgické úkony, jako příchod duchovních k oltáři. U rondellů vzniká určité napětí mezi duchovním obsahem textů a hudbou podle světských vzorů, které trochu připomíná obrazy krásného stylu kolem roku 1400 - duchovní tématika je podána smyslovou formou, celkový charakter a původní okruh fungování je spíš společenský, mimokostelní.
Pojmem moteto (nebo vícetextové moteto) se v tomto repertoáru označují skladby s různými texty v jednotlivých hlasech. Textovány jsou většinou všechny hlasy a to svědčí o tom, že se předpokládalo čistě vokální provádění. Moteta patří o něco více k dobové „vážné hudbě“, i když ne všechna. Skladby jako Sophia, Unde gaudent si lze snadno představit při koledování.
O vícehlasých skladbách lze říci to, že byly určeny pro školené hudebníky a že byly zpravidla prováděny sólisty. Trochu jiné bylo určení dvou českých duchovních písní, které celou nahrávku rámují. Patří k typu „lidové duchovní písně“, což není folklór, ale duchovní píseň určená pro společný zpěv celé shromážděné obce (= lidu) nejen při bohoslužbě, ale i při významných společenských událostech. Písně tohoto typu se zpívaly i při bitvách, korunovacích, poutích atd.
1. Christus surrexit - Chorus nove - Christus surrexit - tříhlasé velikonoční moteto, v tenoru je citována melodie úvodní písně Buoh všemohúcí/Christ ist erstanden, skladba je asi z poloviny 14. století nebo z ještě starší doby, svědčí o tom archaické vedení hlasů. „Kristus vstal z mrtvých, přikryl naše hříchy a koho on miloval, toho vzal do nebe. Pane smiluj se.“
2. Resultet gens angelica - dvojhlasá píseň konduktového stylu ze 14. století určená k svátku sv. Martina, na konci textu jsou slovní hříčky, když nevinné latinské verše (mire negans) lze číst německy (mir ene gans = mir eine Gans) a neznamenají pak nic jiného než žádost o martinskou husu: „Jednu husu pro mě, jednu husu pro tebe, vezmi si svou husu, sněz svou husu“. Píseň byla spíš než do kostela původně určena pro koledu.
3. Flos florum - nejznámější z kantilén kolem roku 1400. Text je mariánský, na motivy ze Šalomounovy Písně písní. „Květ květů mezi liliemi, jenž pohrdá marnostmi světa, dcero královského rádce, jež se raduješ, když jsi od něj samého poctěna v nebeském paláci.“ Quem elegit - píseň téhož stylu z doby kolem roku 1400. Zpívala se též s českým textem Zhlédniž na nás, zmilelý Pane. „Koho vyvolil, toho také povolal a téhož ospravedlnil, nepřipraví ho o dobré věci ani ho nepotrestá jako obžalovaného. Čest, sláva, důstojenství a svrchovanost budiž Kralujícímu na věky.“
4. (Iacob scalam -) Pax eterna - Terribilis - tříhlasé moteto k svátku Posvěcení chrámu, jehož autorem je skladatel Petrus Wilhelmi de Grudencz (kolem 1400- kolem 1480), spolu s O Ihesu vivens nejmladší skladba této nahrávky. „Hrozné je toto místo, není zde nic jiného než dům Boží a brána nebes a vpravdě i Hospodin je na tom místě.“
5. Sophia nasci - O quam pulcra - Magi videntes - tříhlasé vánoční (tříkrálové) moteto, stylově a dobou vzniku podobné předchozí skladbě. Původní je dvojhlas O quam - Magi, hlas Sophia byl přikomponován dodatečně. „Ó jak krásná myšlenka - pastýři hned viděli, jaká znamení vycházela z nebeského paláce skrze Pannu Marii. Mágové vidouce hvězdu si řekli navzájem: to je znamení velkého krále, půjdeme a najdeme ho a obětujeme mu dary.“
6. En etas iam aurea - dvojhlasý konduktus asi z poloviny 14. století, obsah prvních čtyř slok je vánoční, zbytek neurčitého obsahu, na začátku je narážka na slunovrat. „Hle, zlatý věk již začíná bujet a Saturnova království se zjara opakují. Poetickým podáním a mystickým chápáním ten je Šalomounovou pravou moudrostí - božský Syn.“
7. Stola Jacob (nebo spíš Scala Jacob - Jákobův žebřík) - kantiléna z doby kolem roku 1400, její text je mariánský, porušený, asi tohoto smyslu: „Jákobův žebřík…, jako oděná sluncem jsi uznaná, proto, zbožná, jsi chválena, nejsvětější, jsi velebena, abys nás chránila od strašné kletby démona.“ Charakter skladby je vyloženě instrumentální, možná byla otextována až dodatečně.
8. Unde gaudent angeli - Eya dei ierarchia - Nostra iocunda curia - vánoční tříhlasé moteto asi ze začátku 15. století se zvukomalebnou nápodobou troubení. V textu je skryto jméno autora (?) Nicolaus. „Náš veselý dvůr zpívá písně s radostnou harmonií, až ke hvězdám pozdvihuje hlas, ať zaměří srdce a řídí se pevnou nadějí, ať s čistou myslí oslavuje a při bohoslužbě opěvuje a chválí pravého Boha v tomto narození“.
9. O Ihesu vivens hostia - Ave caro Christi - dvojhlasé moteto k svátku Božího těla, asi ze začátku 15. století, snad bylo zpíváno při svátečním průvodu, na tentýž nápěv se později zpívala česká píseň Buď Buohu chvála čest. „Ó Ježíši, živý v hostii, usmiř Výsost díky zákonu, uděl zdraví, podstatu chudých, dej věčnost, pro památku Hospodina posiluj lásku.“
10. In hoc anni circulo - vánoční píseň, konduktový popěvek zřejmě určený ke koledě. „V tomto ročním kruhu je dán život pokolení tím, že se nám narodil chlapec z Panny Marie. Slovo se stalo tělem skrze Pannu Marii.“
11. Serena mente - dvojhlasá vánoční píseň asi z poloviny 14. století, beztextové části snad míněny instrumentálně. „S jasnou myslí jásej, lide, vzývej nový plod, jenž podivuhodný dal podivuhodně podivuhodné věci na počátku“.
12. Sampsonis honestissima - velikonoční píseň v konduktovém stylu. „Samsonovy nejušlechtilejší vykonané věštby Vzkříšenému se slávou přetvořenou statečností, tedy budiž jásot nejvyššímu Vykupiteli, alleluia.“
13. Angelica Christi turma - píseň v kantilénovém stylu konce 14. století, je věnována sv. Markétě. „Andělským Kristovým zástupem jsi slavena, trůnu věncem jsi chválena, stala ses krásnou, ó Margareto (= Mořská slzo), nás obrať, panno čistoty a pravdivosti k nebeským tajemstvím“.
14. Buoh všemohúcí - velikonoční píseň, která vznikla jako parafráze sekvence Victimae paschali, má společný nápěv se starší německou písní Christ ist erstanden, v Čechách byla zpopularizována reformními kazateli ve 2. polovině 14. století, Konrád Waldhauser ji nechával zpívat při svých kázáních, každý ji zpíval ve svém jazyce.
Martin Horyna
Použité edice:
Jaromír Černý: Vícehlasé písně konduktového typu v českých pramenech 15. století, in: Miscellana musicologica 31, 1984, s. 39-142. (č. 5, 12, 13, 14)
Jaromír Černý: Die Ars nova-Musik in Böhmen, in: Miscellanea musicologica 21-23, 1970, s. 47-106 (č. 3, 9, 11).
Jaromír Černý: Vícetextová moteta 14. a 15. století, Praha, Supraphon 1989 (č. 6, 7, 8, 10)
Martin Horyna: Hudba a hudební život v Českém Krumlově do poloviny 16. století, in: Miscellanea musicologica 31, 1984, s. 265-306 (č. 2, 4)
František Mužík: Christ ist erstanden - Buóh všemohúcí, in: Miscellanea musicologica 21-23, 1970, s. 7-45 (č. 1)
František Mužík: Úvod do kritiky hudebního zápisu, in: Acta universitatis Carolinae, Phil. et Hist., Praha 1961 (č. 11)
Dobroslav Orel: Hudební prvky svatováclavské, in: Svatováclavský sborník II/3, Praha 1937 (č. 15)
