Hipocondria Ensemble
Jan Hádek - housle
Jana Chytilová - housle
Michal Dušek - viola
Ondřej Michal - violoncello
Michal Novák - kontrabas
Osmnácté století bylo obdobím velkých změn ve společenském životě, estetice a v umění. Ve vědecké literatuře vznikaly nejrůznější encyklopedie. Psala se díla estetická, vznikaly teoretické traktáty, sloužící k pedagogickým účelům. Zakládaly se koncertní řady pro veřejnost, které vycházely ze soukromých hudebních produkcí amatérů a amatérských spolků. Osvícenství, které kladlo důraz na lidský rozum a jeho všestranné využití pro poznání člověka, proniklo do všech sfér a forem života jedince i společnosti.
V této událostmi nabité době žil a komponoval Jiří Antonín Benda (1722 –1795). Narodil se ve Starých Benátkách v rodině náruživého lidového hudebníka. Své vzdělání získal v piaristickém gymnáziu v Kosmonosích a jezuitské koleji v Jičíně. Roku 1742 emigroval s rodiči do Berlína, kde byl přijat jako druhý houslista Královské pruské dvorní kapely. Zde se seznámil s Carlem Philippem Emanuelem Bachem (1714 – 1788), který v té době zastával v kapele post prvního cembalisty. Společné působení Bacha a Bendy v jednom orchestru postupem času vyústilo v přátelství, které mělo pro Jiřího Antonína obohacující význam v oblasti uměleckého rozvoje a formování hudebních názorů.
Vedle hry na housle byl Benda také zdatným hobojistou a cembalistou. V kompozici byl žákem Johanna Joachima Quantze (1697 – 1773) a Carla Heinricha Grauna (1704 – 1759). V roce 1750 byl Benda přijat do služeb durynského vévody Friedricha III. ze Saska, Gothy, Altenburgu a jeho choti Luisy Dorothey na místo dvorního kapelníka v Gotě, kde setrval 28 let.
Tvorba Jiřího Antonína Bendy zahrnuje nejen drobné komorní skladby (sólové a triové sonáty), ale i orchestrální (sinfonie, koncerty), jevištní (opery, singspiely, intermezza) a vokálně-instrumentální díla, světská i duchovní, (kantáty, oratoria, mše). Nejvíce se Benda proslavil svými melodramy (Ariadna na Naxu a Medea).
Bendovy skladby odpovídají kompozičnímu stylu 18. století, který je charakteristický pro přechod od baroka ke klasicismu. Ve Francii bývá nazýván rokokem, v Německu dobou citovosti (Empfindsamkeit) či bouřliváctví Sturm und Drang. Pojem Empfindsamkeit, se obvykle překládá jako citlivost, vnímavost nebo citovost. Cílem hudební estetiky, napojené v polovině 18. století na oblast severního Německa, bylo dosáhnout intimního, citlivého a subjektivního výrazu. Posedlost detailem byla klíčovým znakem děl typu Empfindsamkeit. Detail byl nicméně zamýšlen k vyjádření pocitu a nikoliv jako pouhý zábavný efekt. Zdobnost byla často výsledkem silného intelektuálního podtextu. Termín Sturm und Drang označuje velmi emotivní a krátce trvající hnutí v německé literatuře. Je možné ho definovat jeho vlastními uměleckými cíly: vystrašit, omráčit, překonat emocemi. Vedoucí postavou tohoto hnutí byl mladý Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832), manifestem skupiny literátů tohoto hnutí byl román Utrpení mladého Werthera z roku 1774.
Velmi oblíbeným a po celé Evropě kultivovaným typem skladby byl v 18. století sólový instrumentální koncert. V souladu s dobou vystupuje v koncertu do popředí jedinec, který vyjadřuje své city, vzbuzuje účast a svým nadáním, uměním a virtuozitou vyvolává v publiku nadšení. V letech 1760 – 1770 byly nejpopulárnějšími nástroji housle a flétna. V letech 1770 – 1780 se stal velmi oblíbeným nástrojem klavír. Koncerty pro klávesové nástroje jsou často spojovány s Christophem Nichelmannem (1717 – 1761/2), Jiřím Antonínem Bendou a hlavně s Carlem Philippem Emanuelem Bachem, který zkomponoval více než padesát cembalových koncertů a stal se tak nejdůležitějším autorem v této oblasti až do doby Wolfganga Amadea Mozarta. Bach přetvořil cembalový koncert staršího typu a ovlivnil na dlouhá desetiletí vývoj tohoto kompozičního druhu. Instrumentální koncerty bylo možné slyšet při veřejných koncertních řadách, při dvorských slavnostech nebo soukromých hudebních produkcích. Někdy se hrály také mezi jednotlivými akty oratorií, oper či jiných divadelních vystoupení.
Bendovy cembalové koncerty vznikaly v rozmezí asi třiceti let (1748 – 1778). V té době Benda působil v Královské pruské dvorní kapele jako druhý houslista a poté zastával post dvorního kapelníka v Gotě.
Jiří Antonín Benda zkomponoval nejméně 11 cembalových koncertů. K deseti z nich se nám dochovaly notové materiály, koncert d moll z r. 1771, který je uveden v katalogu nakladatelství Breitkopf, je pravděpodobně ztracený.
Tóniny Bendových koncertů nepřesahují svým předznamenáním více než dva křížky či dvě b, a to jak v dur, tak v moll, s výjimkou koncertu f moll. Skladatel se ovšem nebál některé tóniny použít opakovaně. Při poslechu si můžeme povšimnout, jak nápadně se durové koncerty odlišují svým charakterem od koncertů mollových. Durové koncerty naplňují nálady spíše bezstarostné, veselé, hravé, zatímco koncerty mollové mají obsah spíše vášnivý, prudký, bouřlivý, někdy také žalostný či meditativní. Právě charakter jednotlivých tónin byl pro skladatele a teoretiky 18. století (Johann Mattheson, Johann Joachim Quantz) významným prvkem. Například Christian Friedrich Daniel Schubart (1739 – 1791), napsal v době vzniku Bendových cembalových koncertů dílo Ideen zu einer Aesthetik der Tonkunst (1784 – 85), ve kterém popisuje charakter jednotlivých tónin. Podle něj má tónina C dur „nevinný, prostoduchý, naivní, charakter dětské řeči“, tónina G dur „je přizpůsobená venkovským idylám, znázorňuje klidnou a uspokojenou touhu, něžný dík za upřímné přátelství a věrnou lásku, je vlídná, lze jí vyjádřit klidný pohyb“. Tónina D dur: „je tóninou triumfu, aleluja, válečného křiku a vítězného jásotu“, tónina F dur “vyjadřuje laskavost a klid“.
Pokud bychom si položili otázku, pro který klávesový nástroj vlastně Benda své koncerty psal, napoví nám kromě názvů skladeb skutečnost, že Benda psal pro cembalo také klavírní výtahy svých skladeb, a tudíž jej upřednostňoval před stále módnějším kladívkovým klavírem. Ve všech Bendových cembalových koncertech tvoří doprovodný orchestr pouze smyčce v obsazení: dvoje housle, viola, violoncello (často označováno jako basso). Vzhledem k běžné dobové praxi se navíc předpokládalo oktávové zdvojení basového partu violoncella kontrabasem. Za zmínku také stojí, že cembalo má v koncertech funkci sólového i doprovodného nástroje.
Cembalové koncerty psal Jiří Antonín Benda v první řadě pro svou koncertní činnost a věnoval jim proto zvláštní péči. Zanechal tak po sobě díla, která nesou otisk skladatelova kompozičního i osobního stylu a jsou v dnešní době právem znovu objevována k tiskům kritických edicí a nahrávkám.
Edita Keglerová
RECENZE
Jen málo hudebních skladatelů bylo ve své době tolik uznáváno jako Jiří Antonín Benda (1722 - 1795). Christian Friedrich Daniel Schubart ve své knize Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst z roku 1784 Bendu oceňuje jako jednoho z prvořadých skladatelů, kteří kdy žili - jednoho z tvůrců epochy naší doby. Je důkladný bez pedantské přesnosti, je vysoký i nízký, vážný i vtipný. Pro klávesové nástroje napsal Benda řadu sonát, sonatin a koncertů, z nichž sedm vyšlo tiskem. Jeho hudební řeč významně ovlivnily dva částečně se prolínající směry, které hrály značnou roli především v tehdejší německé literatuře, leč našly výrazné uplatnění i v hudbě - Empfindsamkeit a Sturm und Drang. Poté, co v roce 2005 vyšla vynikající nahrávka čtyř Bendových cembalových koncertů v podání Václava Lukse a souboru Collegium 1704, dostáváme do rukou hudební nosič obsahující další hudební skvosty z Bendova pera. Jedná se opět o čtveřici cembalových koncertů, v nichž tentokrát převažuje durový tónorod (jde o Koncerty G dur, D dur, F dur a C dur). Interpretace se ujala cembalistka Edita Keglerová a Ensemble Hipocondria v komorním obsazení (dvoje housle, viola a violoncello zdvojené kontrabasem). Právě onen durový tónorod způsobuje, že předložené koncerty netíhnou k rozervanosti Sturm und Drang, ale oscilují spíše na rozhraní galantního slohu a Empfindsamkeit. Takzvaný empfindsamer Stil (do češtiny poněkud nepřesně překládaný jako "citový sloh"), vyznačující se především vážností, intimitou, hloubavostí a melancholií, přivedl k vrcholu Carl Philipp Emanuel Bach (učebnicovým příkladem jsou například jeho fantasie bez taktových čar). Benda znal jeho tvorbu velmi dobře, vždyť s ním po určitou dobu působil v Berlíně na dvoře pruského krále Friedricha II. Zřejmě nejvíce styčných bodů s Bachovou tvorbou najdeme v Bendově Koncertu F dur (například stejný způsob sekvencování ve 3. větě a podobně). Charakteristické pro Empfindsamkeit jsou vlastně všechny pomalé věty nahraných děl. A právě tyto druhé věty Bendových koncertů - a ostatně i jeho sonát - byly ve své době oceňovány nejvíce. Charakteristické jsou pro ně náhlé změny afektů, kterých autor dosahoval například pomocí tektonického členění či prostřednictvím kontrastů v dynamice či rytmu. Benda uměl psát jak pro hudební amatéry, tak velmi virtuózní hudbu (často pro svoje vlastní potřeby). Patrně nejvirtuóznější, avšak současně výrazově nejjednodušší z koncertů je v pořadí druhý D dur, v němž autor projevuje zálibu v rozložených akordech (největší měrou to platí o první větě). Edita Keglerová se interpretačních úskalí Bendovy hudby zhostila více než se ctí. Výborně se vypořádala s virtuózní složkou cembalového partu. Některé úseky vyznívají přece jen trošku plošeji ve výrazu, s tím se však setkáváme vskutku pouze ojediněle. Jako celek drží koncerty velmi dobře pohromadě, což není při značné členitosti hudebního textu vždy jednoduché. Ostatní hráči jsou sólistce pozornými a velmi citlivými partnery. Novou nahrávku Bendových koncertů tedy lze plně doporučit - kromě jejích nesporných kvalit (vyplývajících rovněž z poučeného přístupu k hudebnímu materiálu) také proto, že český posluchač si zaslouží konečně ve větší šíři poznat tvůrčí odkaz tak vynikajícího skladatele, jakým Jiří Antonín Benda bezesporu je.
Jana Perutková, Harmonie 2008/5
Po prvním prohlédnutí a poslechu nahrávky Bendových koncertů potěší shoda obou těchto vjemů. Jejich společnou charakteristiku by bylo možné vyjádřit slovy: z jednoduchých prostředků hodnotný výsledek. Vydavatelství Arta se již etablovalo jako zastánce střízlivých a vkusných obalů skrývajících v sobě kvalitní interpretaci méně obvyklého repertoáru. Tento titul není výjimkou. Nahrávku čtyř z deseti dochovaných cembalových koncertů Jiřího Antonína Bendy lze chápat jako završení několikaleté studijní náplně Edity Keglerové, jejíž disertační práce na Akademii múzických umění se týkala právě Bendovy koncertantní tvorby. Hlubší než "pouze" interpretační vztah je z poslechu patrný. Znalost skladeb do nejmenšího detailu umožnila cembalistce vypracovat sólový part obdivuhodně plasticky. Její pojetí převzalo i doprovodné kvinteto - komorní sestava nahrávce neubírá na kvalitě, naopak tím více je patrná úzká spolupráce a společné "dýchání". Bendova hudba na pomezí barokního a klasicistního stylu není technicky vůbec jednoduchá, přestože ve výsledku tak musí působit a zde také vzletně a odlehčeně působí.
Nejen již dosažené tituly z mnoha mezinárodních soutěží, ale především výkon na této nahrávce potvrzují, že Edita Keglerová patří na špičku pomyslného cembalového žebříčku v její generaci u nás. Je potěšitelné, že tato nástupkyně své učitelky Giedré Lukšaité-Mrázkové prosazuje od počátku své umělecké dráhy onu historicky poučenou linii, která se bohudík již stává normou. Nechť je ujištěn každý, kdo by snad nad nahrávkou pochyboval kvůli českým jménům: tito umělci si s mezinárodní konkurencí nezadají.
Lucie Maňourová, Harmonie 2008/5
Design obalu (svou jemnou smyslností dokonale odpovídající hudbě doby "Empfingsamkeit") poukazuje na spřízněnost tohoto disku s jiným, o tři roky starším nahrávacím projektem Bendových cembalových koncertů v provedení Václava Lukse a jeho Collegia 1704. Máme tedy před sebou desky dvou respektovaných sólistů téže generace a dvou souborů podobného zaměření, to jest historicky poučené interpretace děl převážně 17. až 18. století; souborů, jež patří přinejmenším v českých zemích k nejlepším. I když má Collegium 1704 v "rodném listu" rok 1991 a je tak o devět let starší než Hipocondria Ensemble, těžko zde určit, které těleso je zkušenější: ví se, že běžnou praxí u nás je neustálá cirkulace "autentických" hráčů z jednoho sdružení do druhého.
Poukažme ještě na společný rys většiny dobrých interpretů staré hudby, totiž vědeckou erudici při hledání a zpracování pramenů a schopnost napsat poučené průvodní slovo. Text Edity Keglerové je rozsahem sice stručný, a proto postrádá přesah Luksovy eseje, ale na malé ploše se cembalistka dotkla podstatných jevů doby, skladatelova života a tvorby.
Také nahrávka s Editou Keglerovou byla pořízena ve skromném, autorem předepsaném obsazení (dvoje housle, viola, violoncello), na rozdíl od Luksova snímku je zde basový hlas zdvojen kontrabasem. Vzhledem k nedlouhé stopáži jednotlivých skladeb se na disk vešly čtyři z Bendových jedenácti dochovaných děl tohoto žánru.
Zvuk cembala na této nahrávce (kopie Františka Vyhnálka podle Pascala Taskina 1756) je sytější, průraznější než jemný tón nástroje, na nějž hrál Václav Luks - o něm však v bookletu marně hledám údaje. Luksovo pojetí je odvážnější v agogice, náhlé proměny afektů přesvědčivější, celek niternější - ale možná je to jen dojem vyvolaný hudbou samou: na CD Collegia 1704 jsou totiž až na jeden samé mollové koncerty nabité citovými vzněty, kdežto Edita Keglerová si vybrala čtyři v dur. Rychlé věty mají v podání této cembalistky strhující energii a "šlapou", někde se blýsknou virtuozitou, ale kouzelné jsou rovněž části pomalé jako například z Koncertu D dur, kde můžeme spoluprocítit každou dobu, nebo chvíli vypjaté a hned zase ztišené zastavení uprostřed Concertina C dur. Redukovaný doprovodný ansámbl dovede zrovna tak zapůsobit dojmem tutti jako stát se kvartetem samostatných hlasů a odpovídat na nejjemnější nuance v artikulaci sólistky.
Nahrávka mezinárodních parametrů by neměla ujít pozornosti těch, kdo druhou polovinu osmnáctého století vnímají jen jako věk vídeňského klasicismu. Hudba Jiřího Antonína Bendy nabízí jiný vhled do této epochy - a krom toho je krásná.
Edita Keglerová - cembalo
