František Tůma, vynikající hráč na violu da gambu a theorbu, se svým dílem řadí do pozdně barokní hudební literatury. Polyfonní sazba převládá, ale objevují se i věty homofonní, s jednodušší harmonií, připomínající blížící se formování hudebního klasicismu. Mezi jeho instrumentální skladby patří především triové a kvartetní sonáty, sinfonie a partity, většinou pro smyčcové nástroje a continuo, některé se hráli i v orchestrálním obsazení.
I. Sonata in A minor
III. Partita in G major
II. Partita in A minor
IX. Partita in F major
XI. Sinfonia in B flat major
XII. Sinfonia in D major
Antiquarius Consort Praga
Václav Návrat - barokní housle
Simona Pešková-Tydlitátová - barokní housle
Petr Hejný - violoncello
Přemysl Vacek - arciloutna, barokní kytara
Václav Luks - cembalo
Rozloučení s tisíciletím
Je konec. Starý technologický svět odchází pomalu do absurdna. Myšlenky na technické zázraky existují, avšak entuziasmus přeměn se vyčerpal a vrací se zpět. Opět do stojaté vody přírodní nadvlády, odkud jej horotvorné procesy nové duchovní aktivity příštího tisíciletí opět vyprostí. Jako jemnou pěnu nového přediva vztahů, jako čerstvou vůni soustředění se na krásu světa.
Nový svět bude světem recyklace a miniaturizovaných struktur. Energetický nedostatek přinutí lidský mozek vytvářet pouze efektivní rozhodnutí. Lidstvo přestane budovat megalomanské stavby a obrovské projekty strojů na přetváření tváře země. Už nebude možné dělat gigantická gesta armádami plechových pohyblivých krabic. Lidský nesmyslný samopohyb se zastaví. Dojde mu benzín.
Avšak člověk nezkamení. Bude jíst a potom se pohybovat. Trpělivě a pěšky (nebo koňmo). Rychlost pohybu je naprosto relativní. Je závislá pouze na úhlu, kterým se člověk dívá kolem sebe. Když směřujeme očima ne do dálky (ke světlým zítřkům), ale pod vlastní nohy, je rychlost pohybu trávy při chůzi úžasná. Je fascinující sledovat závod mravence pralesem louky nebo nadzvukový bombardér vážky nad rákosím. Vše je už tady. Neexistuje pokrok v porušení zákonů světa...
Člověk se jistě změní. Musí se změnit, jinak vyhyne. Obrátí se k detailům, k vychutnávání, k vlastní volbě osobní cesty zemí a ne k postávání v zácpě osobních automobilů v mrtvém světě betonových staveb.
Základní rostlinou biblického ráje byl strom. Člověk svobody bude žít uprostřed vegetace a ne uprostřed mrakodrapů. Budoucnost lidstva je v lese. A mou vizí dokonalé společnosti je indiánský kmen.
Je zajímavé, že technologicky k tomu vše směřuje. Veškeré přístroje se miniaturizují tak, aby se stávaly osobní potřebou (viz. termín "osobní počítač"). Člověk se vnějšně propojuje mobilním telefonem a internetem. Skrze ně bude moci komunikovat s kýmkoli kdekoli. Proč tedy cestovat letadly a vypalovat jejich motory ozónovou vrstvu Země?
Proč dobývat nová územní teritoria, jestliže jedinečnost osobnosti může být dostupná komukoliv v kterýkoliv okamžik? Tělo člověka bude spojeno s místem a načerpá z něj sílu možnou duchovně vyslat po celé zemi. Jaký význam teprve dostane opravdový fyzický kontakt s blízkým člověkem oproti lhostejnému míjení statisíců ostatních za okny dopravních prostředků ? Jen malé věci budou laciné, jen rozumné věci budou dostupné. Ten, kdo plýtvá zchudne, ten, kdo nešetří zahyne zimou nebo hladem. Bude to svět "skrblík" a vytvoří nové umění. "Umění recyklace", které bude vždy sebou obnovitelné...
Idylický svět jednoduchých minulých dob už není takovým ideálem, protože se blíží. A proto je i interpretace staré hudby v krizi. V krizi dokonalosti. Stává se modernistickou, protože se naplňuje technologií té pýchy všechno umět. Na vše mít úplný názor. Být odborníkem na slovo vzatým, který vše pochopil a na vše našel metodu. Člověka, který vyzařuje jistotu, že nemá chybu.
Typickým příkladem je tato nahrávka. Je přebujelá v ornamentech, ve stylizaci, v plnosti detailů, mnohosti akordů bassa continua a zvláštních spojů. Je krajností v propracovaném uvolnění tvůrčí stavebnice ozdob. Je dokonalá v souznění těch prvků, které jsou vymezeny dnešní módou vědění o světě barokní hudby.
Kdo se do ní zaposlouchá, bude opravdu pozitivně naladěn. Hudba Františka Ignáce Antonína Tůmy je krásná. Bohatá nápady i melodickou invencí. Napojená asociacemi mnoha hudebních vlivů, které se spojily v takovém duchovním centru jako byla post-barokní Vídeň. Je znakem doby, která byla předrevoluční (před-beethovenská). Stejně jako je ta naše.
Proto by poslech této desky měl sloužit k meditaci o novém světě. O významu střetu starých hodnot a nových rukou. O nové pietě a smutku z ničení. O zasahování do struktury věcí tím, že je vnímáme. O citlivosti a mezích v zarývání se do tváře Země.
O budoucnosti.
