Petr Hejný - viola da gamba (J.P.Christa, München 1740)
CARL FRIEDRICH ABEL (22.12.1723, Köthen - 20.6.1787, Londýn) patřil k rozvětvenému německému rodu, ze kterého kromě hudebníků vzešli i malíři a zahradní architekti. Nejranější zprávy o něm se dochovaly ze 16. století. Varhaník a skladatel Clamor Heinrich Abel (1634-1696), který působil v Brémách, Hannoveru a Celle byl prvním členem této rodiny, který vynikl jako hráč na violu da gamba. Okolo roku 1683 se narodil jeho syn Christian Ferdinand, jenž v mládí vstoupil do armády švédského krále Karla XII, která v této době okupovala severní Německo. Kolem roku 1715 se stal houslistou a gambistou u knížecího dvora v Kothenu. Navázal tu přátelství s Johannem Sebastianem bachem, které přetrvalo i jeho smrt vroce 1737. Ze šesti dětí Christiana Ferdinanda Abela vynikli jako hudebníci dva synové. Leopold August (1718-1794) se věnoval studiu houslové hry pod vedením Františka Bendy v Drážďanech: jako houslista i skladatel se uplatnil v Brunswicku, Sonderhausenu, Ludwigslustu, Brandenburg-Schwedtu i Berlíně, kde byl členem královské kapely spolu se svým někdejším učitelem. Carl Friedrich patřil k největším gambistům jak své doby tak hudební historie vůbec.
Lze předpokládat, že za uvedení do světa hudby a techniky hry na violu da gamba vděčil Carl Friedrich Abel svému otci. Nění vyloučeno, že další hudební vzdělání získal po jeho úmrtí pod Bachovým vedením v Lipsku. S Bachovou rodinou se stýkal celý život. Wilhelm Friedeman Bach byl varhaníkem v Drážďanech, kde působil jako dvorní gambista téměř patnáct let od roku 1743. Johann Christian Bach sehrál významnou roli v Abelově životě v jeho londýnských letech.
Drážďany opustil Carl Friedrich Abel po jejich zpustošení armádou Bedřicha Velikohé na přelomu let 1757 a 1758. Přes Frankfurt, mannheim a Paříž vedla jeho cesta do Londýna, kde ztrávil téměř celý zbytek života. Uplatňoval se jako gambista i cembalista, hráč na pentachord (blíže neznámý vynález Sira Edwarda Walpola) i skladatel. v roce 1760 mu bylo králem uděleno právo tisknout v Londýně hudebniny. Kolem roku 1764 se spolu s Johannem Christianem Bachem stal členem královnina hudebního ansámblu. Do téže doby spadají počátky jejich hudebně organizátorské činnosti - od ledna 1765 do května 1781 pořádali každoroční cykly veřejných koncertů, které od samého počátku patřily k nejvýznamnějším uměleckým událostem Londýna: nejprve v pronajatých sálech, od roku 1774 ve vlastní koncertní síni. Kromě svých skladeb tu provedli mnoho děl cizích autorů - a představili londýnskému publiku řadu zahraničních hudebníků (kromě jiných i českého houslistu, violistu a skladatele Antonína Kammela). Instrumentalisty pro tyto produkce zřejmě na kontinentě vybíral Abel, který v 70. a 80. letech pravidelně pobýval v Paříži, zpěváky Bach. Souběžně s veřejnými koncerty pořádali Abel a Bach i pravidelné hudební produkce u dvora a benefiční vystoupení ve prospěch jiných umělců. Oba věnovali svou pozornost i podporu hudebníkům, kteří navštěvovali Londýn. Mimo jiné k nim na přelomu let 1764 a 1765 patřili i členové Mozartovy rodiny. Přátelský vztah Johanna Christiana Bacha k tehdy zázračnému dítěti Mozartovi je dobře znám. Méně se připomíná skutečnost, že se Abelova Symfonie e moll op. 7. č. 6, kterou si budoucí hudební génius opsal, dlouho považovala za jeho kompozici a jako taková byla pod číslem 18 uvedena i v Kochelově katalogu Mozartova díla.
Kromě své organizátorské činnosti byl Carl Friedrich Abel v Londýně znám především jako znamenitý gambista, obdivovaný u dvora stejně jako v měšťanských kruzích, nebo mezi výtvarnými umělci, kde měl řadu přátel. Hra na violu da gamba ho zřejmě proslavila i mimo Anglii - nejen v mládí v Drážďanech, nebo při pozdějších cestách do Paříže, ale i mezi lety 1782-1785, kdy po Bachově smrti Británii opustil. Působil jak ve Francii, tak i u různých německých dvorů. Na sklonku života se však opět vrátil do Londýna, kde znova začal pořádat veřejné i benefiční koncerty: naposledy vystoupil necelý měsíc před svou smrtí.
Carl Friedrich Abel byl posledním velkým gambistou Evropy své doby. Nástroj, který měl od konce 15. století po tři sta let výjimečné postavení jak v sólové tak i ansámblové hře, během jeho života postupně z hudební scény ustupoval. Abelův nekrolog v londýnském denním tisku vedle zármutku nad odchodem všeobecně váženého a ctěného umělce vyzdvihoval i skutečnost, že nástroj, který ho proslavil, ztratil na významu "a pravděpodobně zemře zároveň s ním". Dnes, v době renesance hry na historické nástroje, měkká barevnost a vroucnost zvuku gamby opět přitahuje jak profesionály, tak i amatéry. Znovu vzrůstá i zájem o gambovou literaturu - a tedy i o vytříbenou eleganci, melodickou a harmonickou rafinovanost, virtuosní expresivitu i bohatou ornamentiku Abelových kompozic pro potěšení ducha i srdce. Mnohé z nich zůstaly v rukopise: jednou z výjimek je šest gambových sonát, které vyšly tiskem poprvé roku 1771 v Amsterodamu, a které dnes opět patří k nejoblíbenějším kusům gambového repertoáru.
Michaela Freemanová
SONÁTY Carla Friedricha Abela pro sólovou violu da gamba jsou ve srovnání s jeho šesticí sonát pro gambu a cembalo, které Abel zkomponoval pravděpodobně kolem roku 1759 jako šest miniaturních snadných skladeb, nesrovnatelně závažnější. Zdá se, jakoby se chtěl kompozičně trochu navrátit do baroka. Poučen Bachovými suitami pro sólové violoncello, které se vší pravděpodobností znal, užívá daleko volnějšího zápisu a bravurnější gambové techniky, která místy dosahuje vrcholu jak v ornamentice, tak ve zpěvných a dynamických možnostech violy da gamba a klade někde velké nároky na technickou zdatnost interpreta . Porovnáme-li také tyto sonáty s jinými skladbami (koncerty, sinfonie) tohoto gambisty, liší se a jsou až neabelovské. V těchto sonátách se snažil maximálně využít schopnosti a možnosti daného nástroje, který sám bezpochyby mistrně ovládal.
Úvodní věty sonát jsou většinou velmi fantazijní a výrazově uvolněná Allegra a jsou také nejzávažnější částí sonát. Daly by se snad přirovnat k Bachovým vstupním Preludiím pro sólové violoncello. Dokonce ve třetí sonátě Abel použije Fugu. Druhé věty - Adagia - dovolují interpretovi rozehrát škálu barev a poezie s fantazií a ozdobné běhy a melodie vyklenout do krásných frází. Třetí věty - většinou Menuety - jsou pak klasickou, dobovou záležitostí. Pouze druhá a čtvrtá sonáta končí Allegrem, které má podobu jakési Tarantely anebo folklórního anglického či skotského tance. Soubor sonát tohoto skladatele a významného gambisty 18.století jsou zajímavým hudebním odkazem a obrazem doby, nástroje a jejich tvůrce.
