Klement Slavický: Sonáta pro klavír „Zamyšlení nad životem
(Antonínu Jemelíkovi in memoriam)
4 Grave. Molto allegro impetuoso 9:46
5 Largo misterioso 9:20
6 Molto vivo, deciso 4:43
Antonín Jemelík: Tři melodramy
7 Bělounká holubička 1:32
8 Pohádka 1:59
9 Podzimní píseň 3:06
10 Antonín Jemelík / Luboš Sluka: Ukolébavka pro zpěv a klavír 3:42
Barbora K. Sejáková, klavír
Terezie Švarcová, soprán
Marie Tomášová, recitace
Vynikající český klavírista, nadějný skladatel, básník – Antonín Jemelík. Toto jméno se z našeho povědomí téměř vytratilo: zná ho už jen nejstarší generace, která ještě mohla zažít Jemelíkův skvělý a slibný nástup do uměleckého života od poloviny padesátých let. Střední a mladá generace o něm prakticky neví (i když bych se rád mýlil) – a není divu: Jemelíkův umělecký rozlet byl právě tak skvělý, jako, bohužel, krátký. Smrt ho zastihla v necelých dvaatřiceti letech za okolností víc než záhadných a dodnes jednoznačně neobjasněných. Většina nahrávek Jemelíkova umění byla smazána. Totalitní režim tak sprovodil ze světa Jemelíkův umělecký odkaz.
Zejména pro mladší generaci uveďme na začátek alespoň Jemelíkova základní životopisná data. Narodil se 25. října 1930 v Olomouci, dětství strávil ve Valašském Meziříčí, kde vystudoval reálné gymnázium (1942 – 1946) a kde se o jeho hudební vzdělání staral místní učitel a sbormistr, odchovanec brněnské konzervatoře, Václav Dittrich; v klavíru byl žákem Jaroslava Kruti. V letech 1946 – 1951 Jemelík studoval na pražské konzervatoři u Františka Maxiána staršího a poté na hudební fakultě AMU ve třídě Františka Raucha. Už za studií na sebe upozornil několika veřejnými koncerty a úspěchy v domácích i zahraničních soutěžích. Byl považován za jednu z největších českých klavíristických nadějí se slibnou mezinárodní kariérou. Vedle klasického repertoáru se Jemelík od počátku své umělecké dráhy se zájmem věnoval soudobé české klavírní tvorbě: premiéroval mimo jiné I. klavírní sonátu Luboše Fišera (1956) nebo sonátu Klementa Slavického „Zamyšlení nad životem“ (1958). Slibně nastartovanou kariéru zmařila, bohužel, 14. ledna 1962 tragická smrt, jejíž příčiny dodnes nebyly uspokojivě objasněny.
Všechny skladby na této nahrávce s Jemelíkovou osobností přímo souvisejí: nepochybné je to samozřejmě u Jemelíkových vlastních skladeb, platí to ovšem i pro trojici klavírních sonát, věnovaných památce Antonína Jemelíka. Luboš Fišer (1935 – 1999) byl Jemelíkovým spolužákem i blízkým přítelem. V roce 1956 Jemelík premiéroval Fišerovu I. klavírní sonátu a svým vzorným podáním přesvědčil publikum i odbornou kritiku o mimořádných kvalitách tohoto díla a skladateli tak v mnohém naznačil i jeho další tvůrčí cestu, v oboru klavírní sonáty v české hudbě jedinečnou. Na náhlou a nečekanou smrt přítele reagoval Fišer bezprostředně svou IV. klavírní sonátou (1962 – 1964). Toto dílo je inspirováno poslední skladbou, kterou údajně Jemelík před svou smrtí studoval – X. sonátou Alexandra Skrjabina. Fišer převzal jako klíčový hudební materiál své sonáty vstupní třítaktové téma X. sonáty Skrjabinovy. Výraz díla je mimořádně vzrušený, dramaticky výbušný (blízký např. bezprostředně předcházející Sonátě pro housle a klavír „Ruce“ z roku 1961) jako výmluvné svědectví tragického inspiračního podnětu. Nenalezneme zde klasickou tematickou práci, linie a plochy jsou budovány adičně – jednotlivé motivy a hudební úseky jsou vzájemně přiřazovány v prudkých kontrastech s velmi působivým výrazovým účinkem. Sonáta je jednovětá (stejně jako X. sonáta Skrjabinova) a rovněž její časový rozsah (zhruba 9 minut) rámcově odpovídá rozsahu sonáty Skrjabinovy. Poprvé zazněla v roce 1965 v podání Pavla Štěpána.
Rovněž Luboš Sluka (1928) patřil do okruhu Jemelíkových přátel a Jemelíkově památce připsal svou Sonátu pro klavír z roku 1988. I toto je dílo v základním stavebném obrysu jednověté, uvnitř ovšem detailně členěné do řady attaca navazujících a vzájemně kontrastních úseků. Vysoce expresivní hudba nezapře, podobně jako v případě sonáty Fišerovy, silný inspirační podnět, posílený v tomto případě jakoby pocitem nebezpečí ztráty povědomí o Jemelíkově tragickém životním osudu. Jestliže Fišerova hudba je v tomto pohledu aktuálním výkřikem zděšení a zármutku, Slukova sonáta přichází s více než dvacetiletým časovým odstupem jakoby s naléhavým apelem na paměť a svědomí. V prvním dílu (Grave. Appassionato) se brilantní dynamické plochy střídají s pomalejšími úseky spíše akordickými, přičemž dramatičnost a vysoká úroveň expresivity však neopouští ani v úsecích pomalejšího tempa a neklidné napětí setrvává i v úsecích se slabší dynamikou, kde Sluka cituje pomalé téma Jemelíkova melodramu Bělounká holubička. Poněkud rozsáhlejší a jednotný je závěrečný úsek, de facto druhý díl sonáty – Allegro ritmico: ten je toccatově motorický, výbušný, technicky svrchovaně náročný. Hudba se zde žene v permanentně silné dynamice a mohutném klavírním zvuku doslova jako apokalyptický přízrak – bez přerušení a bez oddechu až do úsečného, rezolutního závěru.
Sonáta Klementa Slavického (1910 – 1999) s podtitulem „Zamyšlení nad životem“ pochází z roku 1958. Je to dílo s vysoce závažnou myšlenkovou výpovědí, jeden z typických a umělecky nejzdařilejších produktů české skladatelské tvorby konce 50. let. Tehdy, pět let po Stalinově smrti a krátce po oficiálním přiznání zločinů stalinismu přímo ze strany oficiálních sovětských orgánů, došlo i u nás k hluboké deziluzi z poznané a postupně (byť jen opatrně a s velkou nechutí) přiznané pravdy o stinných, ba tragických momentech prvních deseti let tak zvaného budování socialismu i tehdejším Československu. To přimělo mnohé umělce k hlubokému zamyšlení nad prožitou životní etapou, v níž se mnozí z nich, často z upřímného nadšení a sympatií pro věc socialismu, více či méně angažovali (což ovšem nebyl případ Slavického!). V české hudbě nastala etapa zdrcujících, tragických výpovědí o prožitém traumatu zejména prostřednictvím velkých, dramatických symfonií. Slavický uložil své hluboké, filozofující zamyšlení nad životem do klavírní sonáty, která se stala jednou z nejvýznamnějších českých klavírních sonát 20. století. Konečný tvar sonáty je výsledkem úporného tvůrčího zápasu a svědectvím nástupu Slavického nové, vrcholné tvůrčí etapy. Rozsáhlé, více než dvacetiminutové třívěté dílo přináší v krajních větách hudbu vysoce dramatickou, konfliktní: vstupní větu zahajuje stručný prolog s rozmáchlým patetickým gestem, na které navazuje konfliktní hudební děj, který posluchači takřka nedá vydechnout. Dramaticky zvrásněné plochy postupně vystřídá trojice úseků klidnějších, kontemplativních, do nichž ovšem ustavičně proniká neklid a napětí. Na zvukově hutnou, dunivou úvodní větu navazuje tichá meditace věty druhé ve slabé dynamice a s převažujícími světlými témbry vysokého rejstříku klavíru. Pouze dvakrát se celkově poklidná zahloubaná hudba mírně vzedme aby se v zápětí opět zklidnila a ukončila svou výpověď do naprostého ticha. Třetí věta představuje energické finále toccatového charakteru s krátkým vydechnutím ve středním dílu a mohutně vygradovaným, strohým, úsečným závěrem. Slavického sonáta je dílo nejen obsahově hluboké, nýbrž i efektní, zvukově barvité, hráčsky i posluchačsky v nejlepším slova smyslu atraktivní (autor sám byl znamenitý klavírista). Premiéry se v roce 1958 ujal opět Antonín Jemelík, a to za okolností ne zcela obvyklých: zahrál sonátu dvakrát v jednom večeru.
Následující čtveřice skladeb této nahrávky připomene Jemelíka – skladatele. Antonín Jemelík (1930 – 1962) byl především skvělý pianista, byla to ovšem všestranně nadaná umělecká osobnost, kterou spontánní tvořivost zákonitě přivedla ke kompozici. Z jeho nevelkého skladatelského odkazu přináší tento snímek tři drobné koncertní melodramy s klavírem. Jedná se vesměs o křehké lyrické reflexe milostných básní dvou českých básníků: Jiřího Ortena (Bělounká holubička), Fráni Šrámka (Pohádka) a nostalgií podzimu (podzimu života?) prodchnutou Podzimní píseň Paula Verlaina. Melodramy premiérovala s Jemelíkem u klavíru jejich dnešní interpretka Marie Tomášová. Nahrávka melodramů se objevila poprvé v albu Český melodram vydaném Supraphonem v roce 1982 na gramofonových deskách a digitalizovaném v roce 2013. Hudebně prostá Ukolébavka pro zpěv a klavír je nahrána vůbec poprvé: drobnost z pozůstalosti na slova Michaila J. Lermontova pro účely nahrávky upravil Luboš Sluka.
Jaromír Havlík
Barbora K. Sejáková (1978) začala s hrou na klavír u Jaroslavy Čapkové. Studovala na Pražské konzervatoři a pražské AMU u Emila Leichnera, na Universität der Künste v Berlíně (László Simon) a na Mozarteu v Salcburku (Hans Leygraf), účastnila se mistrovských kurzů u mnoha velkých pianis-tických osobností (Lazar Berman, Eugen Indjic, Avo Kouyoumdjian, Anne Queffélec ad.). Je laureátkou několika mezinárodních soutěží, mj. 1. cena na Česko-japonské klavírní soutěži, 1. cena na klavírní Soutěži Bohuslava Martinů 1999, 3. cena na Mezinárodní soutěži Ignace Jana Paderewského 2001 v Polsku ad. Pětkrát získala cenu za nejlepší interpretaci skladeb Bohuslava Martinů. Koncertuje na mezinárodních hudebních festivalech (Pražské jaro, Festival de Bourgogne, European Piano Forum, Concentus Moraviae, The Kuhmo Chamber Music Festival ve Finsku ad.), nahrává pro Český rozhlas a Českou televizi. Je klavíristkou Tria Bergerettes a členkou Umělecké besedy. Své těžiště zájmu spatřuje v české a soudobé tvorbě.
Marie Tomášová (1929) je přední česká herečka. Vystudovala DAMU v Praze. V letech 1955 – 1965 byla členkou činohry Národního divadla (nezapomenutelná Shakespearova Julie, Viola ve Večeru tříkrálovém, Ofelie v Hamletovi, Kordélie v Králu Learovi, Nina v Čechovově Rackovi, Dorotka v Tylově Strakonickém dudákovi), 1965 – 1972 působila v Divadle za branou pod režijním vedením Otomara Krejči (Topolovy hry Kočka na kolejích a Hodina lásky, Sofoklova Antigona, Čechovovy Tři sestry ad.). Řadu rolí ztvárnila také ve filmu (Johanka v Husitské trilogii, Dorotka ve Strakonickém dudákovi, Zářijové noci, Morálka paní Dulské, Zelené obzory, Taková láska ad.). S příchodem normalizace byla činnost Divadla za branou nuceně ukončena a Marie Tomášová vzhledem k politickým poměrům našla jen jediné místo, kde mohla pracovat: 1972 – 1989 byla zaměstnána u Supraphonu, kde své umění prezentovala v rámci recitačních pásem Lyry pragensis. Ve znovuotevřeném Divadle za branou v letech 1990 – 1994 hrála v Čechovově Višňovém sadu, v Hofmannsthalově Nemožném člověku, v Pirandellových Obrech z hor. Věnovala se také melodramu. Spolupracovala s Antonínem Jemelíkem, Milanem Munclingrem (Ariadna na Naxu Jiřího Antonína Bendy), Janem Klusákem, Petrem Ebenem, Markem Kopelentem, Sylvií Bodorovou ad. V roce 2009 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství na jevišti.
Terezie Švarcová (1982) vystudovala na Pražské konzervatoři klasický zpěv ve třídě Jarmily Krásové a skladbu u Eduarda Douši. V roce 2014 pak dokončila magisterské studium skladby na Akademii múzických umění v Praze pod vedením Juraje Filase. Mezi lety 2003 – 2009 působila jako sólistka Moravského divadla Olomouc, kde nastudovala řadu rolí: Gilda (Guiseppe Verdi: Rigoletto), Manon (Jules Massenet: Manon), Julie (Charles-François Gounod: Romeo a Julie), Zuzanka (Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba), Terinka (Antonín Dvořák: Jakobín), Constance (Francis Poulenc: Dialogy karmelitek) ad. Od roku 2009 systematicky zaměřuje svou pozornost na oblast komorní hudby (je zakládající členkou tria Morgenstern Ensemble), v níž se věnuje především interpretaci současné české tvorby.
