Ritornello
Jan Mikušek – zpěv (diskant, alt, tenor) a čtení, cimbálek, slaměnný husle, buben, tamburina
Vlado Pecháček – zpěv (alt, bas) a čtení, barokní husle, buben
Martin Kaplan – barokní husle, viola da braccio, zpěv
Tomáš Najbrt – loutna, barokní kytara, theorba, dudy-kejdy, niněra, bláznovské rolničky, zpěv
Jan Basista Novotný – basa a basička, flétna a flétnička, zpěv
Michael Pospíšil – zpěv a čtení, dulcian, virginal, varhánky, dudy-kejdy, brumle, klapačka, tamburina, bláznovské rolničky, noty, kapelník
1. Bach-Analistica? Provokace.
Co jsou to vlastně ta „Bachanalistika“? Ne, nebojte, nejde o dotěrnou podbízivost velkému Johannu Sebastianovi (i když i on jistě rád hodně jedl!), nejde ani o muzikologickou expertýzu jeho díla nebo hygienikův rozbor pitnosti vody z potoka (der Bach = německy potok). Své jméno vzaly bujné opulentní radovánky od Bakcha, „patrona žraní a chlastání“ - ano, to když víno teče potokem! Jistou etymologickou asociaci skýtá i jiné německé slovo, totiž der Bauch = břich, příbuzný našeho bachoru krav.
Bacchanti (latinsky bacchantes, od bacchor, bacchari =slavit bakchanálie, masopust, plesat, chovat se jako šílený, bez rozumu), a jim příbuzní vaganti (z latinského vagantes, utvořeno od vagor, vagari = toulat se, potulovat se, potloukat se, bloudit) byli pak ti - většinou študenti - kdo se toulali od university k universitě, od města k městu, od hospody k hospodě, žebrali, sváděli, rádi se najedli a napili. Česky se jim říkalo mile „mendíci“ (latinsky mendicare=žebrat). Od středověku je potulný živel žáků a študentů příbuzný našim dnešním bezdomovcům. Ale...
Ona „Ba(c)chanalistica“ jsou vlastně rozvernou hrou, parodií na antické „bakchanálie“ pravidelně slavené už ve Starém Římě, hrou s asociacemi. Je také „pojistným ventilem“ společnosti, „v civilu“ unavené (často spíše vnucenou) askezí. Gladiátorské hry, býčí zápasy, fotbalové fanouškovství bývají krvavé. Hodování? Krkavé. A vydovádění se cestou počítačových her? Vlastně neúčinné, protože se vše jen předstírá a občas pak se stane, že trochu méně chápavý nebo naopak více agresivní jedinec neodhadne hranice hry a reality a svou virtuální vizi naplňuje krvavě „naživo“, přestane předstírat... Jakási ne-krutá, opatrná Bacchanalistica by asi měla být státem posvěcena a režírována. Ale ony „plynulé“, stálé a protivné „Bakchanálie“, ba, kanálie, jejichž pozůstatky potkáváme dnes a denně například na nádražích železničních drah, spíše svědčí o souhře poptávky (smutku klientů) a nabídky (prodej lihovin „živící“ tento stát)... Co říká na Masopust, na opulentní radovánky barokní křesťanská etika?
2. Vovotce od Votce aneb Morální Právo Křesťana na Masopůst.
Jak? Bohapůstý Masopůst? Barokní Kazatelé tepou vše: Jídlo a Pití, Tanec a Skákání, Můziku, Dívadlo a Škádlení, pět Smyslů, Milování… Že by tohle všechno Bůh zavrhoval? Ten, jenž „incarnatus est“ – vtělen, ba doslova „vmasen“ jest? vždyť „Carni-vale“, Karneval = „Masu sbohem“ se spíš chová jako Pročištění Duše od Vášní před Pročištěním Těla Půstem… Myslím, věřím, doufám a soudím, že nejde anebo nemá jít o nějakou skutečnou „Adoraci boha Břicha“, ale o Cestu ke Kořenům našeho Bytí, která – ať chceme či nechceme – stejně vždy skončí u 4. prosby Otčenáše: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes…“ Slavný Kazatel naší Doby P. Georgius Reinsberg (+ 6.1.2004) doporučoval: „…když tě uprostřed Modlitby vyruší nějaká myšlenka (třeba ti ze Svíčky zavoní Svíčková :-), tak ji jednoduše do té Modlitby přiber, poděkuj za ni!…“ Nemáme tedy schovávat a zasouvat své Žádosti do Podvědomí, ale máme se s nimi učit žít, smiřovat. Vždyť (ať už to tušíme nebo ne) co by měl být náš Život jiného než stálá Modlitba? A to právě i v Masopůstu! Týž Monsignor říkal: „Dobře hajat, dobře papat, dobře kakat, to jsou základní Předpoklady pro zdravý duchovní Život“! Není to nic nového pod Sluncem, Jesuita Jeremias Drechsel ve své Knížce ZODYACUS CHRISTIANUS = „Křesťanský Zodyak“ (=Zvěrokruh, česky Praha 1638, 1674) říká: „Lautenista svůj Nástroj podlé Muzicke Regule štymuje tak dlouho/ až jedna Strůna přemíle s druhou se srovná…“ Nechce od nás tedy strhat Strůny z Louten, ale radí ladit, Strůny hladit…
Bůh jistě nechce něčí Hlad, ono „Přerozdělování“ je jen na nás. A Askeze je jen a jen Dar… Nemyslet s Vděkem a tím pravým Požitkářstvím na Jídlo a Pití, zvláště při Činu, znamená pohrdat Darem Těla, Darem Života. Ne nadarmo se Břichu celému také říká „Život“. Já sám znám, co je Hlad, nemohu jíst a pít mnoho toho, o čem zpívám, ale to nevadí. Věřím tomu, že i bez Kapky Vína (a Opiátů vůbec) nás Muže Můzika může rozdovádět a rozjařit, jen levněji a navíc nám zůstává Sebekontrola. Ejhle, tedy „Pánská Jízda“? Zdá se, že tak, jako Adam byl uplácán z Hlíny Země a Eva pak jako „Božsky klonovaná Kost“ vyjmuta z Adamova Těla (ale blízko Srdce! :-), tak i smyslově-etický „Prostor Žen“ v ještě celkem nedávné Kultuře Fraucimórů je jen jakousi „Komůrkou“ uvnitř rozlehlého Světa Mužů... Gesto Masopůstu je stále ještě otevřené do toho prvního širokého Světa bez Limitů. Hranicí pod Bránicí je Kapacita našich Útrob :-) Právě objem našeho vlastního Břicha, tedy to, „co s sebou můžeme vzít na Cestu“, bez hromadění hnijících Zásob, může být Pravidlem pro Ne-Obžerství Těla. Jednoduché socialistické Dělení na zlé tlusté Bohaté a hodné hubené Chudé nám nepomůže. Jako Exemplum uveďme příběh Pána Pana Jana z Peytersbergu, jehož svárlivá Žena se ve své Zlobě (že přišel její Manžel, Muž a Pán poněkud později k Obědu) zadávila Knedlíkem... Tento Šlechtic v Teplicích nad Metují nechal pak postavit Kostel, při něm tři Poustevny - pro sebe, svého Komorníka a ještě jiného Muže, který se k nim přidal. V malé Zahrádce za Kostelem pěstovali vše potřebné pro Břich...
Bachanalistica, tedy Písně k Pití a Hodování nejsou jen „sezónní“, nepatří jen k Masopůstu. Provázely i všechny „Boží Hody“ (Vánoční, Veliko-Noční, Svato-Dušní), „Vejroční Convivia“ (Hostiny, „Pankéty“, „Traktací“, „Povyražení“...) různých duchovních, mariánských, literátských, aj. Bratrstev a Cechů. Tak například Muzikáři slavili na Svátek své Patronky Svaté Cecílie 22. Listopadu, a tehdy vlastně začal Masopůst, jen do něj v katolických zemích „vstoupil“ Advent s Vánocemi. Některé masopustní Písně nebo i Kantáty nesou své Jméno podle Boho-Služeb: „Vesperae Bacchanales“ (Bakchovy nešpory), „Světská Litanie“ ´Bachu Vinnej´ (podle Vína, ne Vinny! :-), „Ženský Žaltář“, atd. Mniši, Kněží, Kantoři a Študenti je skládali, zapisovali, prováděli. Není třeba se bát a štítit oněch použitých „Forem“, žádný z Autorů si nedělal Legraci z Pána Boha, ale jen a jen ze sebe sama a nabídl tuto Cestu k radostnému Pokání i nám. Za Nevkus může považovat tyto Hříčky - často opravdu brilantní! - jen ten, kdo sebe sama bere příliš vážně. Vázne tu Smích, očišťující, osvobozující, hrozí tu jakési „Obžerství Důchovní“. Možná, že „Poloviční Světci“, Svědci Nehod z Opilství právě tím, že svým Žákům nabídli divoké Písničky, nabídli jim tím jakési „Hromosvody“? Kdo je vlastně Autorem těch okázale bůjných popěvků, textů? Schováni Pod Masopůstní „Larvou“ (= Maskou) a v anonymitě Věků, se tváří jako největší Zhýralci, ale ouha! To vše Ti totiž dovolí Škraboška: tak jako Kazatel i Soudce s Biretem, Zpovědník se Štolou či Herec s Kostýmem vstupuje do nové Role, na Hony vzdálené své vlastní Roli životní, jako Masopůstník v „Incognito“ Masky může vyřknout různá Tabu, tak i Básník, Muzikant má Nárok na sebe sama. A proto si i já dovolím i v tomto Textu svévolně zacházet s velkými Písmeny na Hranách Slov. A jestli pak někdy uvedu Písmeno malé, porovnávám nám-Vám boha s Bohem.
3. Trochu o Autorech – Bakchantech a trochu o Pramenech, Virech, Vírách, Výrech.
Kdo vlastně tvořil ona Bachanalistica? A kdo je zpíval? Kdo je zapisoval? A kdo adaptoval?Jací to byli Lidé? Někdo by možná podle textů na první letmý pohled odhadl ostříleného Prostopášníka, Ožralce, Zpustlíka, Otesánka… Ale skutečnost je jiná: ten, kdo psal vtipné texty a melodie (anebo naoko neobratné jako v No. 19), musel mít povahu a jakousi „nad-stavbu“, „reservu“ klauna. Tak jako šašek–artista musí „potají“ umět daleko víc než ukazuje, jednoduše proto, aby nás překvapil, tak i textař-hudebník musel mnoho študovat, aby se mohl jen tak, „mimochodem“, blýsknout zhýralostí. Šikovná autostylizace mohla autora snáze přiblížit těm, které tak pak vlastně jako misionář zachraňoval ze spárů neřesti. Kázání proti Masopůstu i bůjné Písně tvořili jedni a ti samí lidé – tak jako dnes počítačové viry a antiviry! Ani Víra a Anti-Víra neexistuje. Je jen Víra v něco jiného, nanejvýš Víra v Nevíru. Morální zvládnutí Masopustu a právo Křesťana na jeho slavení tkví v jeho „zrežírování“ a „kontrole“... P. Matěj Václav Šteyer S.J. (*13.2.1630, + 7.9.1692),pražský rodák, kněz, redaktor, překladatel, misionář. V šedesátých letech 17. století investoval velkou část majetku své rodiny do založení nadace „Dědictví Svato-Václavské“, která měla umožnit levný tisk, vazbu a šíření dobré literatury za dostupnou cenu nebo dokonce zdarma mezi chudé lidi. Jen díky tomu mohlo i něco z díla protestanta–exulanta Jana Ámose Komenského vyjít ještě v tom samém století tiskem právě v jesuitské klementinské tiskárně! P. Christian Hirschmentzel, Ord. Cist. (1638-1703) studoval v Praze, jako kněz pak působil na Velehradě. Sám sebe úsměvně nazývá „Orpheus in Sylvis“, Orfeus v Lesích. Hirschmentzel byl zřejmě grafoman - sbíral a zapisoval si různé články, texty, písně. Úctyhodná řada padesáti rukopisných knih je dnes uložena ve Vědecké knihovně v Olomouci. Některé ze skladeb zapsaných jím již kolem r. 1695 vyšly později pod jménem Pál Esterházy... P. Georg Evermond Košetický, Ord. Praem. (c.1630 - 1700), kněz v pražském premonstrátském klášteře na Strahově, si také zapisoval různé vyhlášky, seznamy osob, písně, divadelní hry, básně, písně, parte a nekrology v několikadílný objemný konvolut Quodlibetica. Jediný konkrétně pojmenovaný, doložený a datovaný autor hudby je mezi našimi písněmi uveden u druhé, tříhlasé varianty písně o Dobrém Vínu (No.16 – užili jsme ji jako Ritornello), totiž strahovský varhaník P. Ludvík Skurba (*1645 Dobřany, +4.11.1718 Praha; Čechové, pozor! - příjmení opravdu bez háčku nad r! :-) Muziku složil 12. února 1680. Willibald Gumpenberger S.J. (*7.7.1716 Ingolstadt, +25.1.1773 Chomutov), laik, byl v letech 1741-47 v Brně, pak jako misionář v Americe a do Čech se vrátil po roce 1768. Hrabě František Antonín Sporck (*9.3.1662, +1738), štědrý mecenáš na straně jedné a hašteřivý puňktíčkář na straně druhé. Jeho nákladem vyšla dvakrát česky v Praze roku 1720 a 1721 tzv. „Bon-Reposká Knížka“, v níž je i cyklus písní „Smrtí Tanec“. Pod nápěvy dotěrných melodií, které mnohokrát posloužily jak duchovním písním, tak i zhudebněným útokům hraběte na jeho protivníky, není autor podepsán, ale možná jím byl hofmistr a snad i „dvorní hudebník“, varhaník Tobiáš Josef Antonín Seeman (Zeman?, *1673, +6.1.1726)?
Soustředěná palba barokních kazatelů do Obžerství a Ožralství je asi na místě.Všichni jsou zajedno v tom, že „Masopůstníci“ svými činy znovu a znovu křižují Krista. Uvádějí přitom různá Exempla, ale především poukazují na neopatrnost v zacházení s různými „ohni“. Finální varování bývá jak v kázáních tak i v písních podobné: „... Avšak pozor, ať sobě či jinému neublížíš!“
Takový „pojistný ventil“ v písničce Ti, milý Poslouchači-Muzikante, chceme nabídnout naší nahrávkou a naším zpěvníčkem. Písně patří k Hodům, tedy mlsej a děkuj, dobře žvýkej žvanec a dobře věz, co a proč jíš, štědře přerozděluj darované a buď vděčný za denní chléb. „Zavinutý“ Čas stočil lineární „amplitudy“ křesťanského roku do klubíčka a nabízí pestrý jídelníček, i hlad:-)
4. Naše Dívadlo Masopustu.
Když se Kolo Paní Štěstěny roztočí... Naše písně jsou vlastně taková „Česká Barokní Carmina Burana“, přednášíme je tedy jako rozpustilý večírek, Convivium. Entrée jsme svěřili ve dvou písních naoko žebravým študentům, ale píseň třetí řekne, že jde jen o „Dívadlo“. 4.-8. jsou ještě střízlivě veselé, „Světská Litanie“ (č.9.) je i nám poměrně otevřenou formou přímluv za věci důležité i naprosté osloviny. V dalších písních (11.-15.) se zatouláme snad až na Balkán. 16. makarónská německo-latinská píseň přináší dokonce dva nápěvy: „Ego die toto“ a „Saskou Skočnou“ (Saltus Saxonicus, No.17.) se nápadně podobají, tedy prostupují... Kultivovaná árie (No.18.), kde se pokání odročuje na zítra, je od Brna, naproti tomu „středověká“ Pitka-Bitka (No.19.) kultivovaná není ani textem ani melodií... Šporkovský „Ožralec“ (No.20) byl jistě populární! „Huj saltemus!“ (No.21.) nás provokuje skákat výš a výš, jak v hlase, tak v prostoru – náš kaskadér Tomáš Najbrt obvykle končívá na stole :-) Jistou únavu už promítáme do písně No. 22: Hop hop hop!, Usínání v Sa sa sa! (No.23) je logické... Blábolení a pletení nohama i jazykem v „Huj haj, schuri muri“ (24.) zřejmě postihlo i písaře: píseň už v roce 1680 nedopsal, asi usnul vprostřed věty? Zastaveníčko po okno (Cassato, No.25) je prvním koncem našeho Theatrum Bachi. Druhým závěrem je „nóbl“ Interludium III. (26) a líbezná píseň na dobrou noc (27), zde ovšem věnovaná začínající kocovině...
Juchat, zpívat, skákat, tančit a jančit jen před ušima, na nahrávce, je dost nesnadný úkol, jak Ti, milý Poslouchači, svěřit divoká Bachanalistica. Proto Ti přidáváme malý zpěvníček nahraných písní a ujišťujeme Tě, že má jít jen a jen o návod „jak dál“. Písně byly už ve své době živou modifikací a hned byly zase přetvářeny dále. Opilecká latina je sice internacionální, ale latinské texty mohou být i jistou bariérou. Rozhodli jsme se tedy alespoň některé texty přeložit pro zpěv do češtiny. Přebásnění nebo někdy jen parafráze původních textů (vyjímaje No. 9, 16, 20 a 27) Ti mají, milý Poslouchači, přiblížit vždy kreativní a nikdy neuzavřený proces, který od samého počátku provázel „ne-vážný“ repertoár Pijáckých Písní. Texty i Melodie byly velmi rychle upravovány přímo „v akci“ a k tomu bychom rádi ponoukli i Tebe, třeba v básnění. Píseň „Monachus Jovialis“ je výjimkou. Je to buď středověká vagantská poezie, útočící na nevázaný život mnichů a parodující jejich neumělou latinu, nebo spíše její raněnovověká nápodoba. Ohnivých 66 slok lze stručně shrnout do sloganu: „Plytká Pitka-Břitká Bitka-Pitka“... V ostatních písních se překladů laskavě ujal náš „Poëta Laureatus“, PhDr. Martin Svatoš, odborník na slovo vzatý i „šprýmař slova“ v jedné osobě (tak jako jeho předchůdci-Autoři písní) směle ukázal směr, jakým můžete i Vy vydat, dál básnit, bláznit, ba snít!
A naše zpracování skladeb? Autentické? Ano. „Autentický“ znamená původní, tedy patřící jednomu okamžiku. My žijeme dnes souvislou řadu našich okamžiků a pro ně jsme si jen vypůjčili dávné písničky a tanečky. Stylová rutina v dobrém na straně jedné a momentální nápad na straně druhé jsou naší autenticitou (tentokrát z českého: „Au! Ten ti cítí!“ :-) Dobové nástroje, ladění, technika hry a zpěvu, to vše může vystupovat v nepřeberném množství „autenticit“ postavených s čistým svědomím vedle sebe. Každý den, každou chvíli můžete a máte právem slyšet jinou variantu. Muzika utíká... Vivat Bachanalistica!
M.P.
Další nahrávky Michaela Pospíšila a jeho souboru Ritornello:
