JAKUB JAN RYBA: CONCERTOS

DNI169   [8595066601695]   vydáno 10/2020

Eduard Šístek: violoncello
Radek Baborák: lesní roh
L’Armonia Terrena, řídí Zdeněk Klauda

Kompaktní disk s Rybovou instrumentální hudbou přináší v kontextu jeho tvorby úplně nový pohled na jeho skladatelskou osobnost. Dominantní část jeho kompozičního odkazu je tvořena duchovní hudbou, jejíž tvorbě zasvětil většinu svého aktivního života. A to i díky tomu, že právě tato část jeho tvorby se dochovala, vzhledem k mnoha existujícím dobovým opisům, na nejrůznějších chrámových kůrech či v klášterech. Jeho instrumentální hudba toto štěstí neměla a většina z toho, co pro nástroje napsal, je bohužel nenávratně ztracena. Dodnes nemohu zapomenout na chvíle, kdy jsme s předsedou Společnosti Jakuba Jana Ryby Hubertem Hoyerem a vydavatelem Tomášem Janečkem stáli na rozhraní mezi hřbitovem, kde je Ryba pochován, a kostelem Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, kde strávil téměř celý svůj aktivní hudební život jako varhaník a regenschori. Hubert se jen tak mimochodem zmínil o existenci Rybova Koncertu pro violoncello a orchestr C dur, poutavě o něm vyprávěl a na závěr nám pustil kousek nahrávky z koncertu, kterou měl náhodou v telefonu. Tehdy jsme se věnovali studiu a přípravám nahrávky Rybova Stabat Mater, ale violoncellový koncert na nás bezprostředně zapůsobil a cestou zpět do Prahy jsme se s Tomášem rozhodli, že tuto nahrávku někdy musíme realizovat. Na několik let jsme se “zasekli” na výběru vhodného sólisty, protože violoncellový koncert je rozsáhlý a technicky neskutečně obtížný, přitom však vyžaduje vyzrálého interpreta s velkou fantazií, nadhledem a uvolněností při jeho interpretačním výkladu. Čistě instrumentální nároky, které klade na sólistu, jsou enormní. To se ukázalo v počátku jako zásadní překážka. Nicméně Koncert pro violoncello a orchestr C dur byl prvotní inspirací pro tuto desku a zůstal dominantou celkové dramaturgie. Je mi velkou ctí, že se po zmíněných peripetiích sólového partu ujal Eduard Šístek, ve kterém Ryba získal oddaného interpreta. Eduard je pro mě violoncellista vybavený virtuózní technikou, kterou však vzhledem ke své intelektuální povaze nikdy nepoužívá jako samoúčelný prvek k vlastní prezentaci, ale jako prostředek k vyjádření obsahu, který je ukryt za primárním hudebním zápisem. První uvedení Koncertu pro violoncello a orchestr C dur se uskutečnilo na jaře roku 2019 na Festivalu Jakuba Jana Ryby, kde se bezprostředně po koncertu konala beseda s umělci. Zde také poprvé zazněla myšlenka prvního flétnisty Komorní filharmonie L‘Armonia Terrena Jaroslava Pelikána, a zároveň mého dobrého přítele, že violoncellový koncert, zejména jeho první věta, pro něj reprezentuje filozofickou disputaci samotného Ryby (sólové violoncello) s přáteli (řada netematických sólových vstupů flétny, hoboje, klarinetu, fagotu, violy), které však v Rožmitále neměl. Tato absence v jeho životě nebo chcete-li jakýsi přetlak, pravděpodobně vyústil v kompozici tohoto díla. Nemohu se více ztotožnit s jeho pohledem na věc, jakkoliv se jedná pouze o domněnku, a v naší interpretaci jsme se snažili tento aspekt podtrhnout. Sám Jaroslav k tomu na nahrávce velmi přispěl, flétna je jedním z hlavních Rybových „přátel”, se kterými sólové violoncello fiktivně disputuje. Dramaturgii CD pak doplňuje dvouvětý Koncert pro lesní roh a orchestr in Dis. Ten představuje Rybu v úplně jiném světle, jako autora schopného na malé ploše vyjádřit hudbou řadu nálad, jejich odstínů a rozdávat jejím prostřednictvím radost podobně přímočaře jako jeho velký vzor Wolfgang Amadeus Mozart. Vzpomeňme na Rybovo okřídlené úsloví „Co jde od srdce, jde k srdci”. Kontrastní nálada instrumentálních koncertů vyústí do taneční suity Cassatio in C, která byla s největší pravděpodobností příležitostnou skladbou pro potřeby zámeckého provozu na rožmitálském zámku. Narozdíl od běžné dobové praxe je však tato šestidílná skladba nabita espritem a smyslem pro hudební vtip na obdobně vysoké úrovni, jakou známe například od Josepha Haydna. Po poslechu těchto skladeb lze jen velmi litovat, že se nám nedochovalo jeho 35 symfonií, 35 serenád, 38 instrumentálních koncertů a řada dalších světských skladeb, které by jistě dokreslily komplexní pohled na Rybu jako všestranně vybaveného a invenčně plodného autora a nepochybně by se staly součástí standardního repertoáru tohoto stylového období.

Jakub Jan Ryba (26. 10. 1765–8. 4. 1815) byl nejen hudební skladatel, ale i filozof, básník, překladatel, literární i hudební teoretik a v neposlední řadě pedagog. Jeho komplexní odkaz však musel čekat na své znovuobjevení dvě staletí. V roce 2016 vydala společnost Nibiru Publishers nahrávku jeho latinského Stabat Mater, jejíž úspěch byl korunován prestižním zahraničním oceněním Diapason Découverte. V roce 2019 Nibiru Publishers vydalo CD s Rybovou duchovní hudbou a potvrdilo tím svůj díl aktivity na zrození Festivalu Jakuba Jana Ryby, který se od roku 2018 zabývá komplexní péčí o Rybův tvůrčí odkaz. Završením rybovské trilogie v produkci Nibiru Publishers v roce 2020 je právě tato deska s instrumentálními koncerty. Rybova dochovaná tvorba pro sólové nástroje není široká: Z mnoha desítek kompozic tohoto druhu se dochovaly pouze tři houslové koncerty, Koncert pro violoncello a orchestr C dur a Koncert pro lesní roh a orchestr in Dis. Symfonické a komorní tvorbě se však Ryba věnoval celý život. Z raného, studentského a velmi plodného skladatelského období, podněcovaného pražským prostředím a živeného prvními úspěchy, se však dochoval notový materiál jediné kompozice. Houslový koncert F dur z roku 1784 představuje nejstarší dochované Rybovo světské dílo vůbec. Rybův důvěrný a hluboký vztah k houslím, jako stěžejnímu a nezastupitelnému nástroji duchovní i světské hudby, který je dle jeho vlastního vyjádření v hudbě tak potřebný, jako v lidském životě „chléb vezdejší“, se zrodil již v útlém dětství. Ryba tento nástroj, který jako dítě hýčkal a usínal s ním, nikdy nepřestal milovat. Kvůli obdivu a lásce ke svému profesorovi, vynikajícímu houslistovi, Cassianu Hanelovi (1752–1820) se však v době studií v Praze (1780–1785) naučil hrát na violoncello, aby se společně mohli věnovat hře smyčcových kvartetů. To, že Ryba ovládl hru na violoncello na vskutku vysoké úrovni, nejlépe dokládá jeho jediný zachovaný koncert věnovaný tomuto nástroji. V soupise svých děl z let 1782–1798 Ryba uvádí kromě jiného i úctyhodných 38 koncertů a 35 symfonií. V následujících 17 letech jeho života vznikaly další kompozice, jejichž soupis však již bohužel k dispozici není. Z více než 35 symfonií a 35 serenád je až na jednu symfonii a jednu kasaci vše ztraceno! Čtyřvětá Symfonia in C major pochází zřejmě z mladších Rybových let, neboť patří ještě k dílům raně klasickým. Šestivětá Cassatia in C, napsaná patrně před rokem 1800 (opis z roku 1806), je skladbou velmi svěží a pravděpodobně jedinou zachovanou z oněch 35 serenád. Obě mají, na rozdíl od koncertů, nevelký provozovací aparát, ale jsou plné svěžích, roztančených i vroucích melodií. Další dva Rybovy dochované houslové koncerty spadají do jeho vrcholného tvůrčího období, na přelom 18. a 19. století, z nějž pochází i Koncert pro violoncello a orchestr C dur. Ryba sám se ve své životopisné stati Jakob Johan Ryba’s musikalischer Lebenslauf z roku 1801 kromě soupisu skladeb o žádném ze svých koncertů nezmiňuje. Těžko tedy říct, co jej vedlo právě v tomto období ke kompozici koncertů, z nichž každý má jinou formu. Koncert D dur je klasicky třívětý, koncert violoncellový též, ale má úvodní recitativ, který má i houslový koncert d moll, ale ten je pro změnu monumentálně jednovětý a romantický. Velký koncert pro housle a orchestr Un grand Concert pour Violon principal z roku 1801 je jednovětý koncert s virtuózně pojatým sólovým partem a bohatě obsazeným orchestrem, přičemž jde o jeden z vrcholů Rybovy tvorby vůbec. Vedle violoncellového koncertu, který má díky 2 klarinetům navíc ještě větší obsazení, představuje tento monumentální houslový koncert o 757 taktech jedno ze tří Rybových nejrozsáhlejších děl (rukopisná partitura má 90 stran!). Počtem nástrojů se vyrovná největším Rybovým duchovním dílům – slavnostním mším i výše zmíněnému latinskému Stabat Mater.

Koncert pro violoncello a orchestr C dur Jakuba Jana Ryby z roku 1800 nese francouzský titul Concerto pour le Violoncello (N 542). Toto dílo patří v české violoncellové literatuře ke zcela ojedinělým skladbám, a to nejen svým nebývalým rozsahem, ale také způsobem zpracování violoncellového partu. S úctyhodnými 1064 takty pokrývajícími 95 stran rukopisné partitury představuje Rybovo nejrozsáhlejší světské orchestrální dílo. Spolu s o rok mladším Velkým koncertem pro housle a orchestr jej lze považovat za jeden z vrcholů Rybovy instrumentální tvorby. Ze všech světských děl tu Ryba v orchestru předepisuje vůbec největší nástrojové obsazení. Na rozdíl od jednovětého koncertu houslového je klasicky třívětý. Jeho proporce jsou na první pohled poněkud nevyvážené. Má neúměrně dlouhou první větu, která by sama o sobě mohla být samostatným dílem, neboť představuje více než polovinu jeho délky.

První větu (Trade maestoso. Recitativo-Allegro maestoso) Ryba zahajuje velmi netradičně recitativní plochou, což je nezvyklé přinejmenším v době vzniku tohoto koncertu. Začátek koncertu přímo evokuje operní doprovázený recitativ (recitativo accompagnato) a narativnost sólového partu i jeho partnerů v podobě sól dechových nástrojů již od počátku budí dojem jakéhosi dialogu. Poté Ryba již vcelku tradičně zahajuje sonátové Allegro rozsáhlou orchestrální expozicí. V této expozici se objevuje hlavní téma v C dur, vedlejší téma v dominantní tónině G dur a závěrečná oblast opět v hlavní tónině C dur, tedy vše tak, jak bychom to v klasicistní sonátové formě očekávali. Sólové violoncello však vstupuje atematicky. Několik úvodních tónů sice opisuje obrys hlavního chromatického tématu, ale charakter melodické linky je natolik jiný, že tento vstup působí spíše jako komentář k hlavnímu tématu než jeho sólová expozice. I nadále v této větě sólový nástroj spíše vede dialog s orchestrem či jeho sekcemi nebo jinými nástroji podobně, jako je tomu daleko později u Berliozova Harolda v Itálii. Nelze se domnívat, že by Ryba v tomto případě zamýšlel hudbou vyjádřit nějaký konkrétní děj, tedy že by se pokoušel o programní hudbu. V případě, že by mu o to šlo, autor jeho kalibru by o tom určitě zanechal zmínku v partituře či někde jinde ve svém literárním odkazu. Jde spíše o abstraktní rapsodickou disputaci, která se odvíjí na půdorysu témat exponovaných na začátku sonátového allegra, ale místy se od nich vzdaluje jak náplní, tak i tonálně (např. Es dur).

Druhá věta (Adagio) je již tradičně pojatou volnou větou v subdominantní tónině F dur. Skladatel tu dává posluchači odpočinout od velkého orchestrálního zvuku včetně trubky a tympánů a ztišenou lyricky-graciézní část nechává zaznívat jen za doprovodu jemných přiznávek smyčcových nástrojů. Pouze v malých vstupech a krátkých mezihrách nechá zaznít dechové nástroje. Celou tuto větu lze chápat jako takové noční dostaveníčko.

Třetí věta (Allegretto) je typické finálové rondo, které přináší nekomplikovanou, brilantní a nesmírně vtipnou hudbu, místy zcela jistě inspirovanou českým folklórem a taneční hudbou. Na chvíli se zde ozvou i názvuky tzv. „maďarské” hudby-alla hongrois, které byly v té době velmi populární. I v této větě je sólové violoncello představeno v nezvykle vysoké, takřka houslové poloze. Co se stalo impulsem ke kompozici tohoto výjimečného díla a jaký byl vlastně jeho osud, dosud nevíme. V každém případě v té době nebylo zvykem komponování „do šuplíku”. Jedna z hypotéz je, že Ryba mohl koncert komponovat sám pro sebe. V tom případě by to dokládalo jeho zcela mimořádné instrumentální dovednosti, které nelze vzhledem k jeho ostatním povinnostem předpokládat. Zvládnutí partu tohoto koncertu vyžaduje hodiny pravidelného denního cvičení, na které Ryba v době svého působení v Rožmitále rozhodně neměl čas. Pravděpodobnější hypotézou je, že Ryba při komponování tohoto díla myslel na Antonína Krafta (30. prosince 1749 Rokycany – 28. srpna 1820 Vídeň), jehož otec byl sládkem v nedalekých Rokycanech. Kraftovo jméno a uměleckou reputaci mohl znát i z dob svých pražských studií, i když osobně se v Praze setkat nemohli. Kraft odešel do Esterházy roku 1777, zatímco Ryba začal studovat na piaristickém gymnáziu až v roce 1780. Kraft v době vzniku koncertu (1800) byl již světově vyhlášeným virtuózem ve hře na violoncello a řada technických prvků, které Ryba v koncertu uplatňuje, patřily mezi obraty, které Kraft sám často používal ve svých koncertech a dá se předpokládat, že patřily k jeho mistrovským kouskům. Ať tak či onak už však samotný fakt, že partitura díla zůstala spolu s dalšími po Rybově smrti v Rožmitále, je v kontextu Rybovy hudební pozůstalosti jev nevšední. Partitura violoncellového koncertu se stala součástí souboru skladeb, které tehdy již bývalý rožmitálský regenschori Filip Schmelzer v roce 1876 věnoval Museu království českého v Praze. Schmelzer odkazuje k tomu, že jej Ryba nepsal na objednávku, ani pro finanční zisk, ale pro uspokojení z dobře odvedené kompoziční práce. Přestože byl Ryba nadměrně vytížen ve škole i na kůru, ukázal tu, jak jako skladatel dokáže pracovat s tak velkou hudební formou. Sugestivně pracuje s vedením sólového nástroje i bohatým nástrojovým obsazením orchestru. Violoncello se tu předvede v celém svém pozoruhodném rozsahu úctyhodných pěti oktáv! Od nejhlubšího tónu C, kterým začíná téma první věty, přes svůj typický rejstřík, který z něj dělá nástroj s lahodným zvukem. Zvukové vrcholy sólového partu pak sahají až za hranice vysoké polohy, k tónům stojícím mimo „klasický“ rozsah (až po c4!). Výjimečnost tohoto díla v praxi bude muset prokázat jeho četnější interpretace. Pro natáčení tohoto CD vznikla kritická edice (urtext) a praktické vypracování sólového partu, kterého se s nadšením ujal Eduard Šístek, renomovaný violoncellista mladší generace a člen České filharmonie. Posluchači se díky tomu mohou těšit na významný mezník v životě Rybova violoncellového koncertu. Eduard Šístek: „Koncert C dur pro violoncello a orchestr C dur Jakuba Jana Ryby jsem začal studovat, když jsem byl osloven, abych provedl jeho obnovenou premiéru na festivalu v Rožmitále pod Třemšínem, věnovaném tomuto skladateli. Navzdory náročnosti sólového partu jsem si tuto kompozici záhy oblíbil a již při první zkoušce s orchestrem jsem se přesvědčil, že je to dílo hudebně bohaté a životaschopné. Při pozorném čtení rukopisu si nelze nevšimnout data dokončení 1800. Koncert C dur letos slaví dvousté dvacáté výročí svého vzniku a já mu přeji, aby byl prováděn častěji a našel si v repertoáru violoncellistů stálé místo.“

V porovnání s Koncertem pro violoncello a orchestr C dur, který je opravdovým monumentem Rybovy symfonické tvorby, se nám Koncert pro lesní roh a orchestr s názvem Concerto in Dis a cornu principale může na první pohled jevit jako dílo velice skromné. A to jak rozsahem, neboť má pouze dvě věty, tak obsazením orchestru. Má o dva hoboje a jednu violu bohatší obsazení, než nejstarší dochovaný Rybův Koncert pro housle a orchestr z roku 1784, u nějž však máme k dispozici kompletní partituru, ale svou formou s ním koresponduje. Na rozdíl od dvou největších dochovaných Rybových koncertů (violoncellového z roku 1800 a houslového z roku 1801), jejichž zdrojový notový materiál představují Rybovy dochované a datované autografní partitury, nemáme k dispozici autograf tohoto díla. Jediný zatím známý nedatovaný opis jednotlivých partů pochází z cisterciáckého kláštera v Oseku. Odtud byl spolu s dalšími hudebními díly přesunut do Českého muzea hudby v Praze. Kvůli záměně písmen R a K, jež si byla v tehdejším písmu velmi podobná, je však na obálce s jednotlivými party uveden jako autor K˙ba. Koncert je však jednoznačně dílem Rybovým. Patří k jeho nejstarším dílům, ale pro neúplnost dochovaného notového materiálu ho nelze zcela hodnotit. Z původního obsazení předepsaného na obálce se vedle sólového partu bohužel dochovaly pouze party 1. a 2. houslí, 1. violy a kontrabasu. Party dvou hobojů, dvou lesních rohů a 2. violy chybí. Pro potřeby této nahrávky je s přihlédnutím k Rybovým zvyklostem dokomponoval dirigent Zdeněk Klauda. Koncert pravděpodobně pochází z období Rybových pražských studií. Indicii k této domněnce nám Ryba sám poskytuje ve svém hudebním životopise: „Zde některé anekdoty. Studenti z jedné společnosti si umínili, že poctí své přítelkyně a známé nokturny nebo takzvanými kasacemi. Původcem nápadu byl pan Tvrdý, nynější rektor ve Vodňanech, a účastnili se toho pan Lukáš, nyní kaplan v Žebráku, pan Vanouček, můj dobrý přítel – slyšel jsem, že zemřel jako inženýr v Chorvatsku, pak pan Tomandel, teď radní v Rokycanech, mladší pan Bendel, znamenitý hornista, pro něhož jsem udělal několik hornových koncertů a pro něhož byla právě napsána tahle nokturna, aby se v nich mohl předvést se svým krásným přednesem.“ Tato zmínka potvrzuje, že se Ryba kompozici hornových koncertů věnoval a psal je nejspíše „přímo na míru“ konkrétnímu interpretovi. Pro přiblížení dnešních možností interpretace sólového partu je zajímavé srovnat, jak vypadaly a čím disponovaly lesní rohy Rybovy doby. Nástroje se vyvinuly ze signálních rohů využívaných při honech. Existovaly nástroje naladěné do určité tóniny, nejčastěji do D, E, Es a F. Ve vícedílných skladbách, jejichž tónina se měnila, však bylo nutno nástroj přeladit. To se dělo pomocí kroužků, které se vkládaly mezi nátrubek a vrchní část tubusu. Modernizací původních nástrojů, kterou v letech 1748–1753 provedl i český hornista Anton Joseph Hampel působící ve dvorní kapele v Drážďanech, vznikl tzv. invenční roh. Upravený nástroj měl uprostřed stočeného tubusu dva vývody, do nichž se zasouvala větší nebo menší vsuvka (invence) ve tvaru písmene U. Přelaďování nástroje se tím podstatně zrychlilo a nástroje získaly lepší intonační stabilitu. Z nástroje určeného k pouhé signalizaci se tak v 80. letech 18. století stal nástroj melodický. Pro svůj nádherný tón natrvalo zakotvil v komorních souborech a orchestrech a začal se uplatňovat i jako nástroj koncertantní. Při hře na lesní roh se využívalo tzv. přirozených tónů, jejichž řadu musel skladatel dobře znát. K tvorbě ostatních tónů se používala technika snižování řady vrchních tónů vkládáním pravé ruky do roztrubu rohu. Způsob tzv. krytí poprvé uspořádal právě A. J. Hampel v učebnici Lection pro cornui. Nástroj však stále neobsahoval strojivo s klapkami, které techniku hry v moderní době zásadně zjednodušilo a tón výrazně zkvalitnilo. Koncertantní hornová literatura doby Haydna, Mozarta a Ryby tedy vyžadovala technicky velice zdatné hráče. Lesní roh využíval Ryba ve své tvorbě velice hojně. Nechybí prakticky v žádné kompozici, v níž je předepsán i ten sebemenší orchestr. Jeho vztah k tomuto nástroji vystihuje slovníkové heslo corno uvedené v Rybově hudební nauce Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému vydané dva roky po jeho smrti v roce 1817: „Corno, corno di caccia, vl. n., lat. cornu, lesní roh neb trouba, vůbec waldhorna (Waldhorn), viz clarina. Máme waldhorny do všech tónů. Nyní však v obyčeji jsou tak zvané waldhorny dle invencí, které se do všech tónů pomocí točenic štemují. Tento hudební nástroj Muziku velice okrašluje, a jest v hudbě tolik, co v malířství stín. V 17. století ve Francouzích byl vynalezen. ....

Eduard Šístek je jedním z nejvýraznějších českých violoncellistů mladé generace. Studoval na Pražské konzervatoři u Jaroslava Kulhana, na Akademii múzických umění v Praze u Mikaela Ericssona a na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien u Reinharda Latzka. Věnuje se sólové, komorní i orchestrální hře. Je stálým členem České filharmonie a členem Umělecké besedy, zabývá se také interpretací soudobých skladeb. Stal se laureátem Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně, Mezinárodní interpretační soutěže Beethovenův Hradec ad. Jako sólista pravidelně spolupracuje s předními českými hudebními tělesy. Na zahajovacím koncertě druhého ročníku Festivalu Jakuba Jana Ryby (2019) provedl obnovenou premiéru Rybova Koncertu C dur. Vystoupil na recitálech v rámci festivalu Pražské jaro a Českého spolku pro komorní hudbu. Průběžně realizuje řadu nahrávek pro Český rozhlas.

Radek Baborák patří mezi nejvýraznější osobnosti klasické hudební scény. Za více než 25 let sólové kariéry oslovil svým mimořádným muzikantským projevem posluchače v nejvýznamnějších kulturních centrech po celém světě. Mezi jeho dirigentské partnery patří Daniel Barenboim, Seiji Ozawa, Simon Rattle, Neeme Jarvi, James Lewin, Vladimír Askhenazy, James de Priest nebo Marek Janowski. Je hostem prestižních festivalů jako Salzburger Osterfestspiele, Maggio Musicale Fiorentino, Pacific Music Festival, Festival Bílé noci v St. Petersburgu, Suntory Hall Chamber Music Garden, International Music Festival Utrecht, Julian Rachlin and Friends Dubrovník, LePontes, Jerusalem Chamber Music Festival, Smetanova Litomyšl nebo Pražské jaro. Vystoupil jako sólista s orchestry Berlínských filharmoniků, Mnichovských filharmoniků, Orchestru Bavorského rozhlasu, DSO Berlin, RSB Berlin, Bamberských symfoniků, Petrohradské filharmonie, Moskevské filharmonie, Londýnského královského orchestru, Wiener Tonkünstler-Orchester, Mozarteumorchester Salzburg, Mito komorního orchestru, NHK Symphony Orchestra a řady dalších prestižních těles. Zcela ojedinělá je Baborákova popularita v Japonsku, kam od roku 1994 pravidelně jezdí na turné a kde vystoupil s předními orchestry. Pro japonskou nahrávací společnost Octavia Records (Exton, Cryston) zrealizoval v průběhu deseti let více než 20 CD titulů, mezi nimi nahrávky J. S. Bacha, které si našly desetitisíce posluchačů. CD Baborak Ensemble bylo vyznamenáno cenou japonských kritiků. Významnou a důležitou součástí hudebního života Radka Baboráka je komorní hudba. Založil a umělecky vede soubory Baborak Ensemble (v základním obsazení lesní roh a smyčcové kvarteto). Obnovil činnost Českého hornového sboru (pokračující v 300leté tradici hornové hry v Čechách) a smyčcového souboru Pražští komorní sólisté (u jehož zrodu stál v roce v roce 1960 Václav Neumann). Je členem Afflatus Quintet, se kterým získal první cenu na soutěži ARD v Mnichově. Na recitálech vystupuje v duu s klavíristkou Yoko Kikuchi (vítězkou Mozartovy soutěže v Salcburku), s varhaníkem Alešem Bártou a harfenistkou Janou Bouškovou. Je členem souboru Berlín-Mnichov-Vídeň Oktett, spolupracuje s Berlínskými barokními sólisty. Radek Baborák působil jako docent v Boloni na Fondazione Arturo Toscanini, profesorsky hostuje na TOHO University Tokyo a na Escuela Superior de Música Reina Sofía. Hru na lesní roh vyučuje na HAMU v Praze. Mistrovské kurzy hry na lesní roh vedl v Německu a Švýcarsku. Radek Baborák se narodil v Pardubicích v roce 1976 do muzikantské rodiny. V osmi letech začal studovat hru na lesní roh u profesora Karla Křenka. Pod jeho vedením se stal absolutním vítězem rozhlasové soutěže Concertino Praga, získal 3. cenu na soutěži Pražského Jara, 1. místo v interpretační soutěži soudobé hudby a stal se laureátem Grand Prix Unesco. V letech 1990–1994 pokračoval ve studiích na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Během studií zvítězil na soutěžích v Ženevě – 1993, Markneukirchenu – 1994, ARD v Mnichově – 1994. V roce 1995 obdržel cenu Grammy Classic Award a Dawidov Prix. V osmnácti letech, zcela výjimečně bez konkurzu, mu bylo nabídnuto místo prvního hornisty v České filharmonii, na kterém setrval dva roky. V letech 1996–2000 působil jako sólohornista Mnichovských filharmoniků. V roce 2001 uzavřel exkluzivní smlouvu u Bamberských symfoniků. Jeho působení v orchestrech se uzavřelo u Berlínských filharmoniků v sezónách 2003–2010.

Dirigent Zdeněk Klauda (*1979) je komplexní uměleckou osobností. Vedle kariéry dirigenta se věnuje vedení hudebního nastudování v Národním divadle v Praze a současně je dramaturgem Festivalu Jakuba Jana Ryby. Mezinárodní kariéru započal v roce 2008, kdy byl přizván k nastudování Dvořákovy Rusalky v rámci Salcburského festivalu. Od té doby je pravidelně zván do prestižních evropských operních domů (Bavorská státní opera v Mnichově, Semperova opera v Drážďanech, Vídeňská státní opera či Pařížská národní opera). V roce 2012 se podílel na hudebním nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky pro festival v Glyndebourne a v další sezoně pak Mozartovy Figarovy svatby tamtéž. V roce 2012 získal 3. cenu na dirigentské soutěži v rumunské Constantě. Jako asistent spolupracoval s dirigenty Franzem WelserMöstem, Kyrillem Petrenkem, Vladimirem Jurowskim nebo Tomášem Netopilem. Je zakladatelem a šéfdirigentem vlastního orchestru Komorní filharmonie L‘Armonia Terrena, ve kterém spolupracuje s hráči absolutní české špičky. Pro vydavatelství Nibiru Publishers natočil se svým orchestrem tři CD, první „DECADE“ se sopranistkou Simonou Šaturovou a s díly Mozarta a Myslivečka, druhému CD s nahrávkou světové premiéry díla Jakuba Jana Ryby Stabat mater bylo uděleno prestižní ocenění DIAPASON DÉCOUVERTE a září roku 2019 vyšla u stejného vydavatelství nová nahrávka „Requiem“ Antonína Rejchy. Hostuje u českých orchestrů (Jihočeská komorní filharmonie, Filharmonie Hradec Králové, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice), operních domů (Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě) a na významných českých festivalech (Svatováclavský hudební festival). Pravidelně doprovází s orchestry špičkové české i světové pěvce jako jsou Simona Šaturová, Adam Plachetka či Veronika Dzhioeva. V lednu 2018 debutoval jako dirigent na scéně moskevské Nové opery. V témže roce uvedl s orchestrem Národního divadla v Praze ve světové premiéře oratorium Augustýna Šenkýře Dies Numini et Principi. V lednu 2019 se podílel na hudebním nastudování Prodané nevěsty v drážďanské Semperově opeře, debutoval u Štátnej filharmónie Košice a v únoru 2019 debutoval v Národním divadle v představení Mozartovy opery Kouzelná flétna. V sezóně 2019/2020 bude dirigovat v Národním divadle v Praze Mozartovu operu Figarova svatba. V listopadu 2019 vystoupil se svým orchestrem jako host Českého spolku pro komorní hudbu v rámci jejich koncertní sezóny pro Českou filharmonii.

Komorní filharmonie L‘Armonia Terrena je stálým uměleckým tělesem tvořeným špičkovými instrumentalisty na poli interpretace sólové, komorní a orchestrální hudby fungujícím v čele s výraznou uměleckou osobností koncertního mistra Jana Valty (mj. Heroldovo kvarteto). Orchestr byl založen v roce 2014 dirigentem a renesanční hudební osobností Zdeňkem Klaudou u příležitosti realizace projektu sólového alba sopranistky Simony Šaturové „Decade“ s operní tvorbou dvou hudebních géniů klasicismu Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta vydaného téhož roku u společnosti Nibiru Publishers. Od roku 2016 je orchestr pravidelným hostem festivalů a prestižních pořadatelů, kde publiku představují především díla českých mistrů 18. a 19. století. Členové předních českých komorních souborů (např. České filharmonické kvarteto, Baborák Ensemble, Heroldovo kvarteto, Sedláčkovo kvarteto, Doležalovo kvarteto, Smyčcové kvarteto Hanse Krásy apod.), předních českých orchestrů (Česká filharmonie, Národní divadlo) a mladí vynikající sólisté společně hrají pod značkou L‘Armonia Terrena na moderní nástroje, avšak se zřetelem na stylovou vyhraněnost interpretovaného repertoáru. Jejich nahrávka světové premiéry Rybova latinského Stabat Mater i díky tomu získala mimo jiné prestižní ocenění DIAPASON découverte. Rybovo Stabat mater orchestr koncertně provede v Praze dne 07. dubna 2020 v kostele sv. Šimona a Judy v komorním cyklu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. V září 2019 orchestru vyšlo opět u společnosti Nibiru Publishers nové CD s nahrávkou světové premiéry díla Antonína Rejchy Requiem a u téže společnosti je očekáváno do konce roku 2019 i vydání CD s dílem Jakuba Jana Ryby Missa Solemnis in C per Festo Resurrectionis. Orchestr toto Rybovo dílo koncertně zrealizuje dne 18. května 2020 v Bazilice na Svaté Hoře u Příbrami v rámci 3. ročníku Festivalu Jakuba Jana Ryby.

Další nahrávky souboru L'Armonia Terrena se Zdeňkem Klaudou: