Bohuslav Matěj Černohorský (1684 – 1742)
Laudetur Jesus Christus
F1 0139 [8595017413926]
TT- 50 min., vyšlo 10/2005
Černohorský žil dlouho v povědomí především jako varhanní skladatel, až jej hudební dějepisectví nakonec povýšilo na českého Bacha… Jen náročnou, takřka detektivní prací se podařilo rekonstruovat základní okamžiky jeho života a rozluštit alespoň zčásti otázku, která dodnes nepozbývá na dráždivosti – kdo byl Bohuslav Matěj Černohorský?
- Litanie lauretanae 4:39
- Regina coeli a 8 2:20
Vesperae minus solenne:
- - Dixit Dominus 1:37
- - Confitebor 2:16
- - Beatus vir 2:32
- - Laudate Pueri 3:25
- - Laudate Dominum 0:38
- - Magnificat 1:33
- Fuga F dur 2:37
- Quare Domine irasceris 5:26
- – Memento Abraham 3:74
- Fuga a moll 3:55
- Regina coeli 2:53
- Toccata C dur 2:17
- Quem lapidaverunt 3:55
- Laudetur Jesus Christus 5:55
Hipocondria Ensemble, umělecký vedoucí Jan Hádek
Jan Hádek, Jana Chytilová - housle, Zuzana Peřinová - viola, Ondřej Michal - violoncello, Michal Novák - kontrabas, Filip Dvořák - varhanní pozitiv, cembalo, Jan Krejča - theorba, Karel Mňuk, Jaroslav Rouček - trompety, Jan Linhart - timpány
Societas Incognitorum, umělecký vedoucí Eduard Tomaštík
Yvetta Fendrichová, Jana Chocholatá - soprán, Daniela Tomaštíková-Čermáková, Kateřina Macháčková - alt, Eduard Tomaštík, Vladimír Richter - tenor, Aleš Procházka, Martin Sujan - bas
Pavel Černý - varhany
"Pectus hians sine corde vides, sine corde quis ullo vidit pectus hians vivere posse modo?"
"Bez srdce vidíš zející hruď. Leč viděl kdy někdo, ze by snad zející hruď bez srdce mohla dál žít?"
Autorem těchto působivých autobiografických veršů je Bohuslav Matěj Černohorský – snad nejbaroknější český skladatel, který navzdory vší náznakovosti a torzovitosti osudů i díla fascinuje stále nové a nové generace. Již za svého života se Černohorský dočkal vysokého uznání – ale také ponížení. Tento svářlivý osud jakoby působil i po jeho smrti a jen postupně doznával proměny. Během 19. století žil Černohorský v povědomí především jako varhanní skladatel, až jej hudební dějepisectví nakonec povýšilo na českého Bacha. V dalším věku však bylo autorství řady jeho varhanních kompozic vyvráceno a následně byla zpochybněna i otázka celé tzv. Černohorského školy. Jen náročnou, takřka detektivní prací se podařilo v dalších letech rekonstruovat základní okamžiky jeho života a rozluštit alespoň zčásti otázku, která dodnes nepozbývá na dráždivosti – kdo byl Bohuslav Matěj Černohorský?
Do světa písemných záznamů vstoupil 16. 2. 1684, kdy byl pokřtěn v Nymburce jako již čtvrté dítě místního varhaníka, Samuela Černohorského. Po svém otci zdědil Bohuslav nejen hudební talent, ale i něco z neústupné povahy. Samuel Černohorský nepocházel z Nymburka, byl však přijat mezi místní měšťany, a to i přes opakované rozepře se sousedy a útěk z místní šatlavy. Podruhé se Bohuslav v dokumentech objevuje až roku 1702 jako úspěšný absolvent- bakalář pražské university. Osmnáctiletý mladík se mohl rozhodnout, zda-li pokračovat v teologických studiích a dát se na kněžskou dráhu, hledat místo městského úředníka anebo zkusit štěstí jako hudebník. Nakonec zvolil kompromis, zdánlivě praktický a slibný – roku 1703 vstoupil jako novic do řádu minoritů. Tento františkánský řád sídlil v Praze již od 13. stol. v klášteře u sv. Jakuba na Starém Městě. V době rekatolizace měli pražští minorité dokonce vlastní vysoké školství a na přelomu 17. a 18. stol. patřili mezi hudebně nejčilejší. Pater Bernard Artophaeus, tehdy jedna z hlav celé české (resp. česko-slezské) minoritské provincie, patřil k výrazným skladatelským osobnostem barokních Čech. Podobně i varhanní hra se zde těšila dobré pověsti. Po ničivém požáru kostela v roce 1689 nechali minoriti postavit nové velké varhany (jejich podoba je zčásti dodnes zachována), které roku 1702 rozezvučel další řádový hudebník, varhaník Ivo Antonín Černohorský neváhal; v následujícím roce složil řádové sliby – a rozhodl tak o svém dalším osudu. Po čtyřech letech studia přišel zlom – nejprve kněžské svěcení a pak cesta do Itálie. Za ne zcela jasných okolností odešel do Assisi, centra všech františkánů, kde tehdy existovala dvě studijní místa pro bratry z Čech. Černohorský se odvolal na dopis od samotného generála řádu, ale zjevně neměl souhlas (většiny?) pražských představených, a proto Praha žádala o jeho potrestání a desetileté vyhoštění z provincie. Místo toho však Černohorský v Assisi získal místo prvního varhaníka a zanedlouho i nový titul bakaláře. Asi jako součást zkoušek složil i dvojsborové Regina coeli, které dnes představuje jeho nejstarší datovanou skladbu. V Assisi se také poprvé setkal s mladičkým Giuseppem Tartinim, kterého učil kontrapunktu. Mezitím se v Praze situace změnila a Černohorský byl vyzýván k návratu – prosadil si ale opět svou a roku 1715 místo do Prahy odešel do Padovy, tehdy nejbohatšího italského konventu s největším hudebním ansámblem. Nastalo asi jedno z nejšťastnějších období v Černohorského životě. Byl jmenován třetím varhaníkem baziliky sv. Antonína, a třebaže povinností neměl příliš mnoho, účastnil se všech větších duchovních slavností. Kromě hry na varhany vypomáhal dokonce i jako trombonista. O karnevalu roku 1717 Černohorský dokonce zavítal do Benátek – nepochybně kvůli hudebním zážitkům, především opeře.
Po další výzvě se Černohorský vrátil v roce 1720 domů. V Padově jej propouštěli jen neradi a s výslovnou možností návratu. Pochybnosti – možná na všech stranách – byly oprávněné. Po svém příjezdu Černohorský sice oslnil hudebními schopnostmi natolik, že mu byl propůjčen titul magistra a nejméně dvakrát byl pověřen vedením hudby při kapitulních sněmech. Navázal zjevně i umělecká přátelství mimo klášterní zdi – roku 1724 oddával v Benátkách nad Jizerou svého kolegu Šimona Brixiho a Dorotu Fialkovou a v roce 1727 i dvojici italských zpěváků z pražské operní společnosti. Do vedení řádu se však přes svůj věk, vzdělání i zkušenosti dostával jen pomalu a brzo se objevili i odpůrci. V září 1727, tedy rok poté, co se stal vikářem pražského konventu, byl jeho postup definitivně zaražen – Černohorský byl poslán do kláštera v Horažďovicích, kde měl být v určených dnech trýzněn půstem. Důvod? Podle všeho skutečnost, že příliš „málo nebo nic“ odevzdal konventu z dědictví po svém otci Samuelovi, který zemřel v předešlém roce. To byl dle řádových regulí vážný prohřešek. Pražský klášter byl nadto v dluzích, je ovšem otázka, jak se do nich dostal. Vše nasvědčuje tomu, že hospodaření konventu bylo delší dobu pochybné (za několik let se stal pražský klášter předmětem generální inspekce a přísných nápravných opatření) a Černohorský patrně neviděl důvod utopit v něm i svůj podíl z dědictví, který ostatně nebyl nijak velký. Ať tak či onak, když se Černohorský po třech letech vrátil do Prahy, avšak zbaven všech titulů a hodností, nic jej zde už nemohlo udržet. Požádal o odchod do Padovy, a když z Itálie přišla kladná odpověď, včetně prostředků na cestu (!), definitivně se s Prahou rozloučil.
V Padově se „Padre Bouslao“, jak mu zde nejčastěji říkali, setkal s řadou známých tváří. Ve funkci „capo concerto“ zde již několik let působil Tartini, dále violoncellista Antonio Vandini a mnoho řádových spolubratrů. Od roku 1730 řídil kůr skladatel a teoretik Francesco Antonio Vallotti. Když se roku 1736 uvolnilo místo prvního varhaníka, byl jednomyslně zvolen Černohorský. Těžko však říci, zda-li byl nakonec šťastný. Sporé archivní dokumenty vypovídají jen o poctivém plnění povinností a spíše společenském uznání jeho schopností. Komponoval? Učil? Hrával i mimo baziliku? Nevíme, ale energie asi ubývalo. V létě 1741 osobně požádal o uvolnění ze své funkce a možnost navrátit se do Prahy. Důvod neznáme. Koncem srpna se vydal na cestu, ale do Prahy již nedorazil. Nejpozději začátkem října se zastavil v bratrském konventu ve Štýrském Hradci, kde se zapojil do duchovního života a pravidelně sloužil mše. Možná zde chtěl pouze nabrat síly, přečkat zimu a na jaře vyrazit opět na cestu. Možná se ale zalekl vzmáhající se války – prakticky ve stejnou dobu totiž bavorský vévoda Karel Albrecht obsadil České Budějovice, ze západu se valily francouzské oddíly a ze severu se blížili Sasové, aby si rozdělily české země. Pravdu se již nedozvíme – nejpozději koncem roku se zdravotní stav Černohorského začal zhoršovat až nakonec 14. či 15. února zemřel. Nejen v minoritském kostele P. Marie, ale i v okolních chrámech jezuitů a klarisek byly za Černohorského slouženy ještě po celý březen zádušní mše. Když se zpráva o jeho úmrtí donesla za rok do Prahy, představenstvo rozhodlo, že k uctění jeho památky bude stačit jen chorálně zpívané requiem, neboť „se o provincii málo zasloužil“…
Ironií dějin je Bohuslav Matěj Černohorský nejslavnějším českým minoritou. Skladatelem a pedagogem, který se navzdory nepřízni osudu nesmazatelně zapsal do českých hudebních dějin. Kolovala řada pověstí o jeho umění varhanickém, které ale jistě mají racionální jádro. Nepřekvapuje ani, že právě varhanních děl je nejméně – skvělý improvizátor (který se neživil psaním, ale hraním!) nepotřeboval své skladby zapisovat. Varhanní tokáty a fugy, ne-li dokonce drobnější formy, si vypisoval nebo opisoval hráč postrádající dostatečnou invenci a pohotovost, anebo naopak mistr pro potřeby výuky. Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že jedna z jeho fug byla nakonec potvrzena jako dílo Josefa Ferdinanda Norberta Seegera, který se sám prohlašoval za žáka Černohorského. Spojnic mezi Seegerem a Černohorským by pak bylo možné najít více, stejně jako jsou patrné i u jeho dalších žáků. Z varhanních skladeb realizovaných na této nahrávce má Fuga F dur nejvíce archaický charakter; hlava tématu upomíná na canzony 17. stol., zároveň ale i na druhé téma velkolepého moteta Laudetur Jesus Christus. Podobně jako „chromatická“ Fuga a moll se F dur fuga dochovala jen v pozdějším opise v archivu Pražské konzervatoře, Fuga a moll je navíc neúplná. Závěr postrádá i radostná Toccata C dur, kterou kdysi z dnes nedochované předlohy v Drážďanech opsal německý badatel O. Schmidt. Zmiňované Laudetur Jesus Christus je naopak jeden z nejpevnějších bodů v celém Černohorského díle. Jako jeho jediná skladba vyšla tiskem a sice v Praze, nejspíše roku 1729, kdy slova „Pochválen buď Ježíš Kristus“ byla zavedena jako oficiální pozdrav v církvi. Po krátkém majestátním úvodu následuje rozlehlá monumentální fuga o třech částech. První dvě zpracovávají každá své téma, aby se nakonec ve třetí části spojily dohromady. Nápadná je určitá harmonická statičnost (zejména v porovnání s příbuznou fugou F dur), kterou snad lze číst programově – jako výraz neochvějnosti církve stojící pevně v Kristu. Na druhém pólu výrazových kvalit stojí v Černohorského tvorbě Regina coeli pro soprán, violoncello a basso continuo. Jedná se o jednu z nejpůvabnějších kantát českého baroka, dokonale spojujících koncertantní princip, virtuozitu i lyrické prvky s duchovním obsahem. Skladba bývá vykládána jako plod Černohorského benátské zkušenosti, i když čistě stylově ji lze vnímat i jako dílo starší. Z roku 1712 pochází zpracování téhož mariánského textu pro dvojsbor a varhany. Mladická energie – v neposlední řadě díky pozoruhodně aktivnímu basu – z této práce dodnes jen srší. Podobnými kvalitami se vyznačují i loretánské litanie (Litanie lauretanae) a tzv. malé nešpory (Vesperae minus solenne). Černohorského litanie se dochovaly v opise nadepsaném Litanie lauretanae de B. M. V. Victoriosa, což patrně poukazuje na svátek P. Marie Vítězné. Ten má v českých zemích konotaci s vítězstvím katolických vojsk na Bílé Hoře v roce 1620, avšak vidět v tom Černohorského intenci a dokonce datovat skladbu 1720 by bylo ukvapené. Při opisování skladeb se tituly leckdy nedodržovaly a upravovaly podle místních potřeb, a samotná dedikace mohla mít i jiný význam. Narozdíl od litanií jsou nešpory částí officia, tedy původně zvláštní liturgie kléru, která však v době baroka byla často sloužena veřejně a s bohatým hudebním doprovodem. Černohorského zpracování patří k těm skromnějším (stručnějším a bez žesťů, proto „minus solenne“ = méně slavnostní), avšak přesto nepostrádajícím citový náboj a eleganci; z kompozičního hlediska zasluhuje zvláštní pozornost žalm Laudate Pueri pro alt a koncertantní varhany nad kvasiostinátním basem. V příkrém kontrastu s optimismem a jasem většiny zmiňovaných skladeb stojí dvě offertoria – Quare Domine irasceris a Quem lapidaverunt. V obou se Černohorský představuje jako mistr kontrapunktu, který učený styl a královskou formu fugy proměňuje v nesmírně osobitý a sugestivní umělecký tvar. První offertorium cituje výjev ze Starého Zákona, Mojžíšovu prosbu za hřešící Izraelity: „Proč ses, Pane, rozhněval na svůj lid?“. Vzrušená rétorika a množství disonancí tvoří z první části skladby strhující drama – jedná se o nejoriginálnější takty z celé Černohorského tvorby a těžko věřit, že je psal jindy než v krajní hořkosti svých dnů v Horažďovicích. Po instrumentálním ritornelu následuje velebná fuga o dvou tématech navozující pocit očištění. Vnitřní napětí a svár obsahuje svým způsobem i fuga Quem lapidaverunt Judaei – Kterého kamenovali Židé. Jedná se o výňatek z textu offertoria ke sv. Štěpánu mučedníkovi, kterému pro řádné liturgické uplatnění až příliš nápadně chybí úvodní a závěrečné verše, takže se naskýtá otázka, zda-li je skladba úplná. (V jediném dobovém opise, z kůru katedrály sv. Víta, je také skladba doplněna o krátký úvodní a závěrečný sbor od Františka Xavera Brixi). Komponoval-li však Černohorský tuto skladbu rovněž v Horažďovicích (a volba sugestivního textového úryvku by tomu opět nasvědčovala), pak možná nehleděl na liturgická pravidla – komponoval z vnitřní potřeby a podle vlastních představ.
Předkládané Černohorského skladby představují to nejcennější a nejautentičtější z jeho tvorby. Kromě několika skladeb, které ještě čekají na verdikt hudebních historiků, je známa ještě desítka dalších děl jen jako pouhé tituly ze starých inventářů. To, co však jako zázrakem přetrvalo, představuje nejen dodnes živé umění, ale i ohromující výpověď o Černohorském-skladateli i člověku a silné memento pro všechny naslouchající.
Marc Niubo
