UKOLÉBAVKA / LULLABY
Hudba židovských skladatelů 20. století
F10199 [8595017419928] vyšlo 11/2011
Josef Bardanashvili: Fantasia for piano solo
Gideon Klein: Lullaby for voice and piano
Gideon Klein: Sonata for piano
Paul Ben-Haim: Sonata for violin solo Op. 44
Gideon Klein: Three songs for higher voice and piano, Op. 1
I. The Fountain (Vodotrysk)
II. The Middle of Life (Polovina života)
III. Twilight Sank from High Above (Soumrak shury sesouvá se)
Erwin Schulhoff: Duo for violin and violoncello
Co je to židovská hudba? Co určuje její „židovskost“? Etnický původ skladatele, jeho občanství, náboženská víra, osobní přesvědčení, životní osud nebo mimohudební tématika jeho díla? Odpovědět na tyto otázky je nesmírně složité a bez nutné dávky zjednodušení sotva možné. (Ne nadarmo jedna židovská anekdota praví, že „co dva židé, to tři názory“.) Jednu z možných odpovědí přináší toto CD sdružující díla dvou židovských skladatelů spjatých s českým prostředím, a dvou izraelských občanů, kteří, vcelku příznačně, vycházejí z naprosto rozdílných kulturních i geografických souvislostí.
Osu dramaturgie tvoří tři kompozice Gideona Kleina (1919 – 1945), nesmírně nadějného českého židovského klavíristy a skladatele, torzo jehož díla se stalo, řečeno slovy Milana Slavického, „symbolem zničených osudů a nadějí válečných let“. Narodil se v Přerově, ale už před svými jedenáctými narozeninami začal dojíždět na hodiny klavíru do Prahy. Do hlavního města záhy přesídlil natrvalo a ve velmi mladém věku se tak mohl zapojit do bohatého kulturního dění a navázat kontakty s předními pražskými umělci a intelektuály. Studoval na Jiráskově gymnáziu a na Pražské konzervatoři, kde se stal žákem prof. Viléma Kurze, pod jehož vedením absolvoval provedením Beethoveova Čtvrtého klavírního koncertu mistrovskou školu. Následně Klein začal na konzervatoři studovat kompozici u Aloise Háby (napsal dokonce Duo pro housle a violu ve čtvrttónovém systému) a zapsal se na přednášky muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po té, co i na českém území vstoupily v platnost Norimberské zákony, musel studia zanechat. Veřejně koncertoval pod pseudonymem a vystupoval na domácích koncertech ilegálně organizovaných v soukromých bytech. Už koncem roku 1941 byl transportován do Terezína jako člen tzv. Aufbaukommanda II, jehož úkolem bylo připravit podmínky pro budoucí ubytování dalších vězňů.
V Terezíně se Klein věnoval výchově mládeže, zapojil se do hudebního života ghetta a ve velice složitých podmínkách komponoval. 16. října roku 1944 byl spolu se skladateli Viktorem Ullmannem, Hansem Krásou, Pavlem Haasem a dirigentem Karlem Ančerlem deportován transportem do Osvětimi. Zemřel na počátku roku 1945 ve slezském koncentračním táboře Fürstengrube.
Nesmírně důležitou úlohu v Kleinově životě sehrála jeho starší sestra Eliška (Líza) Kleinová, která válku přežila. Tato klavíristka a pozdější vynikající pedagožka mu už během jeho pražských studií vytvářela vhodné podmínky pro rozvoj talentu a po válce se zasadila o uvedení jeho díla do širšího povědomí. Klein ji věnoval jednu ze svých nejlepších a dnes nejčastěji uváděných skladeb, Sonátu pro klavír, kterou napsal v Terezíně. Podle výroku jeho sestry Sonáta vznikla z „tvůrčího sváru mezi vynikajícím pianistou (…) a vynikajícím komponistou“. Harmonický svět třívěté kompozice lze charakterizovat jako volně atonální a prozrazuje znalost hudby Arnolda Schönberga.
V Terezíně vznikla také tradičněji pojatá úprava hebrejské Ukolébavky, jejíž slova napsal Emmanuel Harussi a melodii zpěvního hlasu složil Shalom Charitonov.
Ještě do předterezínského období spadají Tři písně pro vyšší hlas a klavír op. 1 na texty Johanna Klaje, Friedricha Hölderlina a Johanna Wolfganga Goetha. Klein cyklus věnoval svému příteli, překladateli E. A. Saudkovi, se kterým se intenzivně stýkal, a který měl vliv na jeho literární zájmy. Saudek je autorem překladů prvních dvou básní. Písně jsou zvláštní nesmírně náročným zpěvním partem, harmonie klavírního doprovodu je, podobně jako v případě Sonáty, volně atonální.
Podobný osud jako Kleina potkal i o generaci staršího Ervína Schulhoffa (1894 – 1942). Schulhoff se narodil v Praze do německy mluvící židovské rodiny velkoobchodníka s vlnou a bavlnou. Byl výjimečně nadaným dítětem, jehož hudební sklony záhy podpořil i Antonín Dvořák. Už v deseti letech vstoupil Schulhoff na Pražskou konzervatoř, kde byl jeho učitelem klavíru Jindřich Kàan z Albestů. Hru na klavír dále studoval ve Vídni a kompozici v Lipsku, kde mezi jeho učitele patřil také Max Reger. Studia s úspěchem zakončil v Kolíně nad Rýnem. Po vypuknutí První světové války narukoval do rakouské armády, ve které sloužil čtyři roky. Po jejím skončení se vrátil do Německa, kde se stal spolu s Paulem Kleem a Georgem Groszem členem avantgardního hnutí a organizoval provedení děl skladatelů Druhé vídeňské školy. Podobně jako mnoho intelektuálů té doby, i Schulhoff silně tíhl k levici. Významný přerod nastal počátkem 30. let, kdy dokonce zhudebnil Komunistický manifest a v roce 1933 s československou delegací (jejímž členem byl i Alois Hába, jehož klavírní skladby Schulhoff hrál) navštívil Sovětský svaz. Stal se z něj přesvědčený komunista, ale jak ve svém článku podotknul Jaromír Havlík, pro tehdejší sovětské komunisty byl stále jen „buržoazním západním skladatelem s levicovou orientací“. Následně se pokoušel naplnit jejich ideál socialistického realismu a začal psát stylově jednodušší díla. V průběhu 30. let se Schulhoffova finanční situace zhoršovala. Hrál v Ježkově Orchestru Osvobozeného divadla a byl zaměstnán jako klavírista Československého rozhlasu. Nepříznivé okolnosti vygradovaly příchodem nacistů. Schulhoff se pokoušel emigrovat do Sovětského svazu, jehož občanství sice získal, ale ještě než stihl uprchnout, byl v roce 1941 zatčen a jako občan nepřátelské velmoci deportován do internačního tábora v bavorském Wülzburgu, kde po osmi měsících věznění zemřel.
Mezi nejzajímavější patří Schulhoffova díla inspirovaná jazzem a lidovou hudbou jako je i Duo pro housle a violoncello věnované Leoši Janáčkovi. Duo pochází z roku 1925 a vzniklo tedy v podobné době, kdy kompozice pro toto nestandardní obsazení napsali také Maurice Ravel a Bohuslav Martinů.
Pokud na nějaké místo na světě sedí dnes tak často používané označení „tavící kotlík“, kde se setkávají různé kultury a tradice, je to jistě Izrael, jehož obyvatelstvo tvoří nejen přistěhovalci z Evropy, ale i z Afriky a Asie. Je tedy logické, že tvorbu izraelských skladatelů formuje mnoho různorodých vlivů. Jeden z nejvýraznějších pak představují hudební tradice bývalých zemí Sovětského svazu, ze kterých do Izraele přišla řada hudebníků.
A to je i případ Josefa Bardanashviliho (*1948), rodáka z gruzínského města Batumi. Bardanashvili v Gruzii vystudoval skladbu a ještě před tím, než v roce 1995 emigroval do Izraele, se stal úspěšným gruzínským skladatelem, o čemž svědčí několik cen, které mu byly uděleny. Jeho tvorbu formuje tradiční gruzínská a židovská hudba na straně jedné, a „evropský“ způsob práce s materiálem na straně druhé. Je autorem komorní, orchestrální i vokální hudby a spolu s režisérem Robertem Sturuou, kterého můžeme znát jako spolupracovníka asi nejslavnějšího gruzínského skladatele Giyi Kancheliho, napsal rockovou operu.
Užití jednoduchých melodií na způsob lidové hudby a výrazných, jakoby z kontextu vytržených přiznávek, sbližuje s Kancheliho hudbou Bardanashviliho Fantasii pro sólový klavír, která vznikla v roce 2004 jako povinná skladba pro Mezinárodní klavírní soutěž Arthura Rubinsteina. Fantasii Bardanashvili věnoval zakladateli a řediteli soutěže, Janu Jakobovi Bistritzkemu.
Druhý izraelský skladatel zastoupený na nahrávce, Paul Ben-Haim (1897 – 1984), se narodil jako Paul Frankenburger v Mnichově. Po studiích působil jako korepetitor
v Bavorském státním divadle, které tehdy vedl Bruno Walter, a zastával místo kapelníka Augsburské opery. Německo opustil v roce 1933, ve stejném roce, kdy přes Francii zamířil do Spojených států Arnold Schönberg. Paul Ben-Haim emigroval do Britského mandátu Palestina, kde si změnil jméno (přijal hebrejské jméno po svém otci) a zapojil se do místního hudebního života. Dirigoval Palestinský orchestr, učil na místních hudebních školách, věnoval se vlastní tvorbě a po vyhlášení samostatnosti přijal izraelské občanství.
Už před odchodem z Evropy určovala Ben-Haimův hudebník jazyk řada vlivů od neoklasicismu po jazz. V roce 1939 se setkal se zpěvačkou lidových písní jemen-ského původu jménem Bracha Zephira, kterou začal doprovázet na klavír a řadu jejích písní upravil pro instrumentální soubor. Díky této spolupráci poznal hudbu Středního východu, která začala ovlivňovat jeho další tvorbu. Do širokého mezinárodního povědomí se Ben-Haim dostal po roce 1945, kdy jeho skladby začali uvádět hudebníci jako Menahem Pressler, Leonard Bernstein nebo Jascha Heifetz. Sonáta pro sólové housle op. 44 vznikla v roce 1951 pro houslového virtuosa Yehudi Menuhina a můžeme v ní vypozorovat rysy typické pro zralou Ben-Haimovu tvorbu – propojení evropských klasických prvků s rytmy lidové hudby Středního východu.
Josef Třeštík
Vydání CD nahrávky bylo umožněno díky laskavé podpoře Velvyslanectví státu Izrael, Nadace Gideona Kleina, Nadace Židovského muzea, Nadace Židovské obce v Praze, Nadace Český hudební fond, Rokytka Gardens C1 group, White Hill Development.
