JAZZ S DOBROU MOTIVACÍ
Splnit si sen a zahrát si s americkými muzikanty, které obdivoval dlouhá léta, se podařilo saxofonistovi Jiřímu Hálovi, který účinkuje ve skupinách Šavle Meče a Chicken Soup. V těchto dnech se do obchodů dostává jeho první velice zdařilé sólové album Make You Wanna Hála, které přináší pestrou směsici jazzu, funku a neworleanského soundu.
Kde jsi vlastně nalezl inspiraci k tomuto druhu hudby a proč ses rozhodl svoji desku natočit v New Orleansu?
Již od počátku devadesátých let jsem byl ovlivněn hudbou New Orleansu a muzikanty jako je Dr. John. Pak jsem se začal zajímat o modernější pojetí funku a kapely jako Galactic a v roce 2003 jsem jel poprvé do New Orleansu, kde jsem se seznámil s kytaristou Brianem Seegerem. Jelikož jsme s Chicken Soup již hráli nějaké jeho skladby, pustil jsem mu nějaké nahrávky a on byl mile překvapen. Pak jsem ho pozval i s jeho kapelou do Prahy, kde jsme společně zorganizovali benefiční akci po hurikánu Katrina a od té doby jsme byli v kontaktu a já postupně poznával i další skvělé muzikanty jako je například John Gross ze skupiny Papa Grows Funk. A proč jsem točil tam? Mám prostě ty muzikanty z New Orleansu rád, rozumím si s nimi i lidsky a chtěl jsem si s nimi zahrát. Navíc na to město mám srdeční vazbu, jsou tam ve vzduchu takové nepopsatelné vibrace, které jakoby se dostávají i do zvuku nahrávek, které tam vznikají. A když mi Brian poslal rozpočet na desku, který byl velmi příznivý, tak jsem se rozhodl, že si splním sen a tu desku natočím tam.
Překvapilo tě něco při natáčení v Americe?
Muzikantům jsem dopředu poslal demáče a skladby v notách. Sešli jsme se rovnou ve studiu, byli tak připravení, že jsme to dvakrát sjeli a pak se rovnou točilo. Bubeník George Sluppick dokonce znal vše nazpaměť a přišel i s vlastními nápady co a jak zahrát. Oni tam totiž mají ten správný nadhled a jsou naprosto v klidu, umí výborně hrát a prostě nic moc neřeší. U nás jsem ve studiu vždy zoufalej z těch prostojů a dlouhého štelování zvuku, asi je to zapotřebí. Tam ve studiu, a domnívám se, že ten rozdíl ve zvuku je hodně znát, jsme začali točit hodinu a půl po té, co jsme přišli do studia. Zase na druhou stranu, když je tam v klubu ohlášen začátek koncertu na desátou, tak to znamená, že se začne hrát ve čtvrt na dvanáct a že třeba basák si tak v jedenáct vytáhne bednu.
S jakým ohlasem se setkaly tvoje skladby u muzikantů, se kterými jsi album natáčel?
Přistupovali ke všemu velmi tvůrčím způsobem a vkládali i vlastní nápady, z čehož soudím, že je opravdu zaujali. Jinak by prostě přišli a odehráli to a vůbec by je nezajímalo, zda, když třeba pozměníme některá tempa nebo náladu skladby, výsledek nebude lepší.
Na tvé desce jsou i jména jako Johnny Vidacovich, který hrál v osmdesátých letech s Johnem Scofieldem, nebo učil Briana Bladea a Stantona Moora, je těžké dostat takovéto lidi na natáčení vlastní desky?
Byl jsem v New Orleansu několikrát před tím a většinu muzikantů jsem znal již osobně, což byla výhoda. Takže stačilo, aby jim Brian Seeger zavolal dopředu a zeptal se, zda mají čas a chuť si zahrát a většinou se mu dostala odpovědi - jasně, jdu do toho.
V době, kdy se desky spíš neprodávají a vypalují, u takového počinu, navíc z oblasti jazzu, jsi s nějakou návratnosti nemohl počítat a přesto jsi do toho šel.
Měl jsem dobrou motivaci a nějaké našetřené peníze. Na desku mi sice nikdo nepřispěl, ale na druhou stranu vloni kurs dolaru byl za16 korun a hodina ve studiu mě stála padesát dolarů. Ve finále z celkového počtu hodin chtěli zaplatit pouze dobu, kdy se opravdu točilo, což byla velmi férová nabídka. Ani honoráře amerických hudebníků se příliš nelišily od těch, které se běžně platí u nás. Za snímek si muzikanti řekli o osmdesát až sto dolarů.
Album vyšlo zatím pouze u nás, plánuješ jeho vydání i v Americe?
Jsem domluven se svou vydavatelskou firmou – Arta, že se album do Ameriky bude dovážet .
Plánuješ album podpořit i koncertně?
Brian Seeger a John Gross v červenci přijedou do Čech a plánujeme nějaké společné hraní, ale dostat sem všechny, kteří se zúčastnili natáčení desky, je nereálné jak z finančního hlediska i z hlediska skloubení termínů. Jelikož je ta deska tak různorodá, tak některé skladby již hrajeme se Šavle Meče, některé zase s Chicken Soup anebo s Petrem Zemanem. Něco máme i v repertoáru nové kapely Jiří Hála Jazz Project,kde hrají Michal Gera, Jarda Friedl, Jirka Kovář, Martin Kapusník a Petr Mikeš.
ZAJÍMAVOSTI:
Krom již v rozhovoru zmíněných významných muzikantů jako jsou Johnny Vidacovich a Brian Seeger, album Make You Wanna Hála s Jirkou Hálou natáčeli i další známí američtí muzikanti. Například varhaník a pianista Brian Coogan má svou kapelu a hraje ještě v triu s bubeníkem Stantonem Moorem nebo s Quintology. Basistka Casandra Faulconer, která přestože pochází z Kanady, má ten správný neworleanský feeling, hraje s významnou bluesmankou Debbie Davies. Bubeník George Sluppick je z Memphisu, ale přesídlil do New Orleansu a hraje s významnou, na jižanský rock zaměřenou skupinou JJ Grey & Mofro a dřív hrál i s kytaristou Charliem Hunterem. Pozounista Rick Trolsen je mezi americkými dechaři žijící legendou a hraje v souboru Bonerama. Tubista Matt Perrine je též ze skupiny Bonerama, ale jako studiového muzikanta ho najdete na řadě deskách jazzmanů a bluesmanů. Saxofonista Brent Rose je ze skupiny Quintology a varhaník John Gross je z kapely Papa Grooves Funk, se kterou koncertoval již i v Praze.
Pěkná sebranka, co říkáte?
Ivan Ivanov
Jirka Hála si z New Orleansu přivezl výborné funkjazzové album
Český saxofonista a flétnista Jirka Hála tak dlouho při svých návštěvách milovaného New Orleansu okukoval místní studia, až se vloni v dubnu do jednoho zavřel s místními muzikanty. Výsledkem je album Make You Wanna Hála.
Samozřejmě to nebylo "z jedné vody na čisto" - kromě Hálových návštěv "zaslíbeného města" samotnému nahrávání předcházely v rámci utužování "družby" i občasné návštěvy tamních hudebníků v Čechách. Nicméně: (pouze!) třídenní práce v neworleanském Axistudiu a angažování jedenácti hudebníků (na všech nahrávkách hraje jen část z nich) šla plně na vrub iniciátora projektu.
Současný hudební tep New Orleansu, našemu muzikantovi tolik blízký, už dávno nesymbolizují kapely, které s větším či menším úspěchem kopírují naši dixielandoví revivalisté; neworleanská hudba je mnohem tanečnější, funkovější, má v sobě karibskou houpavost, ale i bluesový ponor. I pro New Orleans typické dechové nástroje se používají - a Hálovo album to dokládá - zcela jinak než za nejslavnějšího místního rodáka Louise Armstronga; šlehají v sekcích a i vedení sól má blíž k modernímu jazzu a fusion.
Jirka Hála (na české scéně známý v současné době jako leader kapel Chicken Soup a Šavle meče a člen kapely Blues Session) má jeden obrovský dar, u muzikantů zřídka vídaný: jeho ambice se soustřeďují na to, vydat dobré album jako celek, nikoli vydat zprávu o tom, jaký je sám úchvatný génius.
Ne že by na nahrávce stál pouze v pozadí, jistěže sóluje na saxofon i flétnu a v neposlední řadě je autorem sedmi z jedenácti skladeb, rozhodně dává ale svým spoluhráčům tolik prostoru, že při ne zcela soustředěném poslechu by mohl posluchač nabýt dojmu, že se jedná o album kytaristy nebo varhaníka - tak dominantní party dostali Brian Seeger resp. John Gros a Brian Coogan (ti u hammondek sedí na střídačku).
Na druhou stranu, i kdyby byly Hálovy ambice jakékoli, bylo by vzhledem k povaze projektu nelogické odsunout neworleanské hudebníky kamsi do role pouhých statistů - zvlášť když měl Hála "k ruce" tak výtečné hudebníky, jako zjevně jsou - kromě již zmíněných - baskytaristka Cassandra Faulconer, bubeníci George Sluppick a Johnny Vidacovich či altsaxofonista Scott Bourgeois.
Jirka HálaJe vynikající nejen to, že se Hálovi podařilo doslova vydupat ze země takový vysněný projekt, ale že nedopadl jako pouhé setkání "exota s exoty", které by se nemělo šanci prolnout, nýbrž jako plnoprávný hudební projekt, ve kterém je, vzato s odstupem, vlastně jedno, odkud který účastník pochází či kdo to všechno vymyslel a zaplatil. Jako projekt, jehož alfou i omegou je dobrá hudba.
Toto album je jedno z nejmilejších překvapení, kterého se v letošním roce určitě dočkáte od domácího umělce. Saxofonista Jiří Hála, který je členem skupin Šavle Meče, Chicken Soup, či Jiří Hála Jazz Projekt, též hrál v dechové sekci doprovodného bandu Michala Prokopa, je dlouholetým obdivovatelem zvláštní směsice hudby, které se říká neworleans sound. Nevíte, co si pod tím máte představit? Tak zkuste jména jako Dr. John, Neville Brothers, Jimmy Whiterspoon anebo oblíbené jižanské jídlo gumbo, ke kterému kromě zeleniny a masa přidáte dávku funku, něco jazzu a blues, špetku voodoo kouzla, tabasco a ostřicovou omáčku. Přesně z těchto ingrediencí vařil i Jirka Hála přímo v místě dění – v New Orleansu. Pozval si do studia hudebnický výkvět neworleanské scény a s americkými spoluhráči, mezi kterými najdete jména jako Brian Seeger, Johnny Vidacovich (spoluhráč Johna Scofielda v 80. letech) nebo John Gros ze skupiny Papa Grows Funk. Společně natočili album, které je nakažlivé vším, co je pro New Orleans typické: bravurně zahraná jízda s natřásavým rytmickým spodkem, zvuk hammondek a říznou dechovou sekcí. Krom vlastních kompozicí Jirky Hály, na desku autorsky přispěli i Brian Seeger, Allen Toussaint a Jan Hála. Výsledek je zvukově a obsahově mimořádně povedené album, které se směle může rovnat jakékoliv zahraniční desce tohoto stylového zaměření. Zlatý hřeb: Voodoo Doll, Night People Zní to jako: album, které zní dobře a nečeský
