VĂ­tejte na eshopu ARTA Music cz en

Bohuslav Mat?j ?ernohorský (1684 – 1742)
Laudetur Jesus Christus

 
F1 0139  [8595017413926]
TT- 50 min., vyšlo 10/2005

?ernohorský žil dlouho v pov?domí p?edevším jako varhanní skladatel, až jej hudební d?jepisectví nakonec povýšilo na ?eského Bacha… Jen náro?nou, tak?ka detektivní prací se poda?ilo rekonstruovat základní okamžiky jeho života a rozluštit alespo? z?ásti otázku, která dodnes nepozbývá na dráždivosti – kdo byl Bohuslav Mat?j ?ernohorský?

  1. Litanie lauretanae 4:39
  2. Regina coeli a 8 2:20
    Vesperae minus solenne:
  3. - Dixit Dominus 1:37
  4. - Confitebor 2:16
  5. - Beatus vir 2:32
  6. - Laudate Pueri 3:25
  7. - Laudate Dominum 0:38
  8. - Magnificat 1:33
  9. Fuga F dur 2:37
  10. Quare Domine irasceris 5:26
  11. – Memento Abraham 3:74
  12. Fuga a moll 3:55
  13. Regina coeli 2:53
  14. Toccata C dur 2:17
  15. Quem lapidaverunt 3:55
  16. Laudetur Jesus Christus 5:55

Hipocondria Ensemble, um?lecký vedoucí Jan Hádek
Jan Hádek, Jana Chytilová - housle, Zuzana Pe?inová - viola, Ond?ej Michal - violoncello, Michal Novák - kontrabas, Filip Dvo?ák - varhanní pozitiv, cembalo, Jan Krej?a - theorba, Karel M?uk, Jaroslav Rou?ek - trompety, Jan Linhart - timpány

Societas Incognitorum, um?lecký vedoucí Eduard Tomaštík
Yvetta Fendrichová, Jana Chocholatá - soprán, Daniela Tomaštíková-?ermáková, Kate?ina Machá?ková - alt, Eduard Tomaštík, Vladimír Richter - tenor, Aleš Procházka, Martin Sujan - bas

Pavel ?erný - varhany


"Pectus hians sine corde vides, sine corde quis ullo vidit pectus hians vivere posse modo?"
"Bez srdce vidíš zející hru?. Le? vid?l kdy n?kdo, ze by snad zející hru? bez srdce mohla dál žít?"

Autorem t?chto p?sobivých autobiografických verš? je Bohuslav Mat?j ?ernohorský – snad nejbarokn?jší ?eský skladatel, který navzdory vší náznakovosti a torzovitosti osud? i díla fascinuje stále nové a nové generace. Již za svého života se ?ernohorský do?kal vysokého uznání – ale také ponížení. Tento svá?livý osud jakoby p?sobil i po jeho smrti a jen postupn? doznával prom?ny. B?hem 19. století žil ?ernohorský v pov?domí p?edevším jako varhanní skladatel, až jej hudební d?jepisectví nakonec povýšilo na ?eského Bacha. V dalším v?ku však bylo autorství ?ady jeho varhanních kompozic vyvráceno a následn? byla zpochybn?na i otázka celé tzv. ?ernohorského školy. Jen náro?nou, tak?ka detektivní prací se poda?ilo v dalších letech rekonstruovat základní okamžiky jeho života a rozluštit alespo? z?ásti otázku, která dodnes nepozbývá na dráždivosti – kdo byl Bohuslav Mat?j ?ernohorský?
Do sv?ta písemných záznam? vstoupil 16. 2. 1684, kdy byl pok?t?n v Nymburce jako již ?tvrté dít? místního varhaníka, Samuela ?ernohorského. Po svém otci zd?dil Bohuslav nejen hudební talent, ale i n?co z neústupné povahy. Samuel ?ernohorský nepocházel z Nymburka, byl však p?ijat mezi místní m?š?any, a to i p?es opakované rozep?e se sousedy a út?k z místní šatlavy. Podruhé se Bohuslav v dokumentech objevuje až roku 1702 jako úsp?šný absolvent- bakalá? pražské university. Osmnáctiletý mladík se mohl rozhodnout, zda-li pokra?ovat v teologických studiích a dát se na kn?žskou dráhu, hledat místo m?stského ú?edníka anebo zkusit št?stí jako hudebník. Nakonec zvolil kompromis, zdánliv? praktický a slibný – roku 1703 vstoupil jako novic do ?ádu minorit?. Tento františkánský ?ád sídlil v Praze již od 13. stol. v klášte?e u sv. Jakuba na Starém M?st?. V dob? rekatolizace m?li pražští minorité dokonce vlastní vysoké školství a na p?elomu 17. a 18. stol. pat?ili mezi hudebn? nej?ilejší. Pater Bernard Artophaeus, tehdy jedna z hlav celé ?eské (resp. ?esko-slezské) minoritské provincie, pat?il k výrazným skladatelským osobnostem barokních ?ech. Podobn? i varhanní hra se zde t?šila dobré pov?sti. Po ni?ivém požáru kostela v roce 1689 nechali minoriti postavit nové velké varhany (jejich podoba je z?ásti dodnes zachována), které roku 1702 rozezvu?el další ?ádový hudebník, varhaník Ivo Antonín ?ernohorský neváhal; v následujícím roce složil ?ádové sliby – a rozhodl tak o svém dalším osudu. Po ?ty?ech letech studia p?išel zlom – nejprve kn?žské sv?cení a pak cesta do Itálie. Za ne zcela jasných okolností odešel do Assisi, centra všech františkán?, kde tehdy existovala dv? studijní místa pro bratry z ?ech. ?ernohorský se odvolal na dopis od samotného generála ?ádu, ale zjevn? nem?l souhlas (v?tšiny?) pražských p?edstavených, a proto Praha žádala o jeho potrestání a desetileté vyhošt?ní z provincie. Místo toho však ?ernohorský v Assisi získal místo prvního varhaníka a zanedlouho i nový titul bakalá?e. Asi jako sou?ást zkoušek složil i dvojsborové Regina coeli, které dnes p?edstavuje jeho nejstarší datovanou skladbu. V Assisi se také poprvé setkal s mladi?kým Giuseppem Tartinim, kterého u?il kontrapunktu. Mezitím se v Praze situace zm?nila a ?ernohorský byl vyzýván k návratu – prosadil si ale op?t svou a roku 1715 místo do Prahy odešel do Padovy, tehdy nejbohatšího italského konventu s nejv?tším hudebním ansámblem. Nastalo asi jedno z nejš?astn?jších období v ?ernohorského život?. Byl jmenován t?etím varhaníkem baziliky sv. Antonína, a t?ebaže povinností nem?l p?íliš mnoho, ú?astnil se všech v?tších duchovních slavností. Krom? hry na varhany vypomáhal dokonce i jako trombonista. O karnevalu roku 1717 ?ernohorský dokonce zavítal do Benátek – nepochybn? kv?li hudebním zážitk?m, p?edevším ope?e.
Po další výzv? se ?ernohorský vrátil v roce 1720 dom?. V Padov? jej propoušt?li jen neradi a s výslovnou možností návratu. Pochybnosti – možná na všech stranách – byly oprávn?né. Po svém p?íjezdu ?ernohorský sice oslnil hudebními schopnostmi natolik, že mu byl prop?j?en titul magistra a nejmén? dvakrát byl pov??en vedením hudby p?i kapitulních sn?mech. Navázal zjevn? i um?lecká p?átelství mimo klášterní zdi – roku 1724 oddával v Benátkách nad Jizerou svého kolegu Šimona Brixiho a Dorotu Fialkovou a v roce 1727 i dvojici italských zp?vák? z pražské operní spole?nosti. Do vedení ?ádu se však p?es sv?j v?k, vzd?lání i zkušenosti dostával jen pomalu a brzo se objevili i odp?rci. V zá?í 1727, tedy rok poté, co se stal viká?em pražského konventu, byl jeho postup definitivn? zaražen – ?ernohorský byl poslán do kláštera v Horaž?ovicích, kde m?l být v ur?ených dnech trýzn?n p?stem. D?vod? Podle všeho skute?nost, že p?íliš „málo nebo nic“ odevzdal konventu z d?dictví po svém otci Samuelovi, který zem?el v p?edešlém roce. To byl dle ?ádových regulí vážný proh?ešek. Pražský klášter byl nadto v dluzích, je ovšem otázka, jak se do nich dostal. Vše nasv?d?uje tomu, že hospoda?ení konventu bylo delší dobu pochybné (za n?kolik let se stal pražský klášter p?edm?tem generální inspekce a p?ísných nápravných opat?ení) a ?ernohorský patrn? nevid?l d?vod utopit v n?m i sv?j podíl z d?dictví, který ostatn? nebyl nijak velký. A? tak ?i onak, když se ?ernohorský po t?ech letech vrátil do Prahy, avšak zbaven všech titul? a hodností, nic jej zde už nemohlo udržet. Požádal o odchod do Padovy, a když z Itálie p?išla kladná odpov??, v?etn? prost?edk? na cestu (!), definitivn? se s Prahou rozlou?il.
V Padov? se „Padre Bouslao“, jak mu zde nej?ast?ji ?íkali, setkal s ?adou známých tvá?í. Ve funkci „capo concerto“ zde již n?kolik let p?sobil Tartini, dále violoncellista Antonio Vandini a mnoho ?ádových spolubratr?. Od roku 1730 ?ídil k?r skladatel a teoretik Francesco Antonio Vallotti. Když se roku 1736 uvolnilo místo prvního varhaníka, byl jednomysln? zvolen ?ernohorský. T?žko však ?íci, zda-li byl nakonec š?astný. Sporé archivní dokumenty vypovídají jen o poctivém pln?ní povinností a spíše spole?enském uznání jeho schopností. Komponoval? U?il? Hrával i mimo baziliku? Nevíme, ale energie asi ubývalo. V lét? 1741 osobn? požádal o uvoln?ní ze své funkce a možnost navrátit se do Prahy. D?vod neznáme. Koncem srpna se vydal na cestu, ale do Prahy již nedorazil. Nejpozd?ji za?átkem ?íjna se zastavil v bratrském konventu ve Štýrském Hradci, kde se zapojil do duchovního života a pravideln? sloužil mše. Možná zde cht?l pouze nabrat síly, p?e?kat zimu a na ja?e vyrazit op?t na cestu. Možná se ale zalekl vzmáhající se války – prakticky ve stejnou dobu totiž bavorský vévoda Karel Albrecht obsadil ?eské Bud?jovice, ze západu se valily francouzské oddíly a ze severu se blížili Sasové, aby si rozd?lily ?eské zem?. Pravdu se již nedozvíme – nejpozd?ji koncem roku se zdravotní stav ?ernohorského za?al zhoršovat až nakonec 14. ?i 15. února zem?el. Nejen v minoritském kostele P. Marie, ale i v okolních chrámech jezuit? a klarisek byly za ?ernohorského slouženy ješt? po celý b?ezen zádušní mše. Když se zpráva o jeho úmrtí donesla za rok do Prahy, p?edstavenstvo rozhodlo, že k uct?ní jeho památky bude sta?it jen choráln? zpívané requiem, nebo? „se o provincii málo zasloužil“…
Ironií d?jin je Bohuslav Mat?j ?ernohorský nejslavn?jším ?eským minoritou. Skladatelem a pedagogem, který se navzdory nep?ízni osudu nesmazateln? zapsal do ?eských hudebních d?jin. Kolovala ?ada pov?stí o jeho um?ní varhanickém, které ale jist? mají racionální jádro. Nep?ekvapuje ani, že práv? varhanních d?l je nejmén? – skv?lý improvizátor (který se neživil psaním, ale hraním!) nepot?eboval své skladby zapisovat. Varhanní tokáty a fugy, ne-li dokonce drobn?jší formy, si vypisoval nebo opisoval hrá? postrádající dostate?nou invenci a pohotovost, anebo naopak mistr pro pot?eby výuky. Tomu ostatn? nasv?d?uje i skute?nost, že jedna z jeho fug byla nakonec potvrzena jako dílo Josefa Ferdinanda Norberta Seegera, který se sám prohlašoval za žáka ?ernohorského. Spojnic mezi Seegerem a ?ernohorským by pak bylo možné najít více, stejn? jako jsou patrné i u jeho dalších žák?. Z varhanních skladeb realizovaných na této nahrávce má Fuga F dur nejvíce archaický charakter; hlava tématu upomíná na canzony 17. stol., zárove? ale i na druhé téma velkolepého moteta Laudetur Jesus Christus. Podobn? jako „chromatická“ Fuga a moll se F dur fuga dochovala jen v pozd?jším opise v archivu Pražské konzervato?e, Fuga a moll je navíc neúplná. Záv?r postrádá i radostná Toccata C dur, kterou kdysi z dnes nedochované p?edlohy v Dráž?anech opsal n?mecký badatel O. Schmidt. Zmi?ované Laudetur Jesus Christus je naopak jeden z nejpevn?jších bod? v celém ?ernohorského díle. Jako jeho jediná skladba vyšla tiskem a sice v Praze, nejspíše roku 1729, kdy slova „Pochválen bu? Ježíš Kristus“ byla zavedena jako oficiální pozdrav v církvi. Po krátkém majestátním úvodu následuje rozlehlá monumentální fuga o t?ech ?ástech. První dv? zpracovávají každá své téma, aby se nakonec ve t?etí ?ásti spojily dohromady. Nápadná je ur?itá harmonická stati?nost (zejména v porovnání s p?íbuznou fugou F dur), kterou snad lze ?íst programov? – jako výraz neochv?jnosti církve stojící pevn? v Kristu. Na druhém pólu výrazových kvalit stojí v ?ernohorského tvorb? Regina coeli pro soprán, violoncello a basso continuo. Jedná se o jednu z nejp?vabn?jších kantát ?eského baroka, dokonale spojujících koncertantní princip, virtuozitu i lyrické prvky s duchovním obsahem. Skladba bývá vykládána jako plod ?ernohorského benátské zkušenosti, i když ?ist? stylov? ji lze vnímat i jako dílo starší. Z roku 1712 pochází zpracování téhož mariánského textu pro dvojsbor a varhany. Mladická energie – v neposlední ?ad? díky pozoruhodn? aktivnímu basu – z této práce dodnes jen srší. Podobnými kvalitami se vyzna?ují i loretánské litanie (Litanie lauretanae) a tzv. malé nešpory (Vesperae minus solenne). ?ernohorského litanie se dochovaly v opise nadepsaném Litanie lauretanae de B. M. V. Victoriosa, což patrn? poukazuje na svátek P. Marie Vít?zné. Ten má v ?eských zemích konotaci s vít?zstvím katolických vojsk na Bílé Ho?e v roce 1620, avšak vid?t v tom ?ernohorského intenci a dokonce datovat skladbu 1720 by bylo ukvapené. P?i opisování skladeb se tituly leckdy nedodržovaly a upravovaly podle místních pot?eb, a samotná dedikace mohla mít i jiný význam. Narozdíl od litanií jsou nešpory ?ástí officia, tedy p?vodn? zvláštní liturgie kléru, která však v dob? baroka byla ?asto sloužena ve?ejn? a s bohatým hudebním doprovodem. ?ernohorského zpracování pat?í k t?m skromn?jším (stru?n?jším a bez žes??, proto „minus solenne“ = mén? slavnostní), avšak p?esto nepostrádajícím citový náboj a eleganci; z kompozi?ního hlediska zasluhuje zvláštní pozornost žalm Laudate Pueri pro alt a koncertantní varhany nad kvasiostinátním basem. V p?íkrém kontrastu s optimismem a jasem v?tšiny zmi?ovaných skladeb stojí dv? offertoria – Quare Domine irasceris a Quem lapidaverunt. V obou se ?ernohorský p?edstavuje jako mistr kontrapunktu, který u?ený styl a královskou formu fugy prom??uje v nesmírn? osobitý a sugestivní um?lecký tvar. První offertorium cituje výjev ze Starého Zákona, Mojžíšovu prosbu za h?ešící Izraelity: „Pro? ses, Pane, rozhn?val na sv?j lid?“. Vzrušená rétorika a množství disonancí tvo?í z první ?ásti skladby strhující drama – jedná se o nejorigináln?jší takty z celé ?ernohorského tvorby a t?žko v??it, že je psal jindy než v krajní ho?kosti svých dn? v Horaž?ovicích. Po instrumentálním ritornelu následuje velebná fuga o dvou tématech navozující pocit o?išt?ní. Vnit?ní nap?tí a svár obsahuje svým zp?sobem i fuga Quem lapidaverunt Judaei – Kterého kamenovali Židé. Jedná se o vý?atek z textu offertoria ke sv. Št?pánu mu?edníkovi, kterému pro ?ádné liturgické uplatn?ní až p?íliš nápadn? chybí úvodní a záv?re?né verše, takže se naskýtá otázka, zda-li je skladba úplná. (V jediném dobovém opise, z k?ru katedrály sv. Víta, je také skladba dopln?na o krátký úvodní a záv?re?ný sbor od Františka Xavera Brixi). Komponoval-li však ?ernohorský tuto skladbu rovn?ž v Horaž?ovicích (a volba sugestivního textového úryvku by tomu op?t nasv?d?ovala), pak možná nehled?l na liturgická pravidla – komponoval z vnit?ní pot?eby a podle vlastních p?edstav.
P?edkládané ?ernohorského skladby p?edstavují to nejcenn?jší a nejautenti?t?jší z jeho tvorby. Krom? n?kolika skladeb, které ješt? ?ekají na verdikt hudebních historik?, je známa ješt? desítka dalších d?l jen jako pouhé tituly ze starých inventá??. To, co však jako zázrakem p?etrvalo, p?edstavuje nejen dodnes živé um?ní, ale i ohromující výpov?? o ?ernohorském-skladateli i ?lov?ku a silné memento pro všechny naslouchající.

Marc Niubo

© Studio Svengali, září 2021
coded by rhaken.net