Motto:
Ukažte mi člověka, který nemá žádného rodného kraje, ten, jestli je to vůbec bytost zjevných obrysů, byl by zajisté osudem nějak okraden! To spíše už znám nějaké lidi, kteří mají rodných krajů více, skoro všude, kde se kdy zdržovali, neboť tak jest člověk přizpůsobivý a vždy a ve všem schopný nějakého přilnutí a růstu a ovšem i fanatismu, že mu přirůstá k srdci všechno, s čím ho kdy co životně spojilo.
Josef Čapek, Rodné krajiny 1939
Proč jsem tentokráte své varhanní improvizační CD pojmenoval Moje Vlast? Protože obsahově i hudebně tematicky souvisí se známými symfonickými básněmi Bedřicha Smetany. Někdo snad bude pohoršen, protože zacházet s odkazem národního klasika nikoli jen s největší pietou a seriózně, nýbrž místy i s nadsázkou, to se zkrátka v kraji ne vždy rádo vidí. Na svoji omluvu či spíše jako vysvětlení mohu uvést, že také já jsem pouze dítkem divné, ale dílem i krásné postmoderní doby. Vše je vlastně dovoleno. (Asi až příliš vše.) Umělecký výkon, pokud má vůbec snahu být autentickým a uměleckým, je ale samozřejmě v každé době určen a podmíněn duchem této doby a vnějšími vlivy více, než jsme si ochotni leckdy připustit. Se všemi pozitivy i negativy z toho vyplývajícími.
Cyklus improvizací Moje Vlast vznikl vlastně náhodou. Pro Český rozhlas jsem před časem natočil na varhany firmy bratří Paštiků z roku 1903 v kostele sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě skladbu významného českého varhaníka Josefa Kličky, Koncertní fantazii č. 2, která je zkrácenou verzí Smetanova díla. Jedná se o téměř doslovný přepis orchestrální partitury Vyšehradu do sazby varhanní. Pokud jsem se pak ke stejným varhanám vracel s úmyslem natočit zde nějakou improvizaci, nabídlo se mi téma už takřka samo. Ostatně, naši národní klasikové odpočívají v sousedství vyšehradského kostela na hřbitově na Slavíně, což nelze vnímat jinak, než jako inspirující a obzvláště zavazující.
Jak moje výtvory poslouchat, co si s nimi počít? Jednotlivé improvizace jsou od svých předloh daleko více vzdáleny, než aby je posluchač vnímal jen jako transkripce či prvoplánové parafráze. Jejich výsledný tvar je dán souhrou okolností, z nichž některé jsem mohl ovlivnit předem, např. výběr nástroje, všechny další atributy jsou však dílem určitého okamžiku s jeho neopakovatelnou náladou. Stavebné formy stejně jako výběr harmonických a stylistických prostředků jsou výsledkem tvoření hudebního proudu v reálném čase. V tomto ohledu odjakživa stojím na pólu preference skutečné improvizace, kdy předem není dáno téměř nic, pouze okruh témat, hrubě odhadnutá délka uvažované improvizace, základní její charakter. Vše další vyrůstá z možností konkrétních varhan, akustiky prostoru a momentální inspirace. Ovšemže velkou roli hrají i minulé zkušenosti improvizátora. Musí mít ve své hlavě k dispozici dostatečné množství jakýchsi stavebních kamenů, ze kterých se pak improvizace v daném okamžiku dá poskládat. Všichni víme, že v rámci našeho tónového systému už dávno nelze přinést nic dosud absolutně neslýchaného. Umělecky přesvědčivá kvalita však může vzniknout nevšedním úhlem pohledu, nastavením zrcadla, třeba i pokřiveného.
Improvizace znamená tvoření bez přípravy. Hudebníci i zpěváci vesměs něčemu takovému už dávno odvykli. Škoda. Jde o dobrodružný proces. Jedině v rukou některých varhaníků se dosud improvizace udržela. A samozřejmě v jazzové hudbě, kde je ale víceméně vázána na předem dané a mezi muzikanty všeobecně sdílené jasné struktury formy i obsahu. Také varhanní improvizátoři často postupují cestou, kdy si předem stanoví přesný budoucí obraz své improvizace. Naplňují určitý počet taktů a frází, dokonce si do detailu rozvrhnou i jednotlivé stylizační prvky včetně harmonických modulací a podobně. Výsledný tvar je pak jakousi variací na předem téměř hotovou skladbu. Tento přístup nelze brát jako nelegitimní, je spíše záležitostí naturelu, k čemu se kdo přiklání. Mně osobně se ale při jakémkoli podobném pokusu většinou stejně nepodařilo stanovený plán dodržet, často byla taková improvizace příliš schematická a nepůsobivá.
Skok do hluboké studené řeky je vždy rizikem. Začít ale improvizovat na koncertě, kdy vědomě rezignujete na pečlivý předchozí plán, znamená ještě větší riziko. Jakýs úspěch se dostaví pouze asi v padesáti procentech případů. Tvrdím to na podkladě dlouhodobé statistiky svých improvizačních pokusů. Kolegy mi nepřísluší hodnotit, tedy vyjma případů, kdy sedím jako porotce na nějaké improvizační soutěži nebo pokud improvizaci vyučuji. Přesto si myslím, že stojí za to zkoušet improvizovat i nadále. Aktérům samým i jejich posluchačům přináší tato činnost jinak nedostupné zážitky.
Kontrolou sebe sama mi není uspokojivý pocit po koncertě ani případná nadšená reakce publika. Lidem se totiž leckdy líbí i to, za co se lze spíše hluboce stydět. Spolehlivým měřítkem je mi vlastní poslech nahrávky, nikoli však hned, nýbrž až tak po půl roce, kdy už od onoho konkrétního výkonu získávám dostatečný odstup. Pak jsem schopen některé ze svých pokusů vzít na milost. Někdy i ty, které bych býval těsně po výkonu zcela určitě zavrhl.
Moje vlast není výběrem improvizací zaznamenaných na veřejných koncertech, což byla podstata dramaturgie mého prvního vydaného improvizačního CD. Jednotlivé kusy Mojí Vlasti byly ale opět nahrány v delším časovém období, pokaždé při vhodné příležitosti, kdy byla na daném místě k dispozici profesionální nahrávací technika a přítomen i zvukový mistr. Publikem mi byl obvykle spíše jen velmi úzký okruh přátelsky naladěných posluchačů. Po Vyšehradu, který byl zaznamenán v roce 2002, mě jednou v Hejnicích napadlo improvizovat Vltavu. Brzy jsem však onu verzi zavrhl, zněla spíše jako Jenisej. Začav už přemýšlet o celém cyklu, nahrál jsem při víceméně náhodné návštěvě Žlutic Šárku. Ne všechny tóny varhan Jana Matěje Gutha z roku 1828 byly ale tenkrát naladěny, jak si jistě každý povšimne. Těm nejrozladěnějším tónům jsem se naštěstí dokázal vyhnout. Což je mimochodem jedna z okolností, která znamená velkou přednost a výhodu improvizování. Bude-li hrát už jen pět tónů v oktávě, stále ještě můžete improvizovat alespoň jakoby pentatonicky. Při pozdějším poslechu žlutické improvizace jsem si ovšem uvědomil, jak přesvědčivě a snad až stylově autenticky je moje Šárka rozladěna. S velkou pravděpodobností ze Ctirada.
Improvizace Z českých luhův a hájův vznikla v Litoměřicích v katedrále sv. Štěpána na varhanách z roku 1942 postavených firmou Jehmlich z nedalekých Drážďan. Předchozí dívčí válka včetně Šárčiny zrady podle pověsti z dávné mytologie je v mém hudebním ztvárnění distingovanou komorní selankou proti obrazu dramatického až nepříčetného boje dnešní severočeské přírody o přežití.
Tábor by bylo jistě pěkné natočit v husitském kostele v Táboře. Inspirativní varhany jsem ale potkal v Kladrubech v podobě barokního nástroje z roku 1726 od loketského varhanáře Leopolda Burghardta. Husitský chorál Kdož sú Boží bojovníci se tak producíruje v bývalém benediktinském klášteře, který byl stejně jako mnoho jiných právě husity zneuctěn a vyrabován. Po staletích se tváří v tvář postupující sekularizaci evropské společnosti zdají být dávné náboženské spory, např. o přijímání pod jednou či pod obojí, už víceméně zbytečné a nezajímavé. Nicméně, všelijaká klání provázejí lidstvo stále, např. nynější zápas bezduchého konzumu s hodnotami duchovními i kulturními bude zřejmě ještě nějaký čas pokračovat, patrně až do nevyhnutelných hořkých konců.
Díky svědectví pana Araje Namrmice, který byl údajně souputníkem málem největšího Čecha Járy Cimrmana, je dnes již známo, že původní pořadí Smetanova cyklu mělo být jiné, než jak se běžně symfonické básně Mé vlasti uvádějí, tedy Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Vltava totiž měla znít podle původního Smetanova záměru až na konci cyklu, i pořadí dalších symfonických básní mělo být jiné, jenom nelze doložit jaké. V Mojí Vlasti původní Smetanovu představu o Vltavě až na konci respektuji. Jinak se držím dnes ustálených zvyklostí. Ideově a tematicky viděno tvoří závěrečná Vltava vůči úvodnímu Vyšehradu vhodnější protipól než Blaník, který sice cyklus také důstojně uzavírá, nicméně dnes už je statisticky nezpochybnitelně po-tvrzeno, že Vltava jakožto ve světě vůbec nejhranější Smetanova skladba by bývala byla monumentalitu celého cyklu ještě více podtrhla.
Araj Namrmic se prý v roce 1921 před hodnověrnými svědky zmínil, kterak spolu s géniem Járou Cimrmanem navštívili 1. dubna roku 1883 Bedřicha Smetanu v Jabkenicích. Smetana, jak známo, komponoval hudbu Mé vlasti už v absolutní hluchotě. U své dcery a zetě v jabkenické myslivně tehdy trávil poslední léta svého života. Od stárnoucího Mistra pan Namrmic vyrozuměl, že k nyní platnému pořadí symfonických básní v cyklu Má vlast prý autor přistoupil na výslovné přání dirigenta Adolfa Čecha, který řídil většinu premiérových provedení symfonických básní Mé vlasti. Smetana prý teprve po dlouhém naléhání vyslyšel (sic) páně Čechovo přání, aby Blaník následoval po Táboru, protože se tak prý dirigentům bude u Blaníku lépe „chytat tempo“. Ještě více jej ale zaujalo Čechovo tvrzení, že téma dávných hrdinných husitů svojí bojovností úzce souvisí s vizí o blanických rytířích, kteří přijdou na pomoc českému národu v okamžiku, kdy mu bude nejhůř. A Blaník že by měl tudíž cyklus završovat, jelikož budoucnost logicky přichází po současnosti. Mně se zdá původní pravděpodobné Smetanovo pořadí s Vltavou na konci náležitější. Pánům Čechovi a Smetanovi koneckonců vůbec nedošlo, že pokud jednou rytíři přijdou, stane se taková budoucnost vlastně současností, dále pak minulostí, zatímco Vltava poteče i poté.
Chudý příbuzný mezi Smetanovými symfonickými básněmi, totiž právě Blaník, by si zasloužil nějakou větší medializaci. V jeho zájmu jsem proto přistoupil v Mojí vlasti inovativnímu řešení, kdy spojuji svoji závěrečnou dvojici Blaník a Vltavu do improvizace jedné. Vzhledem k daleko známější Vltavě by mohla být existence Blaníku tímto způsobem zvláště vyzdvižena. Jde přece o dost vysoký kopec, který by si zasloužil větší pozornost turistů i jiných návštěvníků.
Varhanní dvojbáseň Blaník-Vltava završila moji tvůrčí snahu. Stalo se tak v Praze na Zbraslavi v kostele Církve československé husitské. Jednak díky zajímavým varhanám postaveným neznámým varhanářem po roce 1600, jednak aby dnešním husitům nebylo líto, že přišli na mém CD kvůli Kladrubům zkrátka. Zdejší nástroj je naladěn v historickém středotónovém systému, což bude sice místy tahat za uši, ostatně díky nerovnoměrnému systému ladění i Kladruby tahaly, nicméně posluchač nechť vezme laskavě na vědomí, že přesně to je mým uměleckým záměrem. Ostatně, ještě netuší, co jej čeká za chvíli.
Pokud máte nyní pocit, že z řádků výše uvedených vyplývá jakási moje neúcta k Mé vlasti, pak jste vedle. Naopak se cítím být velmi hrdý na odkaz našich klasiků. Smetana byl jistě jedním z největších umělců českého národa. Závistivé či nepřející rysy naší povahy projevivší se v minulosti například i absurdním sporem o prvenství Dvořáka či Smetany na poli národní hudby mě dokážou i dnes nadzdvihnout. Kdo by byl u nás svými současníky či nejbližšími následovníky jen a jen chválen, musí být duchům soudným snad až podezřelým. Proč ale ti věční kritici všeho a všech raději neudělají něco pořádného také každý sám? Neúcta k těm, kdo hodně dokázali, mívá i jinou formu. Mám na mysli přezíravost, s níž se dokážou někteří z nás tvářit, že národovectví už bylo přeci dost. Měli bychom prý poslouchat něco free, možná i cool, tedy být in. Na odbyt jdou tedy „frikulíni“. Je nutné chtít se stále někomu líbit, nebo být věčně mlád? Nejsem proti modernosti, nicméně úplně přetrhat své pupeční šňůry je škoda. Pole klasiky není podle mne vhodné jakkoli konjunkturalisticky devalvovat. Jde žít i jinak. Mám rád různé dobré hudební projevy, i ten současný. Navíc, těší mě snít, třeba zrovna o Smetanovi. Podle mého soudu se lze jeho idejemi i hudebním jazykem nechat inspirovat, aniž by takové pokusy musely být laciné.
Konzumenti jsou dnes zvyklí na „akce“ a „bonusy“. Proto jsem na CD zařadil ještě dvě přídavkové improvizace. Má Vlasta by měla potěšit hlavně posluchače jihoamerické. Paní Míla Smetáčková, životní partnerka významného českého dirigenta Dr. Václava Smetáčka, vyprávěla několikrát, kterak při každé návštěvě Brazílie či Argentiny býval její manžel žádán, aby opět dirigoval Má Vlasta! Volávali to na něj prý už na letištní ploše. Protože v češtině je Vlasta ženské jméno, použil jsem jako téma pro improvizaci Smetanův rej rusalek z Vltavy. Nahrávka byla pořízena na varhanách vídeňské firmy Deutschmann v Dietrichštejnské hrobce v Mikulově nedlouho po tamním vinobraní. Neobvyklý jazykový varhanní rejstřík se jmenuje fisharmonika. Díky fyzikálním zákonům zůstává výška jeho ladění v létě i v zimě stejná, zatímco ostatní rejstříky po zmíněném vinobraní nezadržitelně klesají. Styl improvizace je proto jakousi poctou Aloisi Hábovi, který byl, jak známo, nadšeným a vytrvalým propagátorem mikrointervalové hudby.
Téma reje rusalek se objeví i v přídavku druhém, který jsem původně chtěl nazvat Můj Vlastík, ale po poradě se svými nejbližšími jsem usoudil, že některé konotace tohoto názvu by mohly být zavádějící. Nahrávka byla pořízena v kostele v Bezdězu na přenosném regálu, jehož zhotovitelem je Vladimír Šlajch, varhanář v Borovanech.
Hezký a z didaktických důvodů pokud možno opakovaný poslech Mojí vlasti vcelku
i jednotlivých improvizací zvlášť přeje
Jaroslav Tůma
Postludium:
Mám rád tento svět, chci býti dobrý, chci svému blaženství, napomáhati všemu lepšímu, ničemu dobrému neškoditi. Jsem – i když nedosti vědomý. Jdu – i když kulhavě! Není toho mnoho, ale je to aspoň něco. A toto všechno je člověkovou dospělostí, jejím štěstím a moudrostí.
Josef Čapek: Kulhavý poutník, 1936
Koncertní fantazii č. 2, která je zkrácenou verzí Smetanova díla. Jedná se o téměř doslovný přepis orchestrální partitury Vyšehradu do sazby varhanní. Pokud jsem se pak ke stejným varhanám vracel s úmyslem natočit zde nějakou improvizaci, nabídlo se mi téma už takřka samo. Ostatně, naši národní klasikové odpočívají v sousedství vyšehradského kostela na hřbitově na Slavíně, což nelze vnímat jinak, než jako inspirující a obzvláště zavazující. 
