JAN DISMAS ZELENKA: MISSA SANCTI SPIRITUS

Missa Sancti Spiritus ZWV4
Litanie di Vergine Maria ZWV149

Ensemble Inégal řídí Adam Viktora
Gabriela Eibenová: soprán, Lenka Cafourková: soprán, Jonathan Mayenschein: alt, Tobias Hunger: tenor, Florian Götz: bas

Rok 1723 bývá nazýván zlatým rokem v hudebním životě katolického kostela při drážďanském dvoře. Ačkoli pravidelné produkce zhudebněných mešních cyklů byly zavedeny už v roce 1721, zdá se, že doba mimořádného rozkvětu liturgických kompozic a jejich provedení v Drážďanech, ke kterému docházelo v průběhu celého desetiletí, skutečně začala až o dva roky později. Dvorní kostel spravovali čeští jezuité sídlící v Drážďanech a jejich relace do Říma z roku 1723 zvláště zmiňuje vliv hudbymilovné princezny Marie Josefy na tento rozkvět: „To výjimečné na naší vznešené princezně... je, že o všech nedělích a svátcích po celý rok dodávala ona i její dvůr svou zbožností lesk královské kapli při zpívaných mších a nešporách. A  její zbožnost tak vybízela a  povzbuzovala přední královské komponisty, aby se zejména o  velkých svátcích předháněli, kdo přinese svou skladbou více radosti a  kdo předvede více dovedností při komponování zcela nových a výjimečně elegantních mší a nešpor.” Mnohé z těchto nových děl napsali dvorní kapelník Johann David Heinichen (1683–1729) a  jeho zástupce Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Právě v roce 1723 napsal Zelenka několik svých nejvýznamnějších duchovních děl, např. Lamentationes pro hebdomada sancta (ZWV  54), sbírku dvaceti sedmi responsorií Responsoria (ZWV  55), Litaniae Xaverianae (ZWV 154) a  mešní cyklus, ze kterého vznikla Missa Sancti Spiritus (ZWV 4). V  Praze mělo toho roku premiéru i jeho monumentální světské melodrama Sub olea pacis (ZWV 175), napsané u příležitosti korunovace Karla VI.

Missa Sancti Spiritus zaujímá ve výčtu Zelenkových mší zvláštní místo, a to zejména z toho důvodu, že jako první obsahuje okázalý part pro trubky a tympány a je napsána ve slavnostní tónině D dur, což jsou typické znaky Zelenkových pozdějších slavnostních mší z období následujícího desetiletí. Bohužel není známo při jaké příležitosti se konalo její první provedení v Drážďanech. Název naznačuje, že nejpravděpodobnějším datem by mohl být svátek Ducha svatého – tedy svatodušní neděle (Letnice) – 16. května 1723. Diarium vedené jezuity bohužel uvádí pouze to, že v tento den zazněla mše s trubkami a tympány od nejmenovaného skladatele. Svátek sv. Jana Nepomuckého, českého zemského patrona a mučedníka a patrona saské misie, připadl na neděli svatodušní v roce 1723 a znovu pak i v roce 1728; je tedy možné, že Jezuité informují o „zpívané mši“ na jeho počest s odkazem na provedení ZWV 4. Nicméně dle v současnosti dostupných důkazů nelze předpokládat, že Missa Sancti Spiritus byla vždy zamýšlena jako svatodušní mše, původní podoba díla tento název pravděpodobně ani nenesla. Jedna z možných hypotéz naznačuje, že skladba byla původně složena jako votivní mše pro úplně jiný svátek, což by ji stylově spojovalo s mší Kyrie-Gloria z roku 1725 Missa Fidei (ZWV 6) a nebo možná s momentálně nezvěstnou Missa Spei (ZWV 5). I to je ovšem sporné.

Zelenkův vlastní dvousvazkový rukopis Missa Sancti Spiritus je dnes uložen v Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden. Je to velmi komplexní zdroj informací o  dlouhé a spletité historii tohoto díla. Nacházíme zde různé druhy papíru, inkoustu, různé styly písma a mnoho oprav, což naznačuje, že skladba prošla skutečně dlouhým vývojem. I přesto, že v drážďanské knihovně dnes chybí 64 instrumentálních partů, které patřily k této partituře, můžeme díky výše uvedeným informacím rekonstruovat různé fáze vzniku tohoto díla. Původní verze Missa Sancti Spiritus, jak ji slyšeli v roce 1723, například sestávala pouze z částí Kyrie a Gloria. Někdy koncem roku 1728 nebo počátkem roku 1729 se ji Zelenka rozhodl rozšířit o části Credo, Sanctus a Agnus Dei a vytvořit tak kompletní mši, zároveň také výrazně přepracoval stávající části. Tyto změny jsou v  rukopise jasně patrné, týkají se jednak drobných úprav v jednotlivých částech, ale také celých partů, které byly připsány, jako např. part trubek a tympánů ve velkolepé fuze „Cum Sancto Spiritu“. Nejvýraznější změnou, kterou Zelenka provedl je dopsání dvou flétnových partů, které ve verzi z roku 1723 vůbec nebyly.

Opravy, které Zelenka provedl v Missa Sancti Spiritus, odrážejí změny v obsazení a interpretační praxi drážďanského dvorního orchestru během 20. let 18. století. Teprve od konce tohoto desetiletí se v Zelenkově tvorbě začal pravidelně objevovat jako kompoziční prostředek duetový part fléten. Podnětem k tomu mohlo být oficiální jmenování Johanna Joachima Quantze (1697–1773) dvorním flétnistou v březnu 1728, který tak stanul po boku svého bývalého učitele Pierra-Gabriela Buffardina (1693–1768). Dokladem význačného postavení obou flétnistů ve dvorním orchestru v těchto letech je nádherný duet v „Christe eleison“ a druhém „Qui tollis“. Další části díla pocházející z  doby kolem roku 1729, například část „Sanctus“, pak ukazují na  odklon od  francouzských interpretačních stylů k  italským, jak je představil Johann Georg Pisendel (1687–1755), který se stal koncertním mistrem dvorního orchestru v  říjnu 1728. Pozoruhodné je také to, že jediné dvě sólové árie z celého díla – virtuózní „Et resurrexit“ a „Benedictus“ – se nacházejí v těchto připsaných částech. Tyto árie s největší pravděpodobností zpívali basista Cosimo Ermini a tenorista Matteo Lucchini, kteří, jako součást skupiny sedmi italských zpěváků, přijeli z Benátek do Drážďan koncem roku 1724 a pro něž Zelenka v následujících letech napsal velkou část své sólové duchovní hudby.

Přestože Credo, Sanctus a Agnus Dei většinou sestávají z nově složené hudby, nedávný výzkum ukázal, že tyto dvě sólové árie byly ve skutečnosti napsány kolem roku 1725 jako zhudebnění zcela odlišných textů. Rukopis prozrazuje, že kolem roku 1729 Zelenka odstranil tyto části z jejich původního místa a pozměnil text i hudbu tak, aby dobře zapadly do nové mše. Například v „Benedictus“ je část původního textu „Domine Deus, Agnus Dei, Filius“ stále možné rozeznat pod zrevidovanou verzí, jež je přelepena přes originál. Kromě toho se na konci této části nachází úvodní fragment „Qui tollis“, který je rovněž přelepen. Tato část byla tedy původně zpracováním textu „Domine Deus“ z části Gloria neznámé mše. Rozsáhlé opravy a různé barvy inkoustu, které se v rukopise nachází, ukazují, jak Zelenka upravoval hudební zápis, aby vyhovoval textu v části „Benedictus”. Původ předlohy pro „Et resurrexit” je méně jasný, ale mohlo jít o zpracování části „Quoniam tu solus sanctus”, kde Zelenka také často používal dlouhá melismata a prvky polského stylu. Tuto metodu přepracování již existující hudby, nazývanou parodie, uplatnil Zelenka i v části Agnus Dei, v jehož druhé polovině se objevuje úvodní téma z „Caligaverunt oculi mei” ze ZWV 55.

V  devatenácti částech Missa Sancti Spiritus nalezneme mnoho symbolických a  rétorických hudebních prostředků a jelikož je toto dílo spojené se svátkem Letnic, pohrává si Zelenka v rámci celé mše s kontrastem nebeského království a pozemské říše. V části „Gloria in excelsis” například extrémně obtížné figury a vysoká poloha dechových nástrojů symbolizují trubky andělů v nebi. Ty pak v části „Et in terra pax” kontrastují s chromatickými vokálními melodiemi v nižším rejstříku, které mají představovat člověka na zemi. Podobně v části „Credo in unum Deum” Zelenka hudebně ilustruje text „descendit de coelis” pomocí sestupné harmonické sekvence, zatímco hravá část „Et resurrexit” obsahuje rychle stoupající stupnice, které evokují zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista. Kontemplativnější, ale stejně krásné je i druhé „Qui tollis”, kde se tklivá melodie - plná zmenšených akordů a dalších harmonických disonancí – vrství v imitacích smyčcových a dechových nástrojů, než ji převezme sólový duet sopránu a altu. K němu se přidávají tutti basové hlasy, které v pravidelných intervalech přináší melodii „suscipe, suscipe, deprecationem nostram”, prosící o přijetí modliteb hříšníků. Nad celým souborem pak hrají flétny další imitaci - jako by patřily do jiné říše. Tyto kontrastující vokální a instrumentální prvky spolu s dramatickými pauzami a náhlými změnami tempa dodávají této části zvláštní expresivní charakter.

Zda Missa Sancti Spiritus zazněla v Drážďanech znovu po roce 1729, není jisté, ale v rukopise se nachází důkazy o dalších Zelenkových úpravách, které naznačují, že za jeho života byla mše znovu provedena. Dílo bylo nastudováno a uvedeno i v jiných městech. Části datující se z počátku 50. let 18. století prozrazují, že zazněla v Lipsku pod vedením Gottloba Harrera (1703–1755) – nástupce Johanna Sebastiana Bacha, který si vytvořil vlastní kopii díla, když u Zelenky studoval. Vzhledem k absenci originálních partů je tato kopie velmi důležitá, protože přináší mnoho interpretačních poznámek a úprav, které v rukopise nenajdeme (včetně ozdob nacházejících se v duetu fléten ve druhém „Qui tollis“). Harrerovy rukopisy následně putovaly na sever do Berlína, kde se staly vzorem pro několik dalších pramenů, jež dokazují, že ZWV 4 se na konci osmnáctého a  začátku devatenáctého století dále rozšiřovala, studovala a  hrála. První známé moderní provedení tohoto díla se uskutečnilo v roce 1981 v rámci koncertu ke stému výročí St. Johannes-Kirche v Tübingenu a je poprvé nahráno zde podle nové kritické edice (převzaté od A. Framptona, „Missa Sancti Spiritus Jana Dismase Zelenky, ZWV 4: Kritické vydání a studium zdrojů rukopisů“, MMus Diss., University of Melbourne, 2015). Tato edice je založená jak na Zelenkově rukopisu, tak na úplné kopii partitury od Harrera, která se znovu objevila v roce 1999 jako součást archivu Sing-Akademie zu Berlin.

Toto CD obsahuje take první náhrávku Zelenkových nejstarších dochovaných litanií, Litaniae Lauretanae (ZWV 149). O genezi tohoto díla víme jen velmi málo, známe pouze místo a datum vzniku, jelikož jsou uvedena na titulní straně Zelenkovy partitury: ‚à Vienn: li 10: | února: 1718’. Dílo tedy vzniklo v době, kdy Zelenka studoval ve Vídni u Johanna Josepha Fuxe (asi 1660–1741), a téměř současně s Capricciem G dur (ZWV 183, z 24. ledna 1718).

Jediným dochovaným zdrojem pro ZWV 149 je rukopis, který již v rané fázi svého vzniku zůstal pouze ve fragmentární podobě. V Zelenkově osobním katalogu prací (Inventarium) z roku 1726 se toto dílo neobjevuje vůbec a v katalogu hudebního fondu drážďanského dvorního kostela (z doby kolem roku 1784) je uvedeno s poznámkou „imperfetta“. Na rozdíl od rukopisu Missa Sancti Spiritus, do kterého Zelenka vložil dvě věty z již existujících děl, zde pozorujme opačný postup. V rukopise se nachází mezery svědčící o tom, že autor určité části odebral a vložil do jiných partitur. Podrobnosti o tom, kdy a jak k tomu došlo, stejně jako informace o povaze chybějícího materiálu a vztazích mezi předlohou a parodickými díly však nejsou ještě zcela objasněny. Jediným fragmentem rukopisu ZWV 149, jež byl bezpečně identifikován, je „Agnus Dei“, které bylo někdy v letech 1722–1724 vloženo do vokální kompozice Agnus Dei (ZWV 37) a tvoří střední část této třídílné skladby. Přestože hudba ze sopránové árie „Mater Christi“ byla znovu použita v roce 1725 jako tenorová árie „De torrente“ v Dixit Dominus (ZWV 66), Zelenka v tomto případě napsal novou verzi a původní zápis sopránové árie ponechal nedotčený.

Zajímavé je, že Zelenkovy anotace v rukopise odkazují na další dvě díla, do nichž byla zjevně vložena hudba ze ZWV 149. Poznámka v „Kyrie“ zní „applicatum in Lita: de S: X:“; což zcela jistě odkazuje na „Kyrie“ z roku 1723 v Litaniae Xaverianae (ZWV 154), kde je znovu použita většina materiálu z úvodní věty ZWV 149. Parodie však není přesná a v rukopise ZWV 154 je hudba nově napsána, což vyvolává otázku, co se stalo s původní chybějící částí ZWV 149. Další čtyři anotace odhalují, že několik částí bylo vloženo také do Missa Theophorica (ZWV 241), dvousborové mše pro slavnost Corpus Christi, která je uvedena v Inventariu, ale nedochovala se. Soudě podle těchto anotací, opětovné použití materiálu v Missa Theophorica muselo být poměrně rozsáhlé. Jeho ztráta však znamená, že ZWV 149 v jeho původní podobě není možné zrekonstruovat, alespoň pokud se neobjeví další zdrojový materiál.

Vzhledem k  této neuspokojivé situaci obsahuje nahrávka pouze části, které se v  rukopise dochovaly v kompletní podobě nebo které bylo možné zrekonstruovat ze známého parodického materiálu. V souladu s tím byla vynechána fragmentární tenorová árie „Virgo prudentissima”, která by patřila mezi části „Mater Christi” a „Speculum justitiae”. Část „Agnus Dei“, která se dochovala v ZWV 37 také pouze jako neúplný fragment, bylo ze stejného důvodu nutné vynechat a tudíž na této nahrávce není uvedena.

V části „Kyrie“ pak bylo nutné provést drobnou rekonstrukci, aby bylo možné ji hrát. V souladu se Zelenkovou anotací bylo z „Kyrie“ ZWV 154 vyjmuto sedmnáct taktů (44–60), které sem byly vloženy (jako takty 31–47). Další úprava se týkala čtyř taktů (47–50), jež byly nově dokomponovány, neboť je nebylo možné z parodie rekonstruovat. Navzdory své neúplnosti má ZWV 149 velký význam, neboť jsou to Zelenkovy první známé litanie a spolu s Missa Sancti Spiritus nám dávají nahlédnout do fascinujícího procesu jeho tvorby.

Dr Andrew Frampton, Faculty of Music / University of Oxford