VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

ANTONÍN REJCHA: REQUIEM

DNI 152

DNI166   [8595056601667]   vydáno 9/2019   VIDEO

Requiem 55:44
1.
Requiem 7:04
2.
Dies irae 1:07
3.
Tuba mirum 2:12
4.
Liber scriptus 5:30
5.
Rex tremendae 2:05
6.
Recordare 4:46
7.
Confutatis 3:14
8.
Lacrimosa 2:17
9.
Domine Jesu 6:32
10.
Hostias 5:29
11.
Sanctus 2:17
12.
Benedictus 5:02
13.
Agnus Dei 8:06

Emöke Baráth: soprán 
Markéta Cukrová: alt 
Krystian Adam: tenor 
Tomáš Šelc: bas 

L’Armonia Terrena, ?ídí Zden?k Klauda

  

Requiem (Missa pro defunctis) je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu mísí d?dictví um?ní fugy, klasicistní um??enost a  romanticky zvukomalebné plochy, které pozd?ji proslavil Hector Berlioz, jeden z  jeho nejvýznamn?jších student?. Navzdory široké palet? výrazových prost?edk? nebo možná i práv? proto zkomponoval Rejcha vpravd? duchovní, liturgické dílo, které i p?i své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství. 


Antonín Rejcha, hudební aristokrat v emigraci Hudbu Antonína Rejchy jsem vždy vnímal jako velmi rafinovanou a nanejvýš pozoruhodnou i p?i opakovaném poslechu. Tento spontánní pocit, který jsem si dlouho neum?l vysv?tlit, vychází na jedné stran? z  Rejchovy hluboké kompozi?ní erudice, na  stran? druhé však odráží skladatelovu citlivou, pokornou a intelektuáln? orientovanou osobnost. U Rejchy se tak snoubí odvaha hleda?ství s rozvahou a smyslem pro vyváženost proporcí jak v oblasti formy, tektoniky, tak i ostatních složek hudebního jazyka, a to dává jeho hudb? punc aristokratické vznešenosti.

Missa pro defunctis je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu mísí d?dictví um?ní fugy, klasicistní um??enost a  romanticky zvukomalebné plochy, které pozd?ji proslavil Hector Berlioz, jeden z  jeho nejvýznamn?jších student?. Navzdory široké palet? výrazových prost?edk? nebo možná i práv? proto zkomponoval Rejcha vpravd? duchovní, liturgické dílo, které i p?i své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství. 

Svým až matematickým smyslem pro ?ád Rejcha snad nejvíce p?ipomíná Johanna Sebastiana Bacha, což se promítá zejména do kontrapunktických forem, a v p?ípad? tohoto Requiem tedy do všech fug. Nejvíce zde Bacha p?ipomene záv?re?ná fuga „Cum sanctis tuis in aeternum“, jejíž tematická hlava je p?íbuzná subjektu z Bachova cyklu Hudební ob?tina (Musikalisches Opfer, BWV 1079). Po?áte?ní tóny tématu jsou sice v pon?kud jiném po?adí, avšak charakteristické intervaly (rozklad mollového kvintakordu a zmenšená septima) a záv?re?ná sestupná chromatika jsou zachovány. Podobná je i velmi p?ísná metoda zpracování témat, která se zde významn? odlišuje od Rejchovy revolu?ní sbírky 36 fug pro klavír, ve které jde v inovaci této formy pom?rn? daleko od b?žného dobového úzu.

Rejcha je úsporný i p?i utvá?ení ostatního tématického materiálu: Již úvodní „Requiem aeternam“ je velmi asketické, skladatel zde nehý?í melodickými nápady, které by odpoutávaly pozornost od textu a jeho významu – pouze pomocí harmonické, styliza?ní a instrumenta?ní práce text dobarvuje a pointuje. Jakoby vstoupil do hudebního sv?ta pozdního Beethovena, který se v této fázi svého života vzdal mnoha výdobytk? klasicistního stylu a obrátil se též ke kontrapunktickým formám.

Pozoruhodné je „Tuba mirum“, které je zcela netypicky sv??eno sólovému tenoru. Tato ?ást je zahájena zvukomalebnou plochou tympán?, hlubokých žes??, fagot? a klarinet? v nízké poloze jejich rozsahu. Do této potemn?lé atmosféry vpadne trojice trubek, které volají „spá?e z l?na hrob?“ k poslednímu soudu. Každá z dalších ?ástí pak otevírá jinou komnatu tohoto duchovního prostoru. Liturgický text je tak Rejchovi inspirací p?i volb? hudebního jazyka a jeho stylistických nuancí. Velmi netypická je ?ást „Lacrimosa dies illa“, která je z?eteln? komponována v „alla breve“ cít?ní v tempu Allegro non troppo, avšak oproti základnímu ?tvr?ovému postupu ve sborových hlasech jdou rychlé synkopy houslí, které s sebou nesou pohnutí a neklid. Text „Huic ergo parce Deus, Pie Jesu Domine“ je pak zhudebn?n jako jednohlasý chorál, který vystupuje z ostatního hudebního d?ní - tento stylistický nápad jsme se rozhodli podpo?it volbou jiného témbru. Z celkov? introvertn? potemn?lé atmosféry vystupuje mozartovsky pr?zra?né Benedictus, které je komponováno jako sopránová árie s pr?vodem sboru. Celé dílo pak uzavírá již zmín?ná velká fuga „Cum sanctis tuis“.

Tato Mše za zem?elé je pokorným dílem oprošt?ným od jakékoliv vn?jškovosti a okázalosti. Rejcha se zde vzdal svého „ega“ a veškeré své schopnosti, vkus a intelekt vložil do služby k?es?anské víry, a tak trvá „cum sanctis tuis in aeternum, quia pius es“.

Zden?k Klauda


Antonín Rejcha (1770–1836) pat?í k nejvýznamn?jším hudebník?m pocházejícím z ?ech, kte?í p?sobili mimo svou vlast. V jeho osobnosti se spojovaly tv?r?í talent, prvot?ídní znalosti hudebního teoretika a schopnosti pedagoga. Narodil se v Praze, brzy ztratil otce. V deseti letech utekl z neuspokojivých rodinných pom?r? za strýcem Josefem Rejchou (1752–1795), rodákem z Chud?nic u Klatova, který p?sobil jako 1. violoncellista kapely v Oettingen-Wallersteinu a od roku 1785 vedl kurfi?tskou dvorní kapelu v Bonnu. Pod strýcovým vedením se Antonín Rejcha nau?il hrát na n?kolik nástroj? a stal se rovn?ž ?lenem bonnského orchestru, kde v téže dob? p?sobil jako violista Ludwig van Beethoven. Roku 1794 Rejcha uprchl p?ed Napoleonovými vojsky do Hamburku. Zde napsal na francouzské libreto operu Obaldi ou Les Français en Egypte, se kterou cht?l usp?t v Pa?íži. Opéra-comique však dílo odmítla a Rejcha – snad v nad?ji, že ve Vídni nalezne v?tší pochopení, ale p?edevším aby byl blíž svému vzoru, Josephu Haydnovi –, p?esídlil do hlavního m?sta habsburské monarchie. V dramatickém oboru se mu však ani zde nevedlo lépe. Kníže Lobkowitz dal sice soukrom? uvést jeho operu L’Ouragan, a operu Argene regina di Granata na libreto Giambattisty Castiho komponoval Rejcha na p?ímé p?ání regentky Marie Terezie, i toto dílo však zazn?lo pouze v soukromém kruhu a skute?nost, že titulní roli zpívala sama panovnice, Rejchovi v karié?e operního skladatele nepomohla. Nabídku pruského prince Louise Ferdinanda, který cht?l Rejchu p?ijmout do svých služeb, však odmítl. 

Roku 1808 se vrátil do Pa?íže, kde se usadil trvale. Své teoretické znalosti p?edával mladým adept?m kompozice jako soukromý u?itel a roku 1818 byl jmenován profesorem kontrapunktu na pa?ížské konzervato?i. K jeho žák?m pat?ili Adolphe Adam, Hector Berlioz, Franz Liszt, Friedrich von Flotow, César Franck, Charles Gounod, George Onslow, Henri Vieuxtemps a další. Roku 1829 získal Rejcha francouzské ob?anství, dva roky nato byl vyznamenán ?ádem ?estné legie (Chevalier de la Légion d’honneur) a rok p?ed smrtí se stal ?lenem Akademie krásných um?ní (Académie des Beaux-Arts).

Rejcha vytvo?il nes?etn? instrumentálních skladeb, jsou mezi nimi symfonie, instrumentální koncerty, skladby pro klavír a varhany a komorní díla pro nejr?zn?jší obsazení. Z nich si všeobecnou oblibu získaly zejména dechové kvintety; stabilizace tohoto nástrojového obsazení se  p?i?ítá práv? Rejchovi. Ve  své dob? byl ale p?edevším cen?n jako teoretik. Rejchovy znalosti kontrapunktu p?edznamenaly nové možnosti využití kompozi?ní techniky, která se na p?echodu od hudebního klasicismu k romantismu zdála minulostí. Ve svých 36 fugách pro klavír ukázal budoucím skladatelským generacím, jak lze fugovou techniku novým a mnohostranným zp?sobem využít. Jeho p?ítel z mládí Beethoven se sice roku 1802 v dopise nakladateli Breitkopfovi do Lipska vyjád?il o Rejchových experimentech jako o metod?, spo?ívající v tom, že „fuga už není fugou“, pozd?ji to však byl práv? on, kdo p?edevším ve svých pozdních kvartetech Rejchovy podn?ty rozvinul.

Antonín Rejcha zem?el ne?ekan? v 66 letech a nekrology vyjad?ovaly p?ekvapení nad úmrtím muže, který vedl klidný život v?novaný pln? práci, výte?ného pedagoga a teoretika, v jehož díle se dají nalézt „úžasné výsledky hudební matematiky“, avšak – krom? dechových kvintet? a n?kterých orchestrálních skladeb – „málo út?chy a osv?žení“. Teprve pozd?jší generace z Rejchovy osobnosti a jeho spojení teoretika a tv?r?ího um?lce dokázaly t?žit.

Rejchova Missa pro defunctis (Requiem) byla zkomponována b?hem skladatelova pobytu ve  Vídni mezi roky 1802–1808. Dílo bylo dlouho považováno za  ztracené, lexikografické práce a  monografie ho bu? neuvád?ly v?bec nebo s  chybnými údaji. Teprve tém?? p?ldruhého století po  Rejchov? smrti vzniklo n?kolik prací, které do historie této skladby postupn? vnášely jasno. Rejcha se pravd?podobn? ke skladb? pozd?ji v Pa?íži vrátil, snad v souvislosti s chystaným provedením, nebo? autograf, uložený v Biblioth?que national de France vykazuje ?etné pozd?jší korektury a zachovaly se i rozepsané party; k provedení však z?ejm? nedošlo. V rukopise ovšem chybí záv?re?ná ?ást. Nemalá zásluha na znovuobjevení a uznání Rejchy náleží ?eským muzikolog?m (Ji?í Vysloužil, Olga Šotolová), a pokud jde o Requiem, realizátorovi transkripce díla podle pramen? Stanislavu Ondrá?kovi, jenž vytvo?il na základ? neúplných hlas? vlastní instrumentaci chyb?jících takt? p?ed záv?re?nou fugou (Et lux perpetua luceat eis) a záv?ru Cum sanctis tuis in aeternam, ?ásti, kterou Rejchova partitura neobsahuje.

V  pojednání o  um?ní kompozice (Traité de haute composition), vydaném v  Pa?íži roku 1826, píše Rejcha v ?ásti v?nované vokální fuze s orchestrálním doprovodem o r?zných možnostech, jaké skladateli poskytují nástroje moderních orchestr? pro polyfonní techniku ve spojení se zp?vem. Jako p?íklady uvádí pouhé zdvojení vokálních hlas? n?kolika nástroji, doprovod smy?covými nástroji jako fugu s jedním nebo více subjekty, doprovod pouze dechovými nástroji, jako ?tvrtý zp?sob doprovod celým orchestrem, a jako pátou možnost nástrojový doprovod, v n?mž jsou dechové nástroje uplatn?ny také sólisticky. Ke ?tvrté možnosti p?ipojil notový p?íklad, zhudebn?ní textového úseku z propria mše za zem?elé Cum sanctis tuis in aeternam z ?ásti Lux aeternam, a napsal k n?mu: „Pokud doprovázíme vokální fugu úplným orchestrem, zdvojíme nejprve zp?vní hlasy smy?covými nástroji, a ty poté zdvojíme nástroji dechovými v unisonu nebo v oktáv?, podle proveditelnosti. Dnes se to obvykle takto realizuje. Fuga, doprovázená tímto zp?sobem je pak fuga trojitá, sou?asn? provád?ná vokálními, smy?covými a dechovými hlasy. Pokud jde o nástroje jako lesní rohy, trombony ?i tympány, použijí se tu a tam, aby celek stmelovaly a zvýšily jeho ú?inek. Zde je p?íklad takové trojité fugy, jejíž hlavní subjekt už zpracovali jiní skladatelé.“ U notového p?íkladu Cum sanctis tuis v Rejchov? spisu není uveden autor zhudebn?ní a až v druhé polovin? 20. století se prokázalo, že se jedná o chyb?jící ?ást jeho Requiem. Rejcha podle všeho tuto ?ást z partitury skladby vy?al a použil ji ve svém teoretickém díle. K jeho poznámce, že hlavní subjekt už zpracovali jiní skladatelé, poznamenává americká muzikoložka Amy Goodman Weller, že téma je p?íbuzné s hlavním tématem fugy v ?ásti Kyrie z Mozartova Requiem a také s hudební myšlenkou z Händelova oratoria Mesiáš. Ob? skladby mohl Rejcha za svého víde?ského pobytu v dob?, kdy jeho Requiem vzniklo, slyšet.

V literatu?e je Rejchova Missa pro defunctis ozna?ována jako spojovací ?lánek mezi Requiem Mozartovým a Messa da Requiem Hectora Berlioze, které bylo komponováno pro koncertní sál, nevázalo se tedy na liturgický ú?el a p?edevším ve sborových ?ástech a úloze orchestru se v n?m prozrazuje Rejch?v vliv. Už Rejchovo rekviem je spíše duchovní drama, jak je chápali pozd?jší skladatelé. S latinským textem zachází tradi?ním zp?sobem, sborové ?ásti mají v?tšinou homofonní sazbu, vokální sólo je použito pouze v Tuba mirum (tenor) a Benedictus (soprán), významná úloha p?ipadá vokálnímu kvartetu sólist?. Smysl pro dramati?nost, který byl Rejchovi upírán v jeho operách, se projevuje v tomto díle v ?ad? nekonven?ních prvk? v sazb? sborových hlas?, ve využití instrumenta?ních efekt? (nap?. t?i trubky v Tuba mirum), v  p?ekvapivých harmonických modulacích v?etn? nerozvedení nebo odloženém rozvedení disonancí, uplatn?ní mimotonálních funkcí a  podobn?. Pozoruhodné je využití fugy v  ?ástech Kyrie, Quam olim Abrahae, Hosanna, Requiem aeternam a v ?ásti Cum sanctis. V orchestru tvo?í hlavní složku smy?cové nástroje, dechové nástroje vyvažují jejich zvuk a jsou použity ve vypjatých momentech ?i se zvukomalebným ú?inkem, skladatel jim p?id?luje menší sóla nebo je zdvojuje s vokálními hlasy – tak jak to napsal ve své u?ebnici.

Stanislavem Ondrá?kem vypracovaná rekonstrukce Rejchova Requiem byla provedena 12. února 1986, s nejv?tší pravd?podobností jako sv?tová premiéra. Sólisty byli V?nceslava Hrubá Freibergerová, Jadwiga Rappé, Štefan Margita a T. Bátor, Pražský filharmonický sbor a Dvo?ák?v komorní orchestr ?ídil František Vajnar. Týž materiál byl použit pro nahrávku s  pozm?n?ným obsazením sólist? (V?nceslava Hrubá Freibergerová, Anna Barová, Vladimír Doležal a Lud?k Vele) a s dirigentem Lubomírem Mátlem (Supraphon 11 0332-2 331, 1990, reedice 2005). Novou edici Rejchova Requiem na základ? autografu a  dalších pramen?, s  chyb?jícími takty rekostruovanými podle dochovaných part? a  v?etn? nalezené ?ásti Cum sanctis, p?ipravila Amy Goodman Weller (Middleton: A-R Editions, 2008). Tato edice se stala základem nového nastudování a této nahrávky.

PhDr. Vlasta Reittererová

 

Ma?arská sopranistka Em?ke Baráth vystudovala hru na klavír a harfu a následn? zp?v na Akademii Franze Liszta v Budapešti. Pozornost hudebního sv?ta upoutala vít?zstvím na n?kolika prestižních sout?žích (Cesti Innsbruck, Grand Prix Verbier Festival Academy).
     Významný po?átek kariéry a diskografie p?edstavovala role Sesto v Händelov? Giulio Cesare pod vedením Alana Curtise a nahrávka této opery pro Na?ve, vydaná v roce 2013.
     Em?ke Baráth vystupuje ve významných rolích a dílech s nejprestižn?jšími dirigenty a orchestry: Susann v Mozartov? Le Nozze di Figaro (dirigent Marc Minkowski); Romilda v Cavalliho Xerse v Opéra de Lille, Théâtre de Caen a Theater Wien v koncertní verzi; Händel?v Messiah s Detroit Symphony orchestra a Washington Symphony orchestra (dirigent Nathalie Stutzmann); turné v roli Morgany v Händelov? Alcin? (dirigent Ottavio Dantone) s Philippe Jaroussky a Inga Kalna; v Mozartov? Velká mše C moll s Bergen Philharmonic a  Sa? Paulo Symphony Orchestra (dirigent Nathalie Stutzmann); Bachovo Váno?ní oratorium (dirigent Laurence Equilbey); Cavalliho Hipermestra na Glyndebourne Festival (dirigent William Christie).
     Významná je rovn?ž diskografie Em?ke Baráth s nahrávkami pro Erato-Warner Classics, Na?ve, Alpha Classic, Cpo, Glossa, Hungaroton.
     Em?ke Baráth má exkluzivitu pro Erato-Warner Classics. Své první sólové CD Voglio Cantar v lednu 2019 v?novala italské skladatelce Barbara Strozzi. 

Mezzosopranistka Markéta Cukrová je ojedin?lým úkazem na ?eské scén? vokální hudby. Pro neoby?ejnou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od st?edov?ku po 20. století. Dlouhodobé úsp?chy v interpretaci „staré“ hudby jí vynesly spolupráci s renomovanými tuzemskými i zahrani?ními soubory a orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Les Muffatti, Collegium Marianum, Ensemble Tourbillon, Collegium Vocale Gent, Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inégal, Czech Ensemble Baroque, Wroclawská filharmonie, {OH} Orkiestra Historyczna, Göttingen Festival Orchestra), s nimiž se podílela na víc než dvaceti nahrávkách.
     Zájmu evropské odborné ve?ejnosti se t?ší snímek 8 italských árií J. D. Zelenky s Ensemble Tourbillon a Stabat Mater J. J. Ryby s orchestrem L’ Armonia Terrena, která obdržela ocen?ní DIAPASON découverte 2017. V letošním roce vychází CD s Moravskými dvojzp?vy Antonína Dvo?áka za doprovodu skladatelova vlastního klavíru.
     Byla dramaturgem úsp?šného festivalu Baroko 2015 v regionech Západo?eského kraje, sou?ásti projektu Plze? 2015 Evropské hlavní m?sto kultury.
     Vedle rozsáhlé koncertní ?innosti se Markéta v?nuje i divadelní práci. Za roli Dardana v Handelov? ope?e Amadigi di Gaula na Handelfestspiele v n?meckém Göttingenu si vysloužila nadšené kritiky a pozvání festivalu k samostatnému recitálu. Následovala hostování na scénách Národních divadel v Košicích (Handel/Alcina), Brn? (Martin?/Hry o Marii, Purcell/Dido a Aeneas, Saariaho/Láska na dálku, Rossini/ Hrab? Ory), Praze (Monteverdi/Orfeo, Handel/Rinaldo, Martin?/Julietta) a Ostrav? (Britten/Zneuct?ní Lukrécie, Gluck/Iphigénie v Aulid?). V uplynulých letech byla dvakrát nominována do úzkého výb?ru ankety Opery plus o nejlepšího operního p?vce sezóny. V roce 2018 byla nominována na Cenu Thálie za roli Poutníka v inscenaci opery Láska na dálku a cenu Jantar pro um?lce Moravskoslezského kraje za roli Biancy v inscenaci Zneuct?ní Lukrécie.

Polský tenorista Krystian Adam studoval na Akademii múzických um?ní ve Vratislavi a na Conservatorio di Musica v Milán?. Intenzívn? se v?nuje barokní hudb? a spolupracuje s prestižními dirigenty a soubory: Claudio Abbado (Orchestra Mozart); Giovanni Antonini (Il Gardino Armonico); Fabio Biondi (Europa Galante); Ottavio Dantone (Accademia Bizantina); Fabio Bonizzoni (La Risonanza); Theodor Currentzis (MusicAeterna); Alan Curtis (Il Complesso Barocco); Václav Luks (Collegium 1704).
     Krystian Adam vystupoval v Monteverdiho L‘Orfeo (titulní role) a Il Ritorno di Ulisse v Patrii (Telemaco) pod taktovkou sira Johna Eliota Gardinera v Carnegie Hall, Lincoln Center, Royal Albert Hall (BBC Proms), Teatro La Fenice, Salzburger Festspiele a Philharmonie Berlin.
     V minulém období p?ivedlo ú?inkování Krystiana Adama do Teatro alla Scala s La Fanciulla del West (R. Chailly) a Il Ritorno di Ulisse (R. Alessandrini); do Covent Garden s Adriana Lecouvreur (D. Oren), Le Nozze di Figaro (I. Bolton) a Idomeneo (D. Oren).
     Nedávno se p?edstavil jako Grimoaldo v Handelov? Rodelind? v Lyonu (S. Montanari); Arbace v Idomeneo v Teatro Real v Madridu (l. Bolton) a Don Ottavio v Don Giovanni v izraelské ope?e v Tel Avivu (D. Oren).

Tomáš Šelc je absolventem Vysoké školy múzických um?ní a Konzervato?e v Bratislav?. Je všestranným interpretem, v?nuje se duchovní hudb?, písn?ové tvorb?, ope?e i operetnímu žánru. Od roku 2006 se pravideln? zú?ast?uje domácích i mezinárodních p?veckých sout?ží (Olomouc, Eger, Praha, Mnichov, Berlín), na kterých získal ?adu významných ocen?ní.
     Ú?inkoval na mezinárodních festivalech (Bratislavské hudobné slavnosti, Musica Nobilis, Pražské jaro, Johannesbourg International Mozart Festival, Velikono?ní festival Ludwiga van Beethovena, Schleswig-Holstein Musik Festival). Absolvoval mistrovské kurzy interpretace barokní hudby v Lübecku.
     Spolupracoval na sv?tových premiérach d?l Jorgea Bossa a Vladimíra Godára. Realizoval nahrávky pro ?adu vydavatelství. V roce 2012 vydal své první profilové CD s pís?ovou tvorbou Alexandra Albrechta – Biographie, v roce 2013 svoje druhé profilové CD se slovenskou duchovní tvorbou Ave Maria et alia opera musica sacra. Toto CD získalo nominaci na album roku za rok 2013 v kategorii Klasická hudba v sout?ži Radio_Head Awards.
     Tomáš Šelc je ?lenem prestižních soubor?: Collegium Vocale Gent (Philippe Herreweghe), Clemencic Consort (René Clemencic), Taverner Consort (Andrew Parrott), Collegium 1704 (Václav Luks) a Cappella Mariana (Vojt?ch Semerád).
     V roce 2013 debutoval v ND Brno a v SND Bratislava v operách Don Giovanni, Mária di Rohan, La Clemenza di Tito, Král Teodor v Benátkach, Carmen, Salome a Gianni Schicchi. V roce 2017 se p?edstavil v Divadle Antonína Dvo?áka v Ostrav? v ope?e Ifigénie v Aulid?, v roce 2018 v ope?e Gianni Schicchi.


Dirigent Zden?k Klauda je komplexní um?leckou osobností. Vedle kariéry dirigenta se v?nuje vedení hudebního nastudování v Národním divadle v Praze a sou?asn? je dramaturgem Festivalu Jakuba Jana Ryby.
     Mezinárodní kariéru zapo?al v roce 2008, kdy byl p?izván k nastudování Dvo?ákovy 
Rusalky v rámci Salcburského festivalu. Od té doby je pravideln? zván do prestižních evropských operních dom? (Bavorská státní opera v Mnichov?, Semperova opera v Dráž?anech, Víde?ská státní opera ?i Pa?ížská národní opera). V roce 2012 se podílel na hudebním nastudování Janá?kových P?íhod lišky Bystroušky pro festival v Glyndebourne a v další sezon? pak Mozartovy Figarovy svatby tamtéž.
     V roce 2012 získal 3. cenu na dirigentské sout?ži v rumunské Constant?. Jako asistent spolupracoval s dirigenty Franzem Welser-Möstem, Kyrillem Petrenkem, Vladimirem Jurowskim nebo Tomášem Netopilem.
     Je zakladatelem a šéfdirigentem vlastního komorního orchestru L‘Armonia Terrena, ve kterém spolupracuje s hrá?i absolutní ?eské špi?ky. Pro vydavatelství Nibiru Publishers nato?il se svým orchestrem dv? CD, první „DECADE“ se sopranistkou Simonou Šaturovou a s díly Mozarta a Myslive?ka, druhému CD s nahrávkou sv?tové premiéry díla Jakuba Jana Ryby Stabat Mater bylo ud?leno prestižní ocen?ní DIAPASON DÉCOUVERTE. V roce 2019 vyjde u stejného vydavatelství nová nahrávka „Requiem“ Antonína Rejchy.
     Hostuje u ?eských orchestr? (Jiho?eská komorní filharmonie, Filharmonie Hradec Králové, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice), operních dom? (Národní divadlo Moravskoslezské v Ostrav?) a na významných ?eských festivalech (Svatováclavský hudební festival 2017). Pravideln? doprovází s orchestry špi?kové ?eské i sv?tové p?vce jako jsou Simona Šaturová, Adam Plachetka ?i Veronika Dzhioeva.
     V lednu 2018 debutoval jako dirigent na scén? moskevské Nové opery. V témže roce uvedl s orchestrem Národního divadla v Praze ve sv?tové premié?e oratorium Augustýna Šenký?e Dies Numini et Principi.

Komorní orchestr L‘Armonia Terrena byl založen dirigentem Zde?kem Klaudou v roce 2014 u p?íležitosti projektu sólového alba Simony Šaturové Decade. Od roku 2016 jsou pravidelnými hosty festival? a prestižních po?adatel?, kde publiku p?edstavují díla ?eských mistr? 18. a 19. století.
     Orchestr L‘Armonia Terrena je složen ze zkušených kvartetních hrá?? okolo koncertního mistra Jana Valty a  mladých sólist?. Hrají na  moderní  nástroje, avšak se z?etelem na  stylovou vyhran?nost interpretovaného  repertoáru. Jejich nahrávka Rybova latinského Stabat Mater získala mimo jiné i ocen?ní DIAPASON découverte. 

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net